Když vane vítr

Přiznávám se, že jsem nebyl dojatý k slzám jak ostatní. Ale jedná se o velice zajímavý a povedený experimet. Už samotné spojení animovaného filmu a nukleárního holocaustu zní zajímavě. Navíc se tu střídají kreslené pasáže s hranými, předměty jsou jednou opravdové, jednou kreslené. Celou dobu si jen povídají dva ne příliš vzdělaní důchodci ale z každého slova, vyzařuje láska k tomu druhému. Jak řikám, moc povedené, ale něco tomu chybí. 70% (21.03.2011)

Opět jeden z těch polozapomenutých filmů, které si to vskutku nezaslouží. Už jenom kvůli tématu, které, ač dnes ne tolik viditelné, je stále přítomno. - Postarší manželé se poklidným způsobem připravují na možnost jaderného útoku. Manželce se příliš nezamlouvají zásahy do její domácnosti, ale její muž metodicky postupuje podle vládní příručky. Žádná příručka vás ale nepřipraví na to, co je za její poslední stranou. V takovém případě je totiž lepší číst Blbli. (11.02.2008)

"When the Wind Blows" můžeme popsat jako "Hrob světlušek" s důchodci a britským naturelem, ale byť to může dát určitou vágní představu, co od snímku čekat, zdaleka to nepopíše jeho hlavní kvality. Jádro filmu představuje jeho premisa převzatá z předlohy Raymonda Briggse. Ta pojímá téma atomové války a nukleárního holocaustu optikou obyčejného párečku důchodců žijících na venkově, jejichž vztah se za léta společného soužití ustálil do podoby drobných rituálů a přijatých rolí. Od nich se pak odvíjí jejich bezprostřední přístup k hrozbě, která je tak devastující, že ji postavy ani nedokážou pojmout v celé její závažnosti. Co do konceptu vlastně můžeme "When the Wind Blows" označit jako protiválečnou travestii, kde je tradiční obraz atomové války rozkládán obyčejností a lidovostí ústředního páru staromilských důchodců, kteří novou válku neustále naivně poměřují s tou, kterou přežili a z níž se v souladu s dominantní ideologií otřepali. Nicméně postupem času se lehkovážností začnou pronikat hořké až depresivní tóny, když z prvních náznaků začne být jasné, jakým směrem se bude osud stařečků ubírat. Při tom ale film nikdy nehraje prvoplánově na city, ale opět svou působivost staví na kontrastech a diváckém uvědomování si důsledků věcí, kterým postavy nerozumí, případně které si nechtějí připustit. (20.04.2014)

Objeveno náhodně díky jednomu z miliónu "top" listů. Nepřekvapila mne spolupráce Rogera Waterse na tomto snímku, který opravdu zpočátku vypadá jak oficiální vládní výukové video. Možná i díky tomu bylo pro mne těžké si najít k postavám cestu. Všechny pochyby a nedorozumění však odvál vítr, stejně tak jako odvál svět Jima, Hildy a vlastně i můj. Vysoká laťka Vláken zůstala nepokořena, nicméně husí kůže posledních 30 minut spolehlivě ukázala, že Murakami si pět hvězd zaslouží. (29.11.2014)

Asi před pěti lety mne má velká obliba skupiny Pink Floyd přivedla k tomuto filmu. Řekl bych, že jsem byl určitě jedním z prvních lidí u nás, kdo ho viděl. Po pravdě jsem až do té doby žil v mylné představě, že animované filmy jsou pouze pro děti a že jsou vždy veselé a končí dobře. U tohoto filmu je opak pravdou. Začíná jako pohodový, nikým a ničím nerušený vztah dvou stárnoucích lidí, který se pomalu začne proměňovat v peklo za zvuku hudby jedněch z nejrespektovanějších hudebníků všech dob. (02.02.2011)