Shōgun
Šógun
Epizody(10)
-
Andžin (E01)
-
Sluhové dvou mistrů (E02)
-
Zítra je zítra (E03)
-
Osmero hradeb (E04)
-
Podvolen cizí pěsti (E05)
-
Dámy vrbového světa (E06)
-
Než vyhasne tyčinka (E07)
-
Propast života (E08)
-
Nachové nebe (E09)
-
Sen o snu (E10)
Obsahy(2)
Seriál Šógun produkční společnosti FX je originální adaptací románu Jamese Clavella a odehrává se v Japonsku v roce 1600 na prahu občanské války, která rozhoduje o osudu celého století. Lord Joši Toranaga bojuje o život, protože se proti němu spojili jeho nepřátelé v Radě regentů. Když je v nedaleké rybářské vesnici nalezena záhadná opuštěná evropská loď, připlouvá její anglický lodivod John Blackthorne s tajemstvím, které by mohlo Toranagovi pomoct vychýlit misky mocenských vah a zničit obrovský vliv Blackthornových vlastních nepřátel – jezuitských kněží a portugalských obchodníků. Toranagovy a Blackthornovy osudy jsou neoddělitelně spjaty s jejich překladatelkou Todou Mariko, tajemnou křesťankou a poslední šlechtičnou ze zneuctěného rodu. Zatímco Mariko slouží svému pánovi v této napjaté politické situaci, musí skloubit své nové přátelství s Blackthornem, oddanost víře, která ji zachránila, a povinnost vůči zesnulému otci. (Disney+)
(více)Videa (2)
Recenze (160)
Jeden z počinov roka k nám dorazil už v jeho začiatkoch. Šógun je neuveriteľne atmosférický výtvor, ktorý na jednej strane cti svoju predlohu a kultúru, ktorú znázorňuje a na druhej strane sa nebojí zvoľniť v momentoch, kedy by iný seriál začal tlačiť na pílu, či mal dojem že musí diváka nutne odrovnať. Tento seriál svojou precíznosťou a tématikou pôsobí ladne a zanecháva v divákovi stopu, ktorá dlho vydrží. ()
"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře. ()
Na seriál jsem těšil, Japonsko můžu a i když tu historii znám zejména z hollywoodských (historických) filmů a nikdy jsem nečetl knihu o japonské kultuře, vlastně mě tam z těch kulturních propriet nic nepřekvapilo a nějaká osvěta pro diváka na západ od Japonska mi přijde spíše dost smutná. Co je však pro mě osobně smutnější, tak je ta přehypovanost Shoguna, samozřejmě chápu, že na západě seriál oceňují za to, že si jako vždy výborný Hirojuki Sanada z pozice producenta pohlídal, aby kniha a v ní obsažené japonské zvyklosti nebyly sesumírovány do obvyklé americké vyprázdněnosti...ale za mě to bylo na úkor zábavnosti a čekal jsem něco asi jiného. V prvních dílech jsem ještě měl tu naději, že nás čeká něco velkolepějšího (příslib tu je) a ačkoliv jsem utvořil pěkný vztah k hlavní dvojici postav (hlavně Júka Kóri je úžasná), v druhé polovině jsem však místy i nudil. Překvapivě mě zklamala i vizuální stránka seriálu, ačkoliv výprava byla nepochybně velkolepá a exteriérová, na velké televizi to na mě na rozdíl od některých jiných seriálů působilo přespříliš cgi a špatně barevně filtrované se silným filmovým zrnem (což jako purista nemám rád a dávám si velký pozor na nastavení zobrazení televize). Nejspíš si i doženu nějaké behind the scenes, abych se dozvěděl, co byl záměr a co bylo jen trikově přestřelené. 90% je za mě moc, spíš taková fajn sedmdesátka. ()
Klasika - první polovina super ... druhá na nic ... konec úplně na hovno ... původní seriál s výrazně horší výpravou a herci/čkami ale o dost lépe poskládaný a závěrem srozumitelný ... V té době byli Japonci úplně mimo - total fanatici - život bez hodnoty - hnus a hrůza ... a největší, nečekaně, čůrák ze všech byl ten zkur... kokot Toranaga !!! - ach jo ... zase docela zklamání. ()
Galerie (157)
Zajímavosti (9)
- Bitva u Sekigahary, zmíněná v závěru Toranagou, se udála 21. října 1600 a znamenala začátek 250 let šógunátu. Armáda vedená Ishidou byla početnější, Ieyasu Tokugawa (historický předobraz Toranagy) však dokázal mnohé z jeho spojenců přesvědčit, aby se do boje nezapojili a zvítězil. (Jirka_Šč)
- Nattō, pokrm se slizkou strukturou, který Mariko (Anna Sawai) večeří a John Blackthorne (Cosmo Jarvis) projeví zájem ochutnat, se vyrábí z vařených sojových bobů fermetovaných bakteriální kulturou Bacillus subtilis. (Jirka_Šč)
- Předobraz Johna Blackthorna (Cosmo Jarvis), William Adams (1564–1620), se do Evropy nevrátil, přestože zhruba po jedenácti letech života v Japonsku tuto možnost měl (část jeho posádky ji využila). Založil nepříliš úspěšnou anglickou obchodní stanici (Anglie nedodala zboží, o které by Japonci stáli), úspěšnější byli Nizozemci, kteří postupně vytlačili Portugalce. William Adams následně podnikl obchodní cesty na Siam a jihovýchodní Asie. Po jeho smrti v roce 1620 převedl šógun Hidetada Tokugawa obchodní práva na syna, kterého William Adams zplodil v Japonsku. (Jirka_Šč)
Související novinky
Minisérie Shōgun našla obsazení
