Smrt v Benátkách

Do přímořských Benátek přijíždí starý umělec za odpočinkem a nalezením vlastní rovnováhy. Místo uklidnění zde ale nalézá zdravotní potíže, které mu vyvažuje platonická(?) láska k mladému Polákovi. V něm bych spatřoval podobenství něčeho krásného a nedosažitelného; můžete to sledovat, ale nedotýkat se. Je jedno, co si za jeho postavu dosadíte. Stáří je zde postaveno do kontrastu s mládím, čistotou a nevinností, stejně tak u zdánlivě ideálního místa odpočinku jako jsou Benátky brzy mizí pozlátko „ráje na zemi“. Smrt v Benátkách není dějovým filmem, to rozhodně ne, Visconti nechává svého hrdinu plout každodenní všedností pobytu, jehož vrcholy jsou setkání s mladým chlapcem. Kamera téměř v každém záběru používá zoom in/out, a to místy hned po sobě, přejíždí ze strany na stranu a svými táhlými záběry si pomalu získává diváka. Visconti nám nastoluje podobnou atmosféru jako u Felliniho 8 1/2, ale zvolený Mahler je uchu mnohem víc lahodící než Nino Rota. Závěr na můj psychický stav působil velmi skličujícím dojmem, a tak jsem nucen sáhnout po plném hodnocení. (09.04.2006)

Hudební nádhera zneužitá pro dějovou prázdnotu a táhlá kamera zabírající Benátky, Bogardeho a Andrésena. Visconti dělá přesně to, co u opěvovaných režisérských velikánů odsuzuji. Točí si pro sebe a divákovi posílá jen svůj potutelný úsměv. Formu odosobněnou na úkor příběhu nenávidím a proto bych byl pokrytec, kdybych hodnotil lépe. (11.04.2008)

Mannův román je literární klenot. Pyšní se jeho vrcholně vytříbeným stylem jazyka, bohatým symbolismem a umožňuje čtenářům svými jemnými nuancemi v naznačování, nenapodobitelný estetický požitek. A není moc tlustý, čímž je sympatický. Oproti tomu Viscontiho předlouhý, těžkopádný film působí jako jednotvárný, nekonečný žalozpěv, z kterého vyznívá jen jakýsi homo-romantický podtón, který v Mannově surreálním světě nebyl absolutně přítomný. Některé scény bez příslušného podkladu ztrácí svůj smysl a kouzlo symbolů řecké mytologie vyšumělo úplně. Chlapec s andělskou tváří výstižně zastoupil prototyp fyzické dokonalosti, ale upocený představitel von Aschenbacha mě věrohodností dvakrát neoslnil. Tak je to především Mahlerova hudba a Viscontiho vizuál, které onu tajemnou a morbidní atmosféru dokážou navodit. Asi by bývalo bylo pro mě lepší, kdybych předlohu vůbec neznala. (25.10.2011)

Krása môže byť vytvorená buď zo zmyslov, alebo z duše. Toto je dilema dvoch umelcov, ktorí sú ochotní sa kvôli podobným otázkam hašteriť pre nás, obyčajných ľudí, nepochopiteľným spôsobom. Neviem, či krása Viscontiho nablýskaných interiérov, nalešteného nábytku a farebných kostýmov a umelo pôsobiacich figúr jeho filmov vychádza z jeho zmyslov, alebo duše, mňa však jeho vnútorný svet a vnútorné rozpory Aschenbacha príliš nerozhádzali. Aschenbach hľadá dokonalú krásu a nachádza ju v mladom chlapcovi, s ktorým si vymieňa veľavravné a pre mnohých aj nič nehovoriace pohľady, ktoré nikam (v rámci fyzického zblíženia) nevedú. Absencia výraznej zápletky a dialógov bude tým, čím chce Visconti zaujať, čiže divák by sa mal sústrediť na vnútorný svet hlavného hrdinu a ten nebude asi zaujímať každého a problémom nemusí byť divákov intelekt, ale skôr jeho povaha. Čiže nato, aby Vás zaujala stavba scenára, výprava, kostýmy, čítanie metafor, alebo hudba, musí Vás predovšetkým zaujať ústredná postava. Kompozícia niektorých záberov je ale úchvatná. (23.08.2013)

po čase jsem se vrátil k tomuto klasickému snímku a zajímalo mě, jak na mě zapůsobí po znalosti knižní předlohy. Bez ní jsem si to totiž na poprvé skoro neužil a teď se mi už podařilo lépe vnořit do díla a víc ho chápal. I když filmové zpracování dokonale vystihuje náladu knihy, tak dlouhé pasáže (i když esteticky čisté) jsou na mé gusto v tomto případě docela ubíjející. Možná k tomu jednou dospěji, ale teď to ode mě dostane jen lepší 3 hvězdy. Běžní diváci se raději k tomuto filmu ani nepřibližujte ;-)) [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 0 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (07.12.2015)