Na dně

Přepsáno v září 2018. Na dně je nadsmyslová existencionální poezie ve filmovém provedení. Drsná přímočarost Gorkého je zjemněna filmařskou estetikou na japonský způsob v jedinečný obraz bídy lidské existence. Na dně společnosti se skrývají hříchy, v lihovém oparu se zapomíná na vlastní traumata, oběti lidského chtíče klečí ve studu odsuzujícího zesměšnění a lidské slabosti se válí v prachu apatické marnosti. Alegorie špatného svědomí společnosti má levitující taneční krok a osobitý hudební doprovod bezstarostné znělosti hlasů uprostřed zmaru v oparu. Na dně je filmovou písní filozofického rozhraní, unikátnost lidského života dostává nejvýznamnější vyjádření. Nejsymboličtější postavou je Kahei (pozoruhodný Bokuzen Hidari), poutník a přechodný nocležník chudinské ubytovny. Je světlem naděje a vznešenosti lidského ducha. V osvobozujícím utišení nabývají hodnoty svůj skutečný význam a svět se zdá být snesitelnějším místem k životu. Nejednoznačná prchavost je znakem vůle a beznaděje. Předurčenost mizérie je silnější mocí. Důležitou postavou je Sutekiči (zajímavý Toširó Mifune), sebevědomý zloděj a statný mladý muž. Výsadnější postavení je výsledkem živobytí, je rafinovaně využíván a niterní hrdost nahlodávají vlastní stíny pochybnosti. Cesta ze zatracení nenachází vzájemnou rovnováhu. Hlavní ženskou postavou je Osugi (dobrá Isuzu Jamada), vychytralá majitelka ubytovny pro chudé. Vlastní prospěchy jsou na prvním místě, zhrzená ženskost je zárukou tvrdé odvety a bolestivé prohlédnutí protistrany je zdrojem uspokojující rozkoše. Výraznou postavou je Okajo (zajímavá Kjóko Kagawa), mladší a nemilosrdně zneužívaná sestra Osugi. Náklonost je zničena pomstychtivou jedovatostí, lidská důstojnost je násilně zadupávána a duše ztrácí vyrovnanost. K výraznějším postavám patří také Rokubei (dobrý Gandžiró Nakamura), bezohledný manžel Osugi. Se supí vytrvalostí hlídá své království a náznak každé slabosti je příslibem bohaté hostiny. A také Jošisaburo (příjemný Kódži Micui), bezstarostný karbaník se vzdálenou vzpomínkou na vlastní velkou minulost. Z dalších rolí: slabošský alkoholik a zapomenutý divadelní herec (zajímavý Kamatari Fudžiwara), na sen melancholicky čekající prostitutka Osen (Akemi Negiši), zchudlý samuraj bez hrdosti Tonosama (příjemný Minoru Čiaki), zhoubně hrdý dráteník Tomekiči (Eidžiró Tóno), jeho umírající manželka Asa (Eiko Mijoši), úplatný policista Šimazo (Kičidžirô Ueda), líný a zvídavý spolunocležník Tacu (Haruo Tanaka), či neposedný blázen Unokiči (Yû Fudžiki). Na dně je pestrou mozaikou bídy lidské existence, je hravou filozofickou rozpravou existencionalismu a poetickým filmem obětí lidské bezohlednosti a záště. (29.06.2009)

Japonský majster Akira Kurosawa sa opäť našiel v ruskej, literárnej klasike, a tentokrát konkrétne u velikána Maxima Gorkijho, ktorého divadelnú hru z roku 1902 s názvom „Na dne” , teraz pre zmenu, filmovo (z)adaptoval, čiže preniesol do »obdobia Edo« (Obdobie Edo alebo tiež Tokugawa (1600-1868). Edo (dnešné Tokio) bolo sídelným mestom šógunov z rodu Tokugawa), pojednávajúca o niekoľkých úbožiakoch, žijúcich na okraji spoločnosti v schátranej ubytovni, ktorých každodenný stereotyp, jedného dňa naruší príchod potulného starca, ktorý možno každému z nich - vleje za krčah optimizmu, keďže sa vskutku zrovna nachádzajú v ozaj nezávideniahodných pozíciách, pričom každý má presne stanovené problémy najrôznejšieho rangu, s ktorými sa proste musia dennodenne potýkať, a keď sa do tohto "kotla" následne primieša aj nejaká tá intríga, tak o nevyspytateľné situácie je snáď automaticky dopredu postarané, áno, totižto, až do samotného konca, divák naprosto netuší, čo sa ešte môže stať, a predsa sa nakoniec stane, keď na úplný záver sa spustí (a)typická opona, kvôli ktorej budem mať naďalej o čom rozmýšľať, lebo sa mi dostáva akéhosi trpkého pocitu, čo mi to vlastne ten pán režisér počas tých dvoch hodín naservíroval na tanier, pritom som sa ho nemohol akosi ani poriadne nabažiť, až tak strašne mi chutilo, že si zase na druhej strane nemôžem pomôcť v tom, ako dvorný režisérov herec Toširó Mifune, bol v tomto prípade "zrejme" odsunutý na vedľajšiu koľaj, a to asi v takom prostom význame, že ho skrátka trochu "zatienil" ostatný, herecký ansámbel, povedzme i samotný mních Kahei alebo sestry Osugi s Okajou, no i napriek tomu som priam presvedčený o tom, že sa postava "Sutekičiho" medzi nimi určite len tak ľahko nestratila... (30.01.2022)