Očekávaná minisérie Shōgun od stanice FX (Takoví normální Američané, Atlanta) konečně našla hlavní představitele. Minisérie, která bude podobně jako předchozí televizní adaptace vycházet ze… (více)
Mé nadšení ze Šoguna postupně vyprchávalo a v závěrem jsem byl poměrně neuspokojen. Důvodem přitom není (záměrně) otevřený konec! Záčátek pro mě byl příslibem něčeho, co se ve finále nedostavilo v míře, která by mi stačila. Tahle show sazí na tři kvalitativní aspekty: 1. Kulturní diference mezi Angličanem a Japonci je jedním z motivů, který mě k této show zrvu připoutal, ale v tomto ohledu to nejde zas tak moc do hloubky, protože předmětem není pojednání na kulturní rozdíly. Očividně tu ale byl narativní záměrem nechat protagonistu, Angličana Blackthorna, přilnout k Japonské kultuře. Je to zjevné, protože se čím dál tím víc ztotožňuje s "japonstvím" a snad by mu předchozí schémata a manýry měly připadat čím dál tím víc zavrženíhodná. Ve skutečnosti se však ztotožňuje s japonstvím spíše s nouze, vypočítavosti. Přišlo mi, že si spíš chce být jedním z nich, aby zapadl, aby udělal dojem na Toranagu či Mariko, než že by se v něm něco doopravdy zlomilo, či v Japonsku objevil něco, po čem vždycky toužil... Divák ho samozřejmě poznává až v momentě, kdy do Japonska doplouvá, takže nemáme dostatečný zarámování. Blackthorn chce jakožto protestant nejdřív porazit katolíky, kteří drží Japonsko ve své sféře vlivu, ale tato linka rychle ztrátí na významu i proto, že seriál se moc nevěnuje vlivu katolíků na Japonsko případně nějakému Blackthornovo kříži s katolíky či katolicismem obecně. Následně se Blackthorne snaží získat srdce Toranagy a své překladatelky Mariko. Jakmile ale přestane vidět cestu, tak chce odplout z Japonska pryč. Pro mě to teda zas tak půvabná postava nebyla. 2. Postavy by ovšem divákovi k srdci přilnout měly, protože pozornost je centrována spíše na ně než na příběh, který ani není pořádně uzavřen. Po konci desátého dílu bychom mohli očekávat druhou sérii, ale jak seriál tak prý i kniha končí poněkud otevřeně. My sice víme, co by se má dále stát, plán byl zosnován, ale jeho exekuci neuvidíme a zase, nevím jak je tomu v knize, ale přišlo mi, že řada dějových linek seriálu buď nedostala mnoho prostoru k prokreslení, abych dostal náležitý pay-off anebo jaksi zapadla a ani se nedovyvinula. které mi ovšem k srdci nepřirostly dost na to, abych byl toliko zaujat jejich počínáním nebo abych z jejich činění měl toliko zábavy. U Mariko jsem pořádně nepochopil, co jí tak vnitřně tíží, proč je ke svému muži tak chladná a její poezie mi nic neříkala. Kashigi pro mě byl taky neuchopitelný a pořádně jsem mu neporozuměl. O Taranagovi jsem se toho za celou dobu moc nedozvěděl a to, co jsem se dozvěděl, jsem vytušil už v závěru prvního dílu (kdy bylo řečeno, že člověk musí v části svého srdce nést něco, co si bude nechávat jen pro sebe, načež záběr setrvá na Toranagovi, který dosud tvrdil, že nestojí o to být mocipánem). Tím mi došlo, že přesně o to usiluje a že právě on jím nakonec bude. Do jeho nitra jsem ovšem nenahlédl dost na to, abych pochopil proč o to tak stojí. Jasně, částečně asi neměl na vybranou, ale nevím, jestli je třeba tak mocichtivý, nebo jestli má rád mocenské hry, protože je v nich tak dobrý, a Šogunát je jen přirozeným důsledkem potencionální výhry. Kdo ví. 3. Mysteriózní aspekt je každopádně tím, co diváky má držet a vzhledem k tomu, že mě to udrželo navzdory tomu, že mě postavy toliko nebavily, tak to rozhodně nebylo úplně marné, ale nakonec jsem byl neuspokojen. Zajímalo mě, co postavy udělají, co budou muset podstoupit, kam se to vyvine, ale zajímalo mě to kvůli očekáváním, která ovšem nebyla příliš naplněna, protože ty postavy buď nic moc nedělají, příliš se neprohloubí, nebo dělají to, co očekávám, že budou dělat. Divák by si mohl užívat onu šachovou partii, kterou postavy hrají a která je součástí mystéria, jenže ta hra není moc strhující. Pravidla hry nám nejsou pořádně odhalena. Kolikrát jsem pořádně nevěděl, proč postavy dělají to, co dělají a co mají k dispozici: (Proč se matka následníka trůnu spojila s Išidem a kde byla do té doby, než se objevila na scéně? Proč chce Išido tak urputně odrovnat Toranagu? Jaký přesně vliv mají katolíci? Jakými vojenskými silami přesně vládne Toranaga a jakými Išido?). Z těchto důvodů jsem tím intrikářství nebyl tak strhnut. Zajímalo by mě, jestli by kniha fungovala lépe, když má skoro 1000 stran. Seriálem jsem ale nebyl uspokojen. Nebyl jsem uspokojen ani jednou ze 3 kvalitativních rovin této show a nemyslím si tedy, že to nestojí za 10h času, i když je to určitě nadstandard televizní tvorby. () (méně) (více)