Láska na útěku

L'amour en fuite je posledným, piatym príspevkom zo série o „fiktívnej postave” Antoineovi Doinelovi, pričom som ho doteraz videl len v celovečernom debute Les Quatre cents coups, keď sa mi režisér túto „medzeru” snažil vykompenzovať častými a vkusnými flashbackmi, ktorými v podstate priamo rekapituloval konkrétne udalosti predtým, ale zároveň som sa tiež ocitol i v prítomnosti, kedy musela táto postava čeliť niekoľkým výzvam naraz, za ktorými trebať hľadať ženy, veď ako inak. Jednak sa práve rozvádza, so súčasnou priateľkou sa neustále iba háda, či na niekdajšiu starú lásku znovu naráža, a tak po spojení všetkých týchto prvkov dohromady, sa vskutku zaujímavá konštelácia medziľudských vzťahov vytvára, čo našťastie neostalo bez akejkoľvek odozvy z mojej strany, keďže som presvedčený o tom, že predstaviteľ Antoina Doinela, čiže francúzsky herec Jean-Pierre Léaud, sa pre zrovna túto, autobiografickú postavu, doslova narodil, ináč povedané sa taktiež jedná i o režisérove „alter ego”. Prekonať originál je síce naprosto nemožným cieľom, no i napriek tomu som ešte stále zvedavý i : na jeden krátky príbeh a na dva dlhometrážne, čo si určite nenechám len tak ujsť. (18.08.2022)

V poslední části doinelovské pentalogie prochází Antoine největšími citovými otřesy od filmu Nikdo mne nemá rád. Zároveň je tu jeho osobnost asi nejvíc odhalena, k čemuž přispívá i množství scén z předešlých dílů (někdy až trochu zbytečných, zvlášť z předchozího Rodinného krbu). O dalších osudech Antoina Doinela, jednoho z nejzajímavějších filmových hrdinů, už se více nedozvíme, ale já věřím, že teď už to všechno zmákne i bez nás! (29.11.2007)

Volná pentalogie filmových osudů Antoina Doinela se uzavírá v jeho třiceti letech v období rozvodu s půvabnou Christine. Obvzláště v první hodině se rekapituluje Antoinův život pomocí vzpomínek, které jsou tvořeny útržky z minulých čtyřech snímků, což by nevadilo kdyby jich bylo pár na dotvoření atmosféry hrdiny procházejícího krizí středního věku. Jenže zde je jich až přehršel (kolem šedesáti) a jsou poskládány takovým způsobem, že jsem uvažoval zda tak nefungující film vůbec pochází od geniálního režiséra Truffauntova formátu. Tato část vypadá jak kdyby byla určena publiku, které ostatní filmy nezná. Naštěstí v závěrečné části již máme zrekapitulováno a tak nastupuje klasická emocionálně silná typicky "truffautovská" část. Obvzláště od scény rozhovoru Colette s Christine na lavičce je snímek za plné hodnocení. A úplný konec je úžasný. Sbohem Antoine a doufám, že se ti v životě povede dobře, škoda že již bez nás diváků... (27.01.2007)

Závěrečný díl doinelovské pentalogie měl nádech nostalgie, ohlížení zpět... Přesto se však Antoinovy osudy dále rozvíjejí (nebo přecházejí ve vyšlapaném kolečku - jak je libo) s podobnou lehkostí a nerozvážností, jako za dřívějších časů. Z valné části filmu je cítit, že se Truffaut snažil důstojně dokončit vyprávění svého a Léaudova alter ega, ale s množstvím flashbacků a jejich návazností na současnost to trošičku přeháněl. I když možná by mi tohle ani tak nevadilo, kdyby flashbacky nějakým způsobem sjednotil. Do jisté míry mě totiž rušila různorodost černobílých záběrů z Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech s barevnými Ukradenými polibky a Rodinným krbem. I přes tyto výtky si však Truffaut udržel lehkost brilantního vypravěče a znalce lidských vztahů. Možná je tento díl pentalogie nejslabší, ale v obecném měřítku je to stále výborný film. (28.08.2006)

Závěrečný díl doinelovské série je kanonádou flashbacků, které člověka znalého předchozích filmů spíš otravují než cokoliv jiného. Kdyby měl Truffaut trumf v podobě dříve natočených, ale neviděných scén, bylo by to o něčem jiném. I tak se na to ale dívat dá, byť úrovně předchozích dílů Láska na útěku ani zdaleka nedosahuje. (20.01.2008)