dormouse

Úžasný příběh a výtečný výkon 27 leté Catherine Deneuve, která vstupuje na plátno jako téměř rozpustilá školačka a ke konci filmu věrohodně působí jako zralá a jedovatá čtyřicetiletá žena.

Chlapecký dětský tábor na malém ostrově. Každý hoch má hluboko v sobě ukrytu bolest. Některá se dá vyléčit, jiná jej užírá jak zhoubný nádor. Juhani trpí výčitkami svědomí za cosi temného v jeho dětství. Ředitel Harjula se snaží z chlapců dostat to nejlepší, co lze, ale obětuje tomu i vlastní rodinu. A tak osudy všech zúčastněných drží pohromadě již jen naivní víra v lepší zítřek, který však může, ale i nemusí přijít.

Umění plakat je černá komedie bez jakýchkoli komediálních prvků. A víc nevím, co o tom psát. Na jedné straně nadšení, na druhé odpor. Ale díky za takové filmy.

I když smutný příběh, pro mne balzám na duši, protože v poslední době vídám tak málo dobrých filmů. Silný příběh z padesátých let, vynikající herecké výkony, které se neutápí v dobových dekoracích, ale naopak ční jak holé vykřičníky do studeného vzduchu této temné doby. Je to po Zlu mezi námi už druhý film, který poodhaluje poválečnou dobu ve Švédsku, která se zdá být prosycena dozvuky fašismu a je nepochopitelná, temná, a nezmapovaná.

Myslím, že film spíš učaruje mladému divákovi, který se s rebelantstvím blonďatého básníka rád ztotožní. Výtvarná stránka filmu přebíjí obsahovou. Rekvizity by se daly nazvat "vše co jste chtěli vědět o surrealismu a báli jste se zeptat". Man Rayova fotka sedící ženy a žirafa za oknem jsou už snad trochu klišé. V neuvěřitelné záplavě dobových rekvizit někdo možná přehlédne i to, že děj filmu pokulhává, ale mně tam chybí silný příběh.

Tři hvězdy v tomto případě znamenají: dobrý horor, přestože horory nejsou můj šálek čaje. Více než dobrý závěr. Trochu mi vadily dvě věci: jak si mohla rodina vzít k osvojení dítě na první pohled tak totálně ujeté, které navíc maluje jak dospělý člověk, tady mohl režisér maličko mlžit....a na konci, jak může dítě klidně v mrazu capkat po sněhu bosýma nožkama, já bych se zimou pominula. Nemluