dormouse

Nejsem skalní milovník Tarantina, jen mám velmi ráda Reservoir Dogs a Pulp Fiction, kde podle mne dosáhl svého vrcholu. Asi nedokážu říct konkrétně, co mi na filmu nesedělo, možná jsem jen konzervativní. Vadila mi postava Brada Pitta, vadí mi karikatura fašismu, vadila mi stopáž. Ta spousta odkazů, poct a citací, které normální divák nemá šanci dešifrovat, jen si o nich přečte v nějakém filmovém časopise, působí jako samoúčelná sbírka kuriozit. Proč má, proboha, plukovník Hans Landa kouřit dýmku Sherlocka Holmese? Nicméně Christophh Waltz byl úžasný. Standartně skvělá dynamika záběrů, napětí vykouzlené skoro z ničeho.

Film je evidentně určen jen pro skalní milovníky komiksu, jiní než takoví se nechytají ani omylem. Pro normálního stárnoucího intelektuála, ale kupodivu i pro jeho pubertální odrost to byla nekonečně dlohá doba nepochopení a nudy. Jenže recenze by měli psát i lidé, kteří nejsou skalními fanoušky, aby měl potenciální divák možnost porovnání. Mimochodem, některé hlášky byly opravdu velmi vtipné.

Žánr mi nejvíc spadá do absurdního dramatu. Jednoduchý děj, podivně jednající postavy, komické prvky a sem tam nějaká krev. Ale jako většina podobných filmů strádá nedostatečnou zápletkou a plytkým dějem, takže není nic, co by film posouvalo vpřed a drželo má víčka otevřená.

Americký sen naruby. Druhá strany slávy a odloupané pozlátko. Příběh stárnoucího zápasníka živořícího na periferii a těžícího se zbytků úspěchu, když spolu s ostatním bývalými wrestlery, mnohdy již invalidními, podepisuje fotky z dob své zašlé slávy. Rourke je báječný, tak neprosto a nečekaně civilní a zcela přesvědčivě vyčpelý, odkecaný, vyšeptalý a nepřitažlivý. Pochybuji, že by postavu kdokoli jiný takhle zahrál, ani navrhovaný Nicolas Cage či Sylvester Stallone. Druhou předností filmu je režie, zcela odstřižena od jakýchkoli emocí a falešného sentimentu. prostě zrcadlový obraz čistokrevného hollywoodského clinteastwoodovského Million Dollar Baby. Film netětěží z divákových citů, prostě jen ukazuje, jaký je život. Že jsou v něm chvíle vzestupu a chvíle, kdy je všechno podělaným navrch, ale přesto ho člověk žije rád.

Weeds má šťávu, Weeds má trávu. Začala jsem se 4. serií a trochu se obávám, že seriál ztratí dech, tak píšu, dokud ve mně převládá nadšení nad prvními 3 seriemi. Svým sarkasmem, absolutní ujetostí, sklonem k politické a sociální satiře trochu připomíná kreslené Simpsnovi či Městečko South Park. Ve třetí serii mne nadchlo to, že úvodní píseň Little Boxes ja ke každé episodě nazpívaná někým jiným, včetně hvězd jako Joan Baez či Linkin Park, Pete Seeger či Billy Bob Thornton. No a zdá se, že dealování trávy je velmi výnosné a celkem snadné, takže asi změním zaměstnání.......A jak jsem předpokládala, 4 serie jde rapidně dolu, znělka odpadla, dialogy jsou plytké, děj bez šťávy. 5. serie je na tom ještě hůř. Ale za ty první 3 serie 5 hvězdiček ponechám.

Profesoru Johnu Koestlerovi se dostane do rukou předpověď katastrof stará 50 let. Z předpovězených se již uskutečnily všechny, až na zbývající tři, jejichž datum však není nijak vzdálené. Chvíli jsem váhala, zda je žánr horror či sci-fi. Ale film se může celkem poctivě zařadit vedle Blízkých setkání třetího druhu, Starmana nebo Hvězdných válek. Nápad a zakončení se mi líbily, vadilo mi vrstvení jednoho klišé na druhé, Cageův herecký výkon a účes. Nemohu se zbavit pocitu, že kdyby to natočil evropský režisér a zbavil se všech hollywoodských pozlátek a serepetiček, byl by film o 50% lepší. Já osobně bych uvítala, kdyby film skončil asi 5 minut před svým koncem, tedy na ději by se nic nezměnilo, jen to polopatistické dotažení do konce/počátku by tak netahalo za vlasy.

Nezávislý snímek o třech postavách na pokraji americké společnosti. O co úspornější je děj, o to výraznější jsou herecké projevy. Na mne osobne nejvíc působí charismatický Tom Waits a jeho skvělá hudba. Asi hlavně díky němu (jak to ten chlap dělá, že je pořád tak strašně krásnej?) film vklouzl do mého srdce jak po másle, na rozdíl od filmu Podivnější než ráj.

Na film nás nahnali na devítiletce, takže jsme jím všichni opovrhovali jako ruským produktem. Ti starší z nás ale tvrdili cosi jiného a léta mi umožnila svůj názor přehodnotit. Výsledek je, že jsem shledala film zajímavým, ale můj celoživotní odpor ke všemu, co pochází ze Sovětského bloku nějak nelze překonat. Místy klišé, což snižuje působivost jinak syrového příběhu. Tarzan v Tajze .

Nemůžu si pomoct, ale jak mám ráda pozdního Almodovara, jeho ranou tvorbu nemusim. Nebavila jsem, ba právě naopak. Navíc nemám ráda příběhy o ženách, které takhle vyšilují kvůli chlapům (totéž platí obráceně). Ale je zde už patrná úžasná Almodovarova barevnost, kombinace červené a zelené, která je pro něj tak charakteristická. Ale na druhou stranu je dobře, že někdo tvorbou zraje. Já znám více režisérů, kteří od svého vrcholu již jen klesají.

Když mne v 11.30 manžel vytáhl z postele na film, který dávali od 11,40, neměla jsem pochopitelně čas zjišťovat, do čeho jdu, a film jsem shlédla zcela bez předchozí průpravy i bez předsudků. O to milejší bylo mé překvapení. Je to svižná komedie, tak trochu crazy, rozhodně žádná sofistikovaná vyšperkovaná britská záležitost, ale taky žádný fekální humor, prdění či válení se s nahatým tlustoprdem v posteli. Jen ten závěrečný happyend mne trochu tahal za vlasy. Protože co je strašidelnější, než plnohodnotná velkohubá svatba v bílém a s velkým vakuem za větou: "A žili šťastně až do smrti..."