dormouse

Zcela nepochopitelný příběh vztahu mezi inteligentní, vzdělanou a krásnou Emmou, která se marně snaží diváka přesvědčit, že je ošklivá a že nemá na víc než na práci servírky, a velmi hloupého a sobeckého Dextera, který si na stará kolena nechá narůst fousy, zmoudří a nahlédne svou dosavadní zbloudilost. I tak není vůbec jasné, co na něm Emma vidí. Na rozdíl od podobného Když Harry potkal Sally, Jeden den nemá šťávu, vleče se a trápí diváka. Nakonec jej dorazí rádoby uměleckým koncem, který pro ty, kteří dávají filmu šanci na to, aby našel místo v jejich videotéce, nebudu prozrazovat.

Velké nadšení. Existenciální film, příběh ztraceného člověka, který se snaží na svou ztracenost zapomenout nepřetržitým protékáním anonymního sexu svým životem, ale nedaří se mu to, stejně jako se divákovi nedaří rozluštit klíč k jeho ztracenosti. Přikláním se k těm divákům, kteří příčinu nachází v ne zcela konformním sourozeneckém vztahu, ale může to být jen jedna z mnoha příčin, proč Brandon není schopen citově se angažovat. Velmi se mi líbila hudba i dlouhé záběry, nepolopatičnost a obsahová strohost. Většina pohnutek postav nám zůstane utajena. Osobně soudím, že velká vlna kritiky z mužské části publika a řad recenzentů je zapříčiněna závistí, protože ve filmu je příliš patrně vidět, že Michael Fassbender je nadmíru bohatě vyvinutý. Což ovšem nijak nezastiňuje jeho skvělý herecký výkon.

Nebyla jsem tak nadšená, jako většina diváků. Film mi připadal spíš nudný a dost mi lezla na nervy vychytralá rádoby roztomilá holčička, která dokáže, no ale nebudu spoilerovat. Co je na filmu vynikající, je zachycení endogenní deprese, nebo spíš maniodepresivní psychozy, přechodů mezi depresí a manií u postavy otce.

Velká krása. Film o hledání cesty k bohu, k člověku, k hudbě.

Jako u všech špionážních dilmů jsem byla celou dobu totálně mimo mísu.

Film jsem viděla asi před čtvrt stoletím a překvapilo mne, jak úplně jiný dojem jsem z něj měla tehdy a teď. Měla jsem pocit, že je to pobuřující film o sexuálním vztahu dvou lidí, ve skutečnosti je to silná a existenciální záležitost, film o lásce, ztrátě, obě hlavní postavy, vtdálené si asi o 25 let jsou vykresleny i zahrány úžasně. A co je na tom nejlepší, film nezestárl a neztratil nic ze své síly.

Hodnocení po 7 dílech. Musím říct, že druhý týden je ještě horší nežli ten první. Nejen že pacienti mají zbytečné peníze, aby u psychologa řešili úplné hovadiny, nejen že psycholog s nimi manipuluje a podsouvá jim vlastní interpretace, to obojí může být záměrem scénáře. Ale co je nesnesitelné, jsou dialogy. Jsou tak zcela neživotné, že působí dojmem, jakoby dadaista rozstříhal text a nechal postavy namátkou vytahovat své repliky. Autor navíc dělá z diváka blbce a vysvětluje mu základy psychologie. Mohlo by to fungovat jako náborová akce pro studium psychologie, na jehož konci je dobře placená praxe, na to je však seriál moc hloupý. Klobouk dolu před Rodenem a Geislerovou (z herců, kteří zatím vystupovali), že dokázali v tak šílené hovadině odehrát svůj part dobře a dokonce i přesvedčivě. A připadá mi nefér nalákat diváka v prvním dílu na verbální obscenity hysterické nymfomanky.

Ambice na čtyři hvězdy ale výsledek slabší. Jsem alergická na filmy obsahující myšlenková klišé o jediné a nesmrtelné lásce. Navíc mnohé dějové zvraty nebyly vůbec vysvětleny, divák jen těžko chápe, proč se vůbec Emily chce rozvést, když jí, kurňa, nic nechybí a ani nemá milence v zadní kapse džín. A některé scény už spadaly vyloženě do béčkových komedií-například projev ve škole nebo masová hádka u Emily doma. Evergreen domácích projekcí se z toho asi nestane.

Lepší tři hvězdy. Film neurazí a diváka přesyceného akčňáky potěší. Žádné umění v něm ale nenajdete a podruhé si ho pustíte stěží.

Almodóvar měl vždy sklony k červené knihovně a dějovám zápletkám jako vystřiženým z jihoamerických telenovel. Tady mi ale nic z toho nevadilo. Umocněno jemným dadaistický humorem a zarámováno do Almodovárovsky barevných dekorací se červená knihovna dostala na poličku Umění.