Institute Benjamenta, or This Dream People Call Human Life
Institut Benjamenta oder Dieser Traum, den man menschliches Leben nennt
Obsahy(1)
Režisérský tým identických dvojčat, bratrů Stephena a Timothyho Quayových, kteří mimochodem v roce 1984 natočili krátkometrážní animovaný film na počest Jana Švankmajera, přináší českým divákům pozoruhodné surrealistické drama pro fajnšmekry. V jeho středu stojí Jakob Von Gunten, který přichází do prostředí kafkovsky laděného Institutu Benjamentových, kde bratr a sestra vyučují, jak být co nejlepším sluhou. Používané metody jsou sice absurdní a ne zcela pochopitelné, jeden efekt ale mají – Jakob se do své učitelky, Lisy Benjamentové, po čase zamiluje. Jejich sbližování se však jakýmsi záhadným způsobem podepisuje na ženině zdravotním stavu. A bratr Lisy, Johannes, který má sklony k incestnímu chování, začíná chápat, odkud vítr vane. Scénář tohoto pozoruhodného, mnoho otázek vyvolávajícího dramatu vznikl dle předlohy švýcarského autora Roberta Walsera, snímek se pak může pochlubit cenami z festivalů v Locarnu, Stockholmu a z portugalského Fantasporta, kde obdržel zvláštní uznání poroty. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (18)
No jo, bratři Quayové... Jejich styl je nezaměnitelný, okamžitě poznatelný, svérázný a kreativní, chápu ho a přijde mi zajímavý, ale moc mě nebaví ho sledovat. Kdyby Institut Benjamenta byl středometrážní film se stopáží okolo 40 minut max, vůbec bych s tím neměl problém a hodně by se mi to líbilo, ale ono to trvá o hodinu déle a kvůli tomu mě to celkem brzo začínalo nudit. Je tu mnoho zajímavých filmařských nápadů (které se ale v poslední třetině začínají celkem opakovat) a silně surrealistická atmosféra, která snově působí opravdu hodně, ale vše stojí jen na ní a sledovat skoro nikam nevedoucí výjevy takovou dobu mi přijde prostě přehnané... Vůbec mi přijde, že filmový čistokrevný surrealismus by neměl trvat víc jak hodinu a pár minut, ale třeba je to jen můj problém, že jsem se na tu atmosféru nedokázal naladit. Forma je sice vymakaná, pak se v tom taky dají najít nějaké myšlenky či psychologické teorie ohledně submisivity a nenaplněných fantazií hlavní postavy, které se vše zde odehrávající zdá, ale pořád je to málo na to, abych z toho filmu měl plnohodnotný zážitek. Nezapomenutelný a podnětný určitě ano, rozhodně mi to přijde i povedenější než Ladič pian, ale na víc jak tři to stejně nevidím. 3* ()
Vždycky jsem si říkala, jaké by to bylo, kdyby někdo dokázal natočit sny... (4,5*) ()
Ústřední budova školy pro sluhy se optikou bratří Quayů stává labyrintem nezmapovatelných rozměrů, v jehož mrtvolných zaprášených interiérech se identita člověka opakovanými úkony mění na stroj zbavený osobnosti. Respektive takový je záměr oné instituce, který ovšem nahlodávají potlačované tužby a pudy všech přítomných, v čele se sourozeneckým párem pedagogů. Quayovi staví vyprávění své surreální pohádky kolem mýtu vyvoleného. Ten ve zdejším případě má být dokonalým sluhou, ovšem přivede zkázu institutu, ale také osvobodí sourozenecký pár jeho vedoucích z okovů věčné služby pro službu. Zmíněné dějové linie se ale jen chvílemi vynořují jako záblesky racionality ze snu utkaného tvůrčím duem melancholických vetešníků, které na shromážděných objektech fascinuje patina zániku, ale také jak v interakci s živým ještě více chřadnou a vyjevují svou mrtvolnou podstatu. "Institut Benjamenta" tak může diváka navrátit až do vlastních vzpomínek na zašlé interiéry dospívání. Evokuje emoce zažívané při prázdninovém prozkoumávání zákoutí starého babiččina domu, kde všechny zatuchlou patinou pokryté objekty vyvolávají současně strach i hypnotickou fascinaci. Ačkoli by si samozřejmě film z podstaty zasloužil co největší publikum, nakonec byla unikátní projekce v kině Aero, jehož velký sál hostil jen hrstku osamoceně rozesetých diváků, tím naprosto ideálním prostorem, kde "Institut Benjamenta" dokonale vyzněl. Částečně také proto, že se jedná o film, u kterého se má podřimovat, protože skvěle stimuluje snící mysl a také je tak krásné se do něj probouzet a rozhlížet se, kde zrovna jste. ()
Filmová optika, která zobrazuje vize. ()
Bohužel si film už moc nepamatuju - mám pocit, že bych mohl dát i pět, ale nechám to tak. Mladý muž se přihlásí do školy pro sluhy, kterou vede podivínský pan Benjamenta a jeho sestra. Rozehrává se spleť surrealisticko-absurdních událostí, které ale nejsou odlehčené ani špetkou humoru (snad jen takovými detaily, jako skleněná baňka s jelením spermatem s dvěma malými trubičkami pro nasávání vůně). Tíživá kafkovská atmosféra, inspirace Švankmajerovou poetikou. Zajímavý závěr. ()
