Mudbound

Všeho moc a zároveň všeho málo. Na ploše více než dvou hodin se autorům podařilo rozmělnit příběh dvou světů, který diváky sice bombarduje dramatickými situacemi, ale přesto zůstává naprosto umělý a povrchní. Totéž platí pro postavy, které (vedle toho, že jich je poměrně hodně) jsou šablonovité, nebo rovnou ploché a bez prostoru. Všudypřítomný patos navíc zabil všechny šance dostat z diváka alespoň náznak nějaké emoce, což je při daném tématu přinejmenším zvláštní. Mudbound je nakonec tedy učebnicovým příkladem toho, že i časem ověřené téma, byť řemeslně asi bezchybně zpracované, se po tisícím zrecyklování jednoduše přejí, pokud do něho autor nepřidá alespoň kapku své invence, kterým by jej odlišil. (04.01.2018)

Parádní filmy o tom, jak život není (nebyl) fér snad nikdy úplně neomrzí. A taky jsem rád, že je MUDBOUND namísto vyčpělé éry otroctví posazen až daleko za období Rekonstrukce a zákonů Jim Crow, na segregovaný Jih okolo druhé světové a tak dobře ilustruje návrat mnohých barevných hrdinů zpět do "bahna" starých, hluboce zakořeněných poměrů a pravidel. Film je navíc skvěle vyprávěn, trpělivě a z různých perspektiv, má pár neokoukaných hereckých es (Mitchell, Banks, Clarke), ale co mě tu hlavně těší - nemám pocit z další prvoplánově plytké black lives matter fňuk-fňuk agitky. Tady v tom je silný příběh o Americe. (20.11.2017)

"Sedmihodinové" blátivé drama, ve kterém se většina osazenstva chová velehnusně, ale nakonec to dobře dopadne, protože toho bahínka už bylo moc. Nepříliš záživná exkurze do ne až tak vzdálených časů, kdy barva kůže rozdělovala společnost a pro lynč se nešlo daleko. Už to tu párkrát bylo v mnohem zručnějším podání. (20.02.2019)

Ne, že bych se nudil - Mudbound je zručně napsané a natočené drama, a v tom je paradoxně jeho problém. Je to prostě dílo, které bylo formou i obsahem vykalkulováno na Oscary a tohle mazlíčci nemají rádi. Takových už bylo, takových ještě bude - za měsíc si z těch dvou hodin budu pamatovat tak akorát tu brutální scénu lynče. Trochu málo. (14.10.2018)

Podobných příběhů jsme tady měli už nespočet. Dvě rodiny, mnoho osudů, žádný ovšem nejde úplně do hloubky. Některé postavy jsou odfláknuté, k jiným nás tvůrci prostě nepustí. Nikdy nejdeme úplně na dřeň, ani v závěru ve stodole režisérka (samozřejmě černošská) nevymáčkne pořádné emoce. Řešíme postavení žen ve společnosti, rasismus, hluboce zakořeněné poměry, démony z válečných bojů. 40. léta. Hitler dává všem jasně najevo, jak velká je jeho moc. Japonci nečekaně udeřují. A kdesi v Mississippi dvě rodiny farmaří. Jedna bílá, druhá barevná, jak je tehdy titulovali. Férově se k ní nechovají ani poté, co jejich syn pomůže osvobodit nejen Evropu od fašistické nadvlády, dál je tím špinavým negrem, který nemá co dělat na místě spolujezdce a nedej bože, aby měl poměr s bílou dívkou. Stopáž je přepálená, mnohé scény bych zhutnil, jiné vynechal. Herecky velmi slušné. Možná to může zapůsobit na nějaké akademiky, jsem ale přesvědčený, že bez přidané hodnoty tohle dílko brzy upadne v zapomnění. (27.12.2017)