dormouse

Romantický příběh v dynamickém tempu akčního filmu. Jak chudý Ind ze sousedství ke štěstí přišel, čili Americký sen přenesený do Bombaje. Sociální kritika mu propůjčila širší dimenzi a tím zároveň i větší šanci na úspěch nejvyšší, keterého se také dočkal. Není to trochu moc vypočítavosti na jednom malém poli? Ale pokoukání pěkné. Nicméně si film v mém srdci trvalé místo asi nenajde.

Psychologická sonda do nitra obyčejného, tuctového manželství Franka a April (Leonardo DiCaprio a Kate Winslet), manželství, v němž se každý z nás musí dříve či později postavit tváří v tvář stereotypu, nudě, jednotvárnosti a ztrátě zamilovanosti. Většina lidí se s tím smíří, protože to koneckonců k životu nedílně patří, někteří hledají pomoc v alkoholu a milencích, některým stačí jen zavřít oči, ztlumit zvuk u svého naslouchátka a uzavřít se do svého vnitřního exilu. Jsou ale lidé křehcí, komplikovaní a zranitelní, jako hrdinka filmu April, a ti na stereotyp zahynou. Shodou okolností jsem si tento týden pouštěla Titanic a v kontextu obou filmů je jasné, proč jen tragické romance jsou úspěšné. Za smrtí není žádná pochybná možnost trpké jednotvárnosti v papučích a tajených nevěr. Čelit zevšednění dokáží jen velmi silní a vyrovnaní jedinci. Pro mne jsou výkony obou hlavních hrdinů stejně skvělé, Leonardo DiCaprio mne dostává svou civilností a rozumnou musculaturou. Poznámka pod časrou: už vím, proč spousta režiséru situuje své filmy o několik desítek let zpět. Aby si všichni mohli v klidu zakouřit, protože tehdy cigarety ještě nevyvolávaly karcinogenní změny plic.

Do dnešního dopoledne, kdy jsem si do pochmurného počasí půjčila "něco oddechového", jsem si myslela, že nemorální je především točit filmy o násilí. Teď si ale myslím, že jsou filmy mnohem nemorálněší, a sice filmy glorifikující lidskou blbost. V tomto případě tedy především ženskou blbost, což mne uráží dvojnásob, asi jako dvouhodinová reklama na prací prášek či vložky. Hlavní "děj" filmu spočívá v tom, že nevzhledná, malinká, směšně vysokm hláskem mluvící přesčtyřicítka Carrie donutí poměrně hezkého, rozumného a bohatého chlapa, aby si ji po 10 letech konečně vzal, a místo aby byla ráda, že jí nedá kopačky, zastraší ho honosnou a okázalou svatbou, z které dotyčný pochopitelně vycouvá. Carrie, místo aby si sypala popel na hlavu, se na něj zlobí. Paralelní děj spočívá v tom, že Miranda, poté co z manželství zcela vyloučila sex, se diví a má za zlé svému přitroublému manželovi, že se jednou zapomene jinde a opustí jej. Doplňující linie jsou tyto: Samantha ve svých 50 letech zjistí, že není stavěna na monogamní vztah a Charlotta otěhotní. Toto strhující NIC je nataženo do dvou hodin, které jsem protrpěla kvůli 55 korunám za půjčovné DVD. A s filmem mne opravdu nemohla smířit ani skutečnost, že Carrie nakonec nahlédla svou zpozdilost, Miranda rovněž, Carlotta, jak se dalo předpokládat, vskutku porodila, a Samantha se dožila svých 50 narozenin. Vzhledem k tomu, že po prokousání se filmem cítím, jak mi po celém těle raší peří, jdu si okamžitě pustit Apokalypse now.

Film jistě mimořádný, ale zároveň dle mého názoru i nemorální. Shledávám nemorální točit filmy o násilí, byť psychickém. Ale zaujala mne jedna věc. Nejděsivější je film do scény s mrtvým psem, kdy divák tuší, že se stane něco strašného ale neví, kdy. Násilí se stupňuje k nesnesení a náhle jsem si uvědomila, že abych se na film dokázala dokoukat, musím změnit úhel pohledu na realitu filmu, musím si uvědomit, že na vině jsou jen "oběti". Jejich pasivita a submisivita je to, co je zabíjí. Kdyby se dokázali chopit psychické nadvlády, neměli by násilníci šanci. Rodina je na vlastním hřišti, má početní převahu a jistě i ví, kde jsou ukryté zbraně, přesto se nechají všichni vést na popravu jako ovce a nikdo z nich svou možnost k útěku nevyužije. Takže já jsem necítila s Naomi Watts. Bylo mi líto, že má za manžela takového troubu, sama byla přeci jen aktivnější. A tím se dostávám k jedinému morálnímu ospravedlnění filmu. V mých očích jeho jediný význam je probudit silné jedince dřímající v lhostejném a bojácném rouše každého z nás a nenechat se už nikdy manipulovat ani psychopatickými mladíky (konvencemi, společností, režimem), ani psychopatickými režiséry, točícími o prvně zmíněných filmy.

