Jan Roháč z Dubé

Pozoruhodné dekorácie, kostýmy, masky, rekvizity a davové scény. A to je všetko. Inak zostávajú len tony pátosu (v podstate všetko, čo vo filme zaznie, je hurá-národniarstvo), nezaujímavé, jedna od druhej nerozlíšiteľné postavy (o žiadnej sa nedozvieme nič osobného, čo by ich aspoň trošku poľudštilo), absolútna absencia emócií a smiešne šermiarske scény. (22.08.2008)

Kulisy, kostýmy, souboje, davové scény atd. To byl ohromný potenciál tohodle snímku. Bohužel vše bylo zabito opravdu otřesným scénářem, ne zrovna přesvědčivými hereckými výkony a opravdu hodně nešetrným střihem ze 60. let. Příběh je naprosto zabitý černobílostí postav (Zikmund - jeden z nejschopnějších středověkých panovníků je zde vykreslen jako šílený cholerický stařec, Oldřich z Rožmberka a další šlechta jsou největší slizáci a nejhorší padouši atd.), a naivním nacionalismem a panslavismem. Pokud člověk zhruba ví, jak to bylo ve skutečnosti musí se trochu smát, bratři. (11.12.2009)

Je škoda, že to nemůžeme vidět v původní délce, to krácení je skutečně znát. Filmařsky to není žádné veledílo, chvílemi sledujeme jen patetické divadelní scény. Zikmund je podán vyloženě karikaturně, na konci to spíš vypadá, že ho odvážejí do blázince, ne že opouští Čechy. Jak říkám, je škoda, že to nemáme celé, možná by ten výsledek byl trochu lepší. Takhle je to jen průměrný film, který se dá vidět. (12.03.2009)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)

První barevný celovečerní hraný snímek u nás si o barvu říkal jak svým žánrovým zařazením, tak tématem. Barva je z pohledu dnešního diváka použita zcela běžným způsobem, je nutno si ale uvědomit, že barevný materiál se časem postupně mění a bledne. Podle dobových kritik byla barva hodnocena jako nejlepší složka celého snímku. Na mě bohužel „zbyl“ už jen vybledlý obraz, takže toto tvrzení nemohu potvrdit ani vyvrátit. Příběh je podán pateticky, nacionalisticky a navíc chaoticky. Jediné, co nezklamalo byly některé (!) herecké výkony a Tuzarova kamera. I když bitevní scény by mohly být přehlednější... 2 a ½ * (08.02.2007)