+ Ladič pian zemětřesení ()
Fascinující návrat do rakouského (hlavně jazykově německého) kulturního ovzduší, v němž bublají všichni ti Musilové (Zmatky chovance Törlesse, že - i v Schlöndorffově zpracování), Krausové, Kafkové, Freudové, Klimtové, ale i Hitlerové a Masarykové. Myšlenkově silné, zároveň vtipné, obrazová stránka návratu do 20. let německého filmu dokonalá, hudba kombinující moderní zvukově puristický jazz s postupy klasické vážnohudební moderny adekvátní. ()
Jak je ta naše existence mlžná. Jak jsou ty představy zítřka naivní. Nikoliv snění, ale realita. Sehnutí, vysmívající se potajmu ostatním, chudí duchem na povrch, bezduší uvnitř. A kolem se jako had z ráje omotává touha těch ostatních, těch jiných, být součástí, ale zároveň naprostý odpor, snad až pudový odpor, mít s tím cokoliv společného. Protože existence, ta obyčejná, je tak... obyčejná. A přesto v ní lze nalézt poklady, ke kterým jde upřít zrak. Jen je smutné, že je to pouze klam a faleš, předstírání. Tento svět je pláčem těch jiných, pláč nad nesmyslností malosti. ()
Nevím, proč, ale moc mi to nesedlo. Dialogy jako "Zabíjí mě prázdnost chytrých lidí" mě docela štvaly. Myslím, že samotný příběh mohl být docela zajímavej - Jacobem je posedlé bratro-sesterské duo Benejamentů, škola pro sluhy, nejdivnější Kraus od Show Jana apod. Líbila se mi například scéna, kdy sluhové nacvičují svoje akce pro různé situace zatímco mávají ubrusem. Kamera jde ze strany na stranu a má to celkem zajímavý feel. Jen se to tváří moc tajemně a fakt nevím jestli je tam dost obsahu nebo hloubky, aby se to vyvážilo. Možná se spíš radši podívám na nějaký film Guye Maddina nebo znovu zhlédnu Juráčkovo Případ pro začínajícího kata, který mi to docela dost připomínalo. Bohužel mě to tak nezasáhlo, jako filmy těhle tvůrců, a asi si příště pořádně rozmyslím zda-li Quayům věnovat více času. ()
Moje oči a fantazie zažila při sledování pár orgazmů. Ale k lepšímu pochopení filmu jako celku by mi určitě pomohlo ještě jedno shlédnutí. Úžasná kamera a režie a fantazie tvůrce je obdivuhodná. Opravdu film jako sen. Podle mě je film o nenaplněných touhách a vášních jedné ženy a vše okolo ní (škola) je jen reálná vizualizace jejího vnitřního světa. A zároveň se ona snaží tento svůj svět využívat a hledá v něm útěchu ač nenachází. Občas bych tvůrcům "oficiálních textů" nafackovala. Je to opravdu urážka filmu. ()
Nesnesitelná pseudoumělecká patlanina, která se dá dokoukat pouze v akutním stadiu psychopatie. Opravdu nevěřím, že zdejší pošuci, co dali nejlepší možné hodnocení, to neudělali jako zlý vtip, aby nalákali ostatní nebožáky. ()
Je fascinující dívat se na něco, co jako kdyby vypadlo z lůna noci, ale nedá se to vydržet dlouho. Anebo jsem byl moc bdělý. Sny se mají nechat zdát a ne natáčet na kameru. ()
Filmové snové zjevení bratří Quayových je jedinečným dílem, které je jistě filmem hraným, ale i tak balancuje na hraně a pracuje hojně s prvky animace. V souvislosti se surrealistickým světem klaustrofobního prostředí institutu pro výchovu sluhů se často užívá adjektiv "kafkovský" a podobně, což je zcela jistě pochopitelné, ale je třeba mít na paměti, že film vychází z prózy Roberta Walsera, na což nás upozorňují již úvodní titulky, spisovatele který byl Kafkovým současníkem, z literárního hlediska snad předchůdcem, jen mu dějiny literatury nebyly tak nakloněny. Na rozdíl od Kafkova díla se tomu Walserovu tedy dostalo aspoň jedné zdařilé filmové adaptace, která neredukuje složitý modernistický text jen na nějakou vnější pasivní podívanou, ale velice tvůrčím způsobem přistupuje k obrazu v kombinaci s působivou hudbou (disharmonické smyčce, jazzové prvky, zejména pak zpěvy studentů) a tvoří tak svůj vlastní způsob umělecké manifestace se snahou interpretovat literární předlohu, aniž by na ní jen suše parazitovala. ()
Expresionistické, depresivní, jedinečné. ()
lekce disciplinovaného snění ()
Byl jsem zvědavý, co to bude. Slibný začátek přešel v samomluvu hlavního hrdiny a dostavila se nuda s pocitem hranosti. Jednu hvězdu dám za ten začátek, kdy si člověk říkal, že by se do tohoto kousku mohl ponořit. Někomu to připadlo jako natočený sen, já tomu, že je to natočený sen neuvěřil. ()
Kafka/Walser. ()