dormouse

Jaká adjektiva lze přisoudit tomuto filmu? Meditativní, sevřený, komorní, čistý, obrazově podmanivý. Film je esencí symboliky. Hladina, na níž pluje poustevníkovo obydlí, je vlastně povrchem vědomí, pod ní jsou temné proudy podvědomí, což vyniká obzvláště při srovnání s Kim Ki-dukovým filmem Ostrov. Dveře bez stěny, která by je obklopovala představují správnou cestu, její počátek a konec. O symbolice zvířat si netroufnu nic hádat, ale velmi by mne zajímala. Jednoduchý příběh chlapce, který si v duši nese břemeno viny z dětství, stejně jako film 3 Iron dovoluje nahlížet život východní filosofií, kdy člověk věci nemění, nechá je kolem sebe protékat, raduje se z krásy a nermoutí se nad smrtí, která je neodmyslitelnou součástí života. Po skončení filmu ve mně dlouho dozníval pocit a jistota, že život je vlastně velmi jednoduchý, stačí jen několik málo pravidel a hmotných statků k pocitu spokojenosti.

Po dlouhé době jsem šla na film, o němž jsem si nic nepřečetla a nic jsem nečekala a nakonec byla velmi mile překvapena. Poctivý špionážní thriller bez zběsile sestříhaných honiček, bez rvaček a dokonce i bez honičky v autech. Dějovou nit jsem udržela skoro až do konce a místy se i trochu bála, a to je opravdu co říct. Russell Crowe si buduje image váguse a obtloustlého starého mládence, leč stále je velmi sexy. Jen mi vadila skutečnost, že kdosi jeho postavě přikreslil gumový pásek na zápěstí, který nosí podle Wikipedie jen "douchebag" (volně přeloženo-trouba). V kontrastu s ním je postava Bena Afflecka úžasně bezpáteřní, zženštilá a vůbec nesympatická, jak taky správný politik má být. Trochu patetické je závěrečné vyznění filmu, v němý Tisk je zavilý hledač pravdy, Armáda oddaný obránce vlasti a Politika žumpa světa, ale nechť. Za poslední dobu jsem viděla málo filmů, z nichž bych měla takovou radost. P.S. a bonus navíc v podobě krásné, energické a velmi britské Helen Mirren.

Film jsem viděla znovu po strašně dlouhé době a musím říct, že čas mu na kráse neubral. Absurdní vraždění za zvuku Wagnera, plejáda playmate v troskách vesnice, to vše neztratilo nic na syrovosti a působivosti. Nebudu se šířeji rozepisovat o filmu, který je tak slavný a po právu glorifikovaný. Jen bych zmínila moment, kdy jedna postava-bohužel nevím která-říká podobnou myšlenku jako Jarek Nohavica v Roku Ďábla. Každý má svůj Break Point, Bod zlomu, za nímž se v člověku probudí zvíře, přestaně být civilizovanou bytostí a hodnotový systém, který dosud fungoval, se sesype jak domeček z karet. Nikdo nevíme, kde v nás tento bod zlomu je a zda se k němu někdy v životě dostaneme. Pavděpodobně ne, ale je tam, je v každém z nás, může přijít totalitní diktatura, může přijít válka, hladomor, cokoli a z nás se může stát take plukovník Bill Kilgore.

Film je určen pouze milovníkům Bebela a psů. Já jsem obojí, přesto jsem s hodnocením dost váhala. To, co zmíněné milovky přitahuje, tedy sošná vráskami rozrytá tvář Belmonda, plejáda slavných herců v minirolích, ve kterých mnohdy ani nepromluví (Tcheky Karyo) a citové vydíráni pomocí neodolatelného chlupáče, to je přesně ono, co kritiky rozpaluje doběla. Na udržení filmu je to zatraceně málo. Po režijní stránce opravdu nic moc. Dlouhé a detailní záběry na tváře krásných starců či krásné mladé ženy, nepravděpodobné dialogy, která jakoby byly jen vatou ve filmu. Samotná úvodní zápletka je málo uvěřitelná. Vyhodila by bohatá žena starce, k němuž má očividně silné citové pouto bez evidentního důvodu na dlažbu? Ale budiž, film je remake, tudíž příběh je víceméně daný. Jednoznačně souhlasím s ideou filmu, že stáří je hnusná věc a není na něm ani za mák hezkého. No a samozřejmě díky pejskovi se v mých očích udržel nad průměrem.

Viděla jsem film a velmi se mi líbil. Zaváhala jsem ale s hodnocením, protože jsem si přečetla, že snímek jen kulhá za literární předlohou. Tak jsem přečetla novelu a musím si stát za svým. Za řádky jsem stále viděla filmové postavy, bez nichž by mi ty literární těžko připadaly životné. To, co mému chápání zcela uniká na stránkách knihy, to okouzlení penězi, mi je mnohem bližší z filmu. Scénu, kdy Daisy pláče přemožena krásou pánských košil, bych si bez podání Mii Farrow vážně nedokázala představit.

Opravdu mám sto chutí dát jen dvě hvězdy, ale to už je v mých očích úplný odpad. Pod tři se schová slušný biják i hloupá slátanina. A tou jsou v mých očích Andělé a démoni. Pravda, už kniha mi připadala nesírně hloupá a četla jsem ji z čirého masochismu, proč jsem šla na film, to vážně netuším. Změt nesourodých rádobyzajímavých nápadů, které do sebe nezapadají jako díly rozdílných stavebnic. Rytmus filmu je jednotvárný, na odpočívadlech upocené honičky si divák-já říká, kolik toho, proboha ještě zbývá uběhnout do cíle. A to se režisér neobtěžoval zodpovědět otázky typu: jak to bylo přesně se smrtí papeže? Ale oceňuji, že dokázal natočit film i přes zákaz točení ve Vatikánu relativne věrohodně.

Přesně to, co se mi líbilo na Podfucku či Sbal prachy a vypadni. Nesourodá mozaika britského podzemí, překrásná angličtina, smetiště z nadhledu výšky, kde létají smějící se rackové. A jako třešnička na dortu Karel Roden. Mejdanový taneček Thandie Newton s Gerardem Butlerem nemá chybu. Jejich maximálně zkratkovité erotická scéna také ne. Jen mi vrtá hlavou, co bylo na tom "šťastném obraze".

No tak blbé, abych dala jen dvě hvězdy to nebylo. I když přiznávám, že pro nás starší ročníky je asi nejzajímavější skutečnost, že lze v 48 letech vypadat tak, jak vypadá Sharon. Klobouk dolu jejímu trenérovi, plastickému chirurgovi a především genetice. Chlapi jsou ve filmu do jednoho zcela mdlí a zaměnitelní a neustálé provařování Londýnského Vajíčka je také dost ubíjející.

Strašně dlouhé. Z počátku jsem byla nadšena, protože film vypadal jakoby se celý odehrával v snovém červeném pokoji seriálu Twin Peaks, ale když už to bylo pořád stejné, sen mne uspal do bezesného spánku. Ale ten začátek byl vážně úžasný.

Dobrý surrealistický snový film. U podobných dílek (David Lynch) mám problém s jejich délkou a nulovým dějem, jen houpání se na vlnách snu, mnohdy děsivého, někdy směšného, ztrácím nit a soustředění. Nebezpečná známost měla přesně tu délku, kdy člověk vydrřží sedět u obrazovky.