Pro mne tedy přímý zásah. Po nejmilejším Lebowskim zas něco, co zahřálo mou duši. Zvláště po takových filmech jako Lupiči paní domácí či Nesnesitelná krutost. Dobrých komedií není nikdy dost. Navíc Brad Pitt ve své druhé nejlepší životní roli (poprvé ve 12 opicích). Mám li to srovnat s mdlým Benjaminem Buttonem, musím říct, že je to nesrovnatelné. John Malkowich tradičně skvělý s kapkou čtyřprocentnosti ve svých gestech. A která žena by si nepřála mít doma kutila jako George Clooney?

Čekala jsem, že film bude o něčem víc, nežli o tom, že chlápek stárne v časové ose zpět, což se každý dozví již z upoutávek. Ale bohužel tam vůbec, ale vůbec nic víc není. Příběh nijaký, a stavět film na jednom nápadu je trochu málo. Navíc od Malého Velkého Muže nedošlo v technice maskování za starce žádného pokroku, takže tvářím pod vrstvou makeupu opravdu nelze uvěřit. I když se Cate Blanchett snaží a je stále krásná, sama film neutáhne. No a Brad Pitt je prostě moc pohledný na to, aby dobře hrál.

Jsem vděčný divák dobrého českého filmu. Takový by v Hollywoodu nenatočili. Film zobrazuje bolestivé dospívaní, cestu za prodloužením bezstarostného mládí a holčičí přátelství se vším všudy. S dívči zlobou, slzami a nenaplněnými láskami. Režie i herecké vykony jsou skvělé, scénář se drží celou dobu na vysoké úrovni, nikde to nedrhne. Vybavilo se mi při tom, jak je cítit noc ve spacáku pod hvězdami, jaké je přespávání v odstaveném vagonu a jak chutná slaná voda beznaděje.

Kupodivu nejvyšši ocenění. Přestože film oplýval značným množstvím hollywoodských klišé a přestože je mi mesiášství na hony vzdáleno, tady to nějak zapadlo a to druhé vyrovnalo to první. Myslím tím klišé typu: starý vrčivý samotář, na první pohled hrubiám, ale v podstatě z gruntu dobrý chlap, překoná své samotářství a najde si vztah k asijskému sousedovi. A i pánbůh si přijde na své. Ale problematika násilí a rasismu do filmu vnáší jinou dimenzi. I kdž si nemyslím, že Eastwoodovo řešení je to nejlepší na světě (na danou problematiku), jiné mne v tuto chvíli nenapadá.

Myslím, že by si film zasloužil pět hvězdiček, ale celkově pochmurné ladění a skutečnost, že už si ho nikdy nepustím, abych nezničila věšák na prádlo své rodiny, mne nutí dát čtyři. Joy Division není můj šálek kávy, přesto mne film oslovil hluboce a příběh Iana Curtise nemohl být podán sugestivněji. Kombinace jeho talentu, choroby, omezené možnosti ji léčit, chybného manželství a stravující hudby nemohla skončit jinak. Černobílé snímaní, reálie britského maloměsta a staré, omšelé rekvizity, díky nimž snmek působí poněkud bezčasově, umocňují depresivní dopad na jakéhokoli diváka, i takového, který má radši Radúzu.

Drsný příběh podle skutečné události si jistě zaslouží ocenění, i když já dávám přednost nehollywoodskému zpracování hlubokého lidského příběhu. Angelina Jolie mne o svém žalu nepřesvědčila, pořád je víc nalíčenou krasavicí (ve všech okamžicích), než zlomenou matkou. Takhle se asi truchlí v Los Angeles. Myslím si, že si režisér vzal příliš velké sousto a chtěl pojmout příliš mnoho osudů dohromady v příliš dlouhém časovém úseku. Příběh se pak nějak rozplývá do ztracena, divák neví, zda je to ještě příběh matky, nebo příběh zkorumpované policie či jiného nejmenovaného padoucha. A není to ten typ filmu, který by zakomponoval harmonicky osudy všech postav bez narušení rovnováhy celého díla. Scéna s popravou mi připadala vyloženě rušivá, k ději nepřispívala, jen tříštila pozornost a emoce. Film by byl konzistentnější, kdyby skončil asi po 2. třetině a zbytek by odvyprávěly titulky. Myslím, že film je výrazný svým námětem, nemůžu se zbavit pocitu, že by ho někdo dokázal natočit i zahrát mnohem líp.