Kde je dům mého přítele?

V poradí druhý film ktorý som videl od režiséra Abbasiho Kiarostamiho. Opäť milé prekvapenie ktoré potešilo cinefilné oko, psychoanalytického ducha ale zároveň nezachádzalo do extrémov ktoré by mohli odstrašiť bežného diváka. Herecké výkony, hlavne tie detské ma odzbrojili. Naozaj si nepamätám, že by som niekedy videl lepšie zachytené emócie detí. Až mi príde, že to z nich nemohli dostať úplne nenásilnou formou. Hlavne ten plač. Bolo to ozaj silné. Silnejší bol už iba samotný príbeh ktorý je vo svojej podstate tak jednoduchý, okresaný, ba až minimalistický, že by jeden povedal, že téma sa dá spracovať do rozsahu krátkometrážneho filmu.  Avšak naturalizmus aký bol tuto prevedený, v mojom prípade dokonca prebudil spomienky z detstva. A veru, podobné ignorovanie ako zažívala hlavná postava, zo strany dospelých, som zažil v detstve aj ja. A bojím sa, že niekedy ako dospelý robím podobnú chybu. 5/5*. (13.04.2023)

Na Íránských filmech je zajímavé sledovat, jak se ve většině z nich dva motivy opakují stále dokola - 1. Snaží se co nejrealističtěji vykreslit život v Íránu a Írán celkově, 2. Hlavními postavami jsou děti, většinou v nějakém maléru, který se nám, Evorpanům, může zdát naprosto banální, ale pro ně má obrovskou cenu. Tohle naprosto přesně spadá do obou těch motivů, ale - a to mě na íránské kinematografii fascinuje nejvíc - opět se to poměrně dost liší od všech ostatních jejich filmů s podobnou "motivovou kostrou". Tady jsem si u celého filmu často vzpomněl na De Sicu a jeho Střechu a Zloděje kol - celý film je o tom, že Ahmedovu spolužákovi hrozí přísný trest, když příště nepřinese úkol napsaný do sešitu, jenže Ahmed si omylem vzal domů sešit svého spolužáka a aby mu nehrozil trest, snaží se ho najít, i když neví kde přesně bydlí. Banální zápletka, ale Kiarostamimu se povedlo s ní rozehrát velké divadlo. Jednak má ten příběh určité napětí (a dokonce i "zvraty" a hodně povedený závěr), ale taky na pozadí dost ukazuje reálie života na íránském venkově. Nemá smysl se pitvat v tom, jestli to tam tak v realitě vypadá/vypadalo, protože tady je to podané tak realistickým způsobem, že nemám problém tomu uvěřit. Navíc to v sobě má kvůli tomu dost velkou hloubku. Kromě toho, že vidíme v jak naprosto odlišných podmínkách oproti těm naším žijí, vidíme i do jisté (ale dostatečné) míry mentalitu těch lidí zde žijících. Děti musí neustále poslouchat svoje rodiče, neustále musí doma pomáhat, protože práce celá rodina má skoro tolik jako měli lidé za dob industrializace, kvůli čemuž dospělí částečně ignorují to, co jim děti říkají, maximálně si z toho jen vezmou pár podle nich důležitých bodů, ze kterých ale nechápou, o co tomu děcku jde. Není to dobře, tohle chování, ale je nám tu dost jasně ukázáno, proč se ti rodiče takhle chovají (jak už jsem výše vypsal), takže se tu z nikoho nedělá vyložený záporák a to cením vždycky. A je zde toho i mnohem víc, včetně povídání jednoho staříka s ohlédnutím do minulosti a jejího srovnání se současnosti, ale nebudu zde vše "spoilerovat". Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi ten film líbí. Mám zatím problém mu dát plný počet, protože mi nepřišel úplně podmanivý a nejedna scéna je tu zbytečně utahaná, ale jinak tomu snad nemám co vytýkat a až na to je ten film podle mě skoro až geniální. Tohle se fakt hodně povedlo a navíc to za 83 minut rozehrálo mnohem víc, než kdejaký současný artový film za 2-3 hodiny... A já těch hodně slabých pět nakonec dám, protože tím jak je to vystavené a promyšlené mě to fakt nadchlo. A třeba mi při druhém zhlédnutí některé scény nebudou už připadat tak rozvleklé... Slabých 5* (03.10.2021)

Začínám mít zvláštní pocit, že v Íránu je procentuálně větší počet dětských než těch dospělých hereckých představitelů. Pochopitelně i zde je malý Ahmade se svou malou postavičkou a kukadlama odzbrojující a nelze ho než litovat, protože takové trable s jedním sešitem se zdají až neuvěřitelné. Asi by se takové filmy měly promítat v našich školách povinně, aby si ta naše mládež alespoň trochu víc vážila toho přepychu ve své třídě ve srovnáním s tím, v jak deprimujících podmínkách se učí v jiných zemích. Možná, že kdybych viděla tento film jako první z těch íránských, tak bych to zřejmě ohodnotila víc, ale přece jen po filmech jako jsou Božské děti, Bílý balonek nebo Čas opilých koní musím jít o něco níž. (30.07.2015)

Film o pevnosti charakteru, o nutnosti dostát svým povinostem, které mají pro školáka Ahmeda přednost před vším ostatním. Dětská road movie, zasvěcovací rituál, při němž se z dítěte stává muž. Z Ahmeda se už nemůže stát konzumní prospěchář, hospodský žvanil, ani bezohledný manager. Co Ahmed řekne, to bude platit. Symbolem nechť je klikatá vzestupjící cesta na vrchol kopce... Pozadím není jenom členitá až bludištní urbánní struktura, ale především totální lhostejnost dospělých, kteří nejen nemají chuť se Ahmedovým problémem zabývat, ale ukradený je jim celý dětský svět... Íránské "dětské" filmy (nejen Kiarostamiho) jsou nesmírně životné, nabíjí diváka energií a dobrými pocity. Snad proto, že svět dětí pojatý bez příslišného sentimentu a blahosklonosti, se stává magií. A tak se ptejme spolu s Ahmedem: "Kde bydlí můj přítel?" a nikoli "Kde je dům mého přítele", protože jde o přítele a nikoli o dům. (01.09.2014)

Ten chlapec nachodil snáď milión kilometrov hore/dole, a ja sama som mala nervy, keď nebol doma po zotmení, a že nestihne napísať domácu úlohu. Nič prevratné sa v tom filme nedialo, ale bavilo ma to. Plusom je určite netradičné prostredie, pre danú lokalitu tradičná muzika a v neposlednom rade dobrý koniec. (23.02.2021)