Dopisy mrtvého

Atmosféru to nemá špatnou (byť podmanivá zrovna taky není), depresivní to je taky, interiéry i exteriéry byly zvoleny skvěle (to je asi na celém filmu nejlepší - venku je to samý rozbořený, zničený barák, bez plynové masky se tam nedá dýchat a v bunkrech to zase vypadá strašně hnusně), natočené to je taky dobře, akorát jsem pořád čekal, že to bude hlubší a že tam bude nějaký větší děj. Ale co se toho děje týče, i když jsem čekal, že se tam rozjede něco většího, i tak musím říct, že mě ten děj (včetně konce) celkem zaujal. Pak je to taky poněkud utahané, protože některé scény mi zde připadaly zbytečné. Něco do sebe ten film rozhodně má, ale přece jenom, mohlo se v něm rozjet víc. 3* (18.04.2020)

Filmy o tom, jak by vypadal svět po jaderné válce, to bylo vždycky moje. Ať už britská Threads nebo americký Den poté. Deprese, bezvýchodnost, totální apokalypsa. Zničený svět a v něm lidé, kteří se zoufale snaží přežít. Když tyhle (i s mrtvým mužem tři) filmy srovnáte, každý má něco do sebe. Threads jsou trochu televizní, ale zase jdou dobře po faktech a statistikách a nebojí se ukázat i dost ošklivé věci. Den poté je vyměklejší a jak je v USA zvykem, i víc příběhový. Sovětský film je určitě ze všech tří nejpůsobivější a má nejsilnější atmosféru. Dost mi uvízly obrazy zkázy, kdy se zničeným městem plouží postavy v kabátech a maskách, jež je chrání před spadem, a hledají něco k jídlu. Také podobně jako v Threads, i tady je zobrazena státní moc jako nelítostná. Pekelné jsou scény, kdy vojáci střílí do lidí, co jsou venku při zákazu vycházení, nebo doktor, který bez emocí odepíše skupinu malých sirotků, protože podle předpisů mohou do centrálního krytu jen děti zdravé a s oběma rodiči. Prostě obraz, scény, oblečení, hudba... to všechno je perfektní a maximálně působivé. Co už je horší - a proč jsem šel s hodnocením na 4* (a pro hafo lidí si myslím, že to bude i níž) - film se dost vleče, je v něm šílené množství filozofických monologů o tom, jak jsou lidé nepoučitelní a taky centrální příběh není až tak moc silný. Podle mne, kdyby se tam tolik nekecalo, divák by si tyhle věci stejně domyslel a fungovalo by to líp. Nicméně celkově je to povedená záležitost a rozhodně bylo osvěžující vidět film z Ruska, protože to je zkrátka úplně jiný styl, než filmy z GB nebo USA. PS: už jsme to psal u Dnu poté.... teorie nukleární zimy byla mezitím vyvrácena (06.04.2013)

Nehody mistrů.¬         Od mistra Konstantina Lopušanského viděl jsem nejprve snímek "Návštěvník muzea" z r. 1989, který si mě získal svou mysteriosností. Dílo bylo natočeno jako živý příběh, takže pomalé filosofující pojetí nátočtu (podobné pojetí jiného ruského mistra, A. Tarkovského) bylo absorbováno, potlačeno vnějšími obrazy filmovými; vzniklý celek dá se označiti za vydařenou mysteriosní vědeckou fantastiku, která může zaujmouti i diváky, kteří si na podobný sloh filmový nepotrpí, neboť na ně působí nepovzbudivě a nudí je.¬                 Jinak tomu je u obdobným způsobem natočeného snímku, "Dopisů mrtvého muže" z r. 1986. Snímku chybí živost příběhu, sled obrazů zkázy a filosofujících řečí odrazuje neúprosně i diváky, kteří by při méně suchém, ustrnulém a zdůrazňuji nefilmovém podání takto zpracovaný námět zkázy světa hodnotili kladně a zůstává tak pouze hrstka pseudointelektuálů, specialistů na "artové" snímky, pro závěrečný potlesk. To je málo¬                 Ani Tarkovskij nevyhnul se ve své tvorbě omylům, jako špatnému zfilmování románu "Solaris" Stanislawa Lema. A "Stalker" je pouze jeden — film, který se výjimečně podařil, zcela jistě za výjimečného hvězdného uskupení…¬                 Na závěr shrnuji: Filosofické řeči nedělají film filmem, právě naopak, je to nefilmové, literární pojetí nemající v kvalitní filmové tvorbě co dělat; který tvůrce to nepochopí, dobrý film vytvoří sotva. Ač nerad, oceňuji umělecké podání mistra Lopušanského dobrou známkou, pro to, že jeho umělecké zpracování stojí přece jen výše než hloupé navenek napínavé počiny zkázové tvorby z USA. (29.01.2020)

Tento film režiséra Konstantina Lopušanského byl v naší distribuci uveden pod názvem Dopisy mrtvého muže. Je to produkt éry sovětské přestavby, kdy se uvolnily ideologické bariéry, ale zároveň bylo ještě dost peněz na pokračování filmové tvorby, takže polovina 80. let se v Sovětském svazu tak trochu podobá našim 60. letům. Lopušanskij byl spolupracovníkem Tarkovského a mimo jiné se podílel jako asistent režie na snímku Stalker. Tahle umělecká příbuznost se na Dopisech mrtvého se dá vystopovat. Výtvarně je to nesmírně zajímavý film, kdy záběry z postkatastrofického světa jsou snímány v barvě ponuré šedi, zatímco retrospektivy mají barevné tónování. Je to snímek s nesmírně pochmurnou atmosférou, který podle mého dokonale zobrazil svět po globálním jaderném konfliktu. Povrch planety je zcela neobyvatelný a zpustošený, v lépe či hůře vybavených krytech živoří zbytky populace, zatímco armádní vedení stále vydává příkazy jednotkám v podzemních pevnostech a obrněných transportérech. Lidé umírají po stovkách a po tisících na následky ozáření a strádání a ti přeživší ztrácejí ve jménu přežití jakoukoli morálku. Hlavní hrdina, vědec Larsen, obětuje svou šanci na záchranu ve prospěch skupinky dětí, které lékař z hlavního krytu neuznal za hodné záchrany. Po smrti starého muže přebírá psaní jeho deníku nejstarší dítě a celá dětská skupina se v plynových maskách a protiradiačním oděvu vydává zničenou krajinou hledat nový život. Nesmírně smutné, nesmírně emotivní. Obrázky zdevastovaného velkoměsta se mi vybavují zřetelně i po letech. Komorní, artová záležitost. Celkový dojem: 90 %. Za zmínku stojí depresivní hudba O. Messiaena a G. Faureho. Neskonale známější americký Den poté nesahá Dopisům mrtvého ani po pás... (10.01.2008)

Nepekné ako má byť. Len tá dvojica doslovných (i keď podnetných) zhrnutí mi tu nezapadla, pôsobia rušivo. Na druhej strane sú ale Listy mŕtveho úprimným naliehaním na svedomie ľudstva, dá sa pochopiť že im to občas skĺzlo do doslovnosti. Možno ani neskĺzlo, možno to takto prístupnejšie vyriešili vedome. [70%] (10.05.2010)