Za pozitívne hodnotím, že Kurosawa nerozvíja tému zlých majiteľov a vykorisťovaných nájomníkov, ktorá sa núka, ale hlavným motívom sú ľudia. Ľudia, ktorých stav nie je odzrkadlením nepriaznivého osudu, ale ich vlastného života. Tragédia príbehu nespočíva v smrti, prítomnej vo viacerých podobách, ale v bezútešnosti postavenia tých, ktorí sa do neho dostali vlastným pričinením. Starý mních im otvára oči. Obhajuje právo každého jedinca byť akceptovaný a žiť dôstojne ako človek. Zároveň však predpokladá, že sa sami pohnú z miesta. Ako to povedal jeden z postihnutých: „Povedal nám, aby sme šli, ale nepovedal kam.“ (15.10.2003)

Specifický tvar sociálního dramatu i filmu prokazuje i v japonském případě životnost a světový rozměr Gorkého díla. Téma bosáků, vyvrženců či nerudovských trhanů je přeneseno do japonského prostředí neurčitého časového zařazení zřejmě do doby po prosazení reforem mejdži, což by vysvětlovalo ony muže v oblecích, kteří přihlížejí zeshora rvačce, v níž přijde o život domácí. Bodem prosvětlení a naděje se stává stařec považovatelný za mnicha, jehož integritu ale zpochybní právě jeho reakce ve vrcholné scéně tohoto vlastně divadelního filmu s nezvykle statickou kamerou. I způsob hraní, provozovaného prakticky všemi herci, je vlastně výrazně nefilmový. Přesto nebo právě proto vzniká dokonalá japonská forma osvojení evropského tématu prokazující, že obecné lidské typy jsou nadřazeny nejen času, ale i prostoru a etnicitě. Plně to platí i pro všelidství ze dna pomyslné společenské pyramidy. (28.09.2008)

Tohle Kurosawovo hodně komorní drama (ale fakt hodně komorní - celé se to odehrává v podstatě ve třech místnostech a (řekněme) dvorku ubytovny) podle divadelní hry Maxima Gorkého sice má spoustu podnětných myšlenek, hlubokých dialogů a dostatečnou psychologii postav, jenže mu dost ubližují dva stěžejní problémy. Tím prvním je občasná silná teatrálnost dialogů, která by na divadle jistě zapůsobila, ale ve filmu prostě působí uměle a nedůvěryhodně. Zvlášť když to je jeden ze zástupců "japonského realismu", nebo aspoň já bych to takhle zařadil. Druhým problémem je slabá atmosféra, která na mě sice působila v celé první hodině, ale v té druhé mě ten film začínal čím dál tím víc nudit, jak se vlastně nikam pořádně neposouval a jak ani neměl děj. Zahrané je to sice skvěle a rozhodně to má co říct, ale těžko se mi to hodnotí vyšším hodnocením, když jsem ke konci začínal mít problémy to dokoukat. A přitom zajímavých myšlenek ten film nabízí dost po celou dobu, jen natočený je krapet mdle... Časem možná tu čtvrtou hvězdu přidám, ve srovnání se současnými artovými filmy je to totiž určitě nadprůměr, ale i přes to to zatím na vyšší hodnocení uvidím. Jinak začínám mít pocit, že Kurosawovy filmy z padesátých let mě nikdy moc neoslovují, vzhledem k tomu, že je mám hodnocené všechny stejně. Jsem zvědavý, jestli to jeho asi nejslavnější film Sedm samurajů překoná, ale délka toho filmu mi moc nadějí nepřidává... 3* (30.10.2022)