Když vane vítr

Postarší manželský pár Jim a Hilda se ve svém domku někde na venkově za Londýnem připravují na jadernou válku podle příručky, které si Jim vypujčil z knihovny. Neberou to nijak zvlášť dramaticky, takže jejich hovory působí docela vtipně, protože naivní manželé si to představují asi jak Hurvínek jadernou válku a nebo třeba vzpomínají na "staré dobré časy" za druhé světové kdy měli pěkně na zeleno natřený bunkr a pěstovali tam zeleninu :). Tahleta naivita trvá celou dobu, což jenom prohlubuje emoce takového smutného příběhu, co asi dětem nepromítali, i když jsou postavičky namalované roztomile dětsky k prohloubení jejich vlastního naivního chování. Upoutá pozornost taky ta zvláštní věc, že v některých záběrech jsou animované postavičky kombinované s reálným prostředím a modely předmětů. A že se na hudbě podíleli David Bowie a Roger Waters je tak asi to poslední kvůli čemu by tenhle animovaný film měl být zajímavý, mě to nepřišlo jako něco příliš podstatného a ani to tam žádný velký prostor nemá. Každopádně ale i přes určitou vleklost v druhé polovině, kdy manželé jakože žijí normálně i v radiací zamořeném rozpadlém domku bez elektřiny a vody, je to působivý film o dopadu jaderné bomby na člověka umocněný tou svou dětskou naivitou a výtvarným zpracováním. (28.09.2010)

Příprava a přežívání atomového konfliktu po (staro)anglicku. Jestliže se Vlákna zaměřila na dopad nukleární katastrofy na celou Británii (popřípadě Zemi a lidstvo), WtWB se snaží s lehkou nadsázkou zobrazit to samé v mnohem menším měřítku - zde je použito příkladu stárnoucího páru žijícího kdesi na anglickém venkově. V první polovině se odráží lpění na tradicích, britská "suchost" a cyničnost. V té druhé (po výbuchu bomby) však rapidně přituhne a i když celkový efekt na diváka nelze srovnávat s ultradepresivními Vlákny, depresivní pocity a mrazení v zádech se alespoň v mém případě v hojné míře dostavily. 8/10 (04.05.2012)

Dalsi genialny dospelacky animak. Tentoraz na temu nuklearnej vojny. A uplne ma to zmietlo. Pribehovo, myslienkovo aj formalne. Ta kombinacia stareckej naivity s neuprosnou realitou je spociatku mila, po vybuchu kruta a vo finale emocne zdrvujuca. Velka pecka a ako bonus hudba od Rogera Watersa. 10/10 (08.06.2019)

Asi před pěti lety mne má velká obliba skupiny Pink Floyd přivedla k tomuto filmu. Řekl bych, že jsem byl určitě jedním z prvních lidí u nás, kdo ho viděl. Po pravdě jsem až do té doby žil v mylné představě, že animované filmy jsou pouze pro děti a že jsou vždy veselé a končí dobře. U tohoto filmu je opak pravdou. Začíná jako pohodový, nikým a ničím nerušený vztah dvou stárnoucích lidí, který se pomalu začne proměňovat v peklo za zvuku hudby jedněch z nejrespektovanějších hudebníků všech dob. (02.02.2011)

"When the Wind Blows" můžeme popsat jako "Hrob světlušek" s důchodci a britským naturelem, ale byť to může dát určitou vágní představu, co od snímku čekat, zdaleka to nepopíše jeho hlavní kvality. Jádro filmu představuje jeho premisa převzatá z předlohy Raymonda Briggse. Ta pojímá téma atomové války a nukleárního holocaustu optikou obyčejného párečku důchodců žijících na venkově, jejichž vztah se za léta společného soužití ustálil do podoby drobných rituálů a přijatých rolí. Od nich se pak odvíjí jejich bezprostřední přístup k hrozbě, která je tak devastující, že ji postavy ani nedokážou pojmout v celé její závažnosti. Co do konceptu vlastně můžeme "When the Wind Blows" označit jako protiválečnou travestii, kde je tradiční obraz atomové války rozkládán obyčejností a lidovostí ústředního páru staromilských důchodců, kteří novou válku neustále naivně poměřují s tou, kterou přežili a z níž se v souladu s dominantní ideologií otřepali. Nicméně postupem času se lehkovážností začnou pronikat hořké až depresivní tóny, když z prvních náznaků začne být jasné, jakým směrem se bude osud stařečků ubírat. Při tom ale film nikdy nehraje prvoplánově na city, ale opět svou působivost staví na kontrastech a diváckém uvědomování si důsledků věcí, kterým postavy nerozumí, případně které si nechtějí připustit. (20.04.2014)