Lancelot od jezera

Už první bojová scéna zabila. Byla ale ničím v porovnání s tím, co mělo následovat, protože byla aspoň vtipná. Čekala jsem příběh o rytířích, chrabrých, udatných a já nevím co...místo toho jsem koukala na zápletku jako vystřiženou z telenovely, kde všichni něco řeší, ale divák, netuší co, protože všechno důležité se děje mimo záběry. Divák řece ocení mnohem víc se desetkrát dívat na to, jak každý rytíř zvlášť a úplně stejným způsobem nasedá na koně, projede se na něm a zase sesedne, nebo jak se Xkrát vztyčuje vlajka. Při bojových scénách jsme si zase mohli důkladně prohlédnout nohy bojujících, nebo ještě líp, nohy jejch koní. Některé záběry jsme si navíc mohli prohlédnout hned několikrát, protože se opakovaly. Témata z okruhu rytířů kulatého stolu, hledání Gráálu, dvorské lásky a kultury mi nejsou cizí, Chrétiena de Troye mám pročteného a můžu vám proto zaručit, že rytíři tam nestáli a nekoukali přblble na měsíc...Nechápu, kde ostatní komentující našli nějakou myšlenkovou hloubku nebo ideové přesahy...možná chtěli jenom ospravedlnit čas ztracený sledováním tohohle filmu, který je naprosto o ničem. Herecké výkony stojí taky za hodně starou belu a o kameře rači ani nemluvím...jediné, co se mi líbilo, bylo, že každý rytíř měl moc pěkný barevný punčocháčky..taky bych takový chtěla ;) (29.09.2013)

Francouzský rytířský historický film vyprávějící příběh kolem rytířů kulatého stolu, svatého grálu a samotného Lancelota. Bresson se drží svého klasického střídmého a odtažitého osobitého stylu, kterým redukuje mystifikaci celého příběhu, proto je jeho vlastní adaptace natolik střízlivá. Záměrně se drží faktu, že obraz a zvuk by se měly navzájem doplňovat, proto je patrný větší důraz na diverzifikace těchto aspektů; divák ne vždy vidí vše co slyší a naopak. Středověký epos, který je svým důrazem na minimalismus a přísnou kompozici obrazu pouhým experimentem, který jenom potvrzuje absolutní chladnost celé Bressonovy tvorby. (11.09.2021)

Moje první setkání s Bressonem skončilo zklamáním. Já nevím, jestli jsem už natolik ztratil iluzi o době, ve které se příběh odehrává, nebo viděl moc dalších (a lepších) tématem podobných filmů, ale první věc, která mě při pokusu vystihnout tento snímek napadla, byla obyčejnost. Několik pohledů na mrtvoly v lese (přičemž první useknutí hlavy mě svojí trikovou nedokonalostí skoro až rozesmálo, stejně tak později gumový šíp v koni), jinak skoro ani trochu toho (jak píše Pohrobek „zprofanovaného brutálního zabíjení“ plného) špinavého středověku (když už, tak se kamera úmyslně dívá jinam), jen zidealizovaná podoba (ctnost, čest a spousta planých řečí). Netoužím se dívat na to, jak 5 rytířů totožně nasedá na koně (stejné opakování/variace při vlajkách, rozjezdech koní atd.) a třeba při turnaji marně čekat na záběr přímého střetu v souboji (a místo toho dostat až ležícího chlapa v brnění, který vypadá, že si zde dal šlofíka už před řádnou dobou). Takže ve výsledku Lancelot od jezera nabízí pouze nadprůměrný začátek a konec (ten má svoji sílu), vše mezi tím je nasáklé všedností (a ne, možná mám malou citlivost k tomuto filmu, ale žádné přesahy, o kterých se zmiňují jiní spolukomentující, jsem zde nenašel). (30.11.2012)

Historická výpravnost, myslím, Bressonovi nesvědčí. Z filmu mám poněkud rozporuplný pocit. Na jedné straně (což nacházím u Bressona vždy) silný příběh, hluboký obsah, přesah atd., na straně druhé filmařská stránka, která tady nefunguje bez rezerv (s čímž jsem se u Brassona ještě nestkal). Jindy tak skvělé a rafinované elipsy, hyperboly, paraboly a jánevímcovšechno zde najednou působí neorganicky, strojeně. Ale možná jsem na tento film jenom neměl tu pravou náladu. 70% (14.01.2010)

Film o zániku rytířství, symbolizovaný zkázou jedněch z jeho největších legend: Artuše, Lancelota, rytířů kulatého stolu. Už v úvodní pasáži se nám bez okolků ukáže pravý obsah hrdinských skutků oněch středověkých hrdinů - jejich souboje jsou jen marné prolévání krve, jejich vznešené cíle (svatý grál) jsou jen falešným (protože neexistujícím) alibi pro tato zvěrstva. Film o zániku rytířsky chápaného smyslu pro šlechetnost a povinnost, vždyť život pravého rytíře by měl být velkorysou službou pánu a povinnostem. Lancelot v každém okamžiku plní povinnost vůči svému pánu, avšak problém tkví v tom, že má více pánů - svého krále, svou ctnostnou paní, svého boha. Lancelot jako pravý rytíř se v každém okamžiku snaží dostát povinnosti vůči svému pánu, ale vůči kterému z nich to zrovna bude, to nechává na svém rozhodnutí, tedy na svém cítění. Namísto vznešené služby povinnosti se tak dostaví tragická rozpolcenost mezi vlastními vášněmi a smyslem pro čest závazku. Vše směřuje k sebezničení rytířského stavu, jak to nejlépe dokazuje smrt Lancelotova nejlepšího přítele Gauvaina. Symbolicky je závěrečná bojová scénamístem triumfu pěchoty a lučištníků... (20.08.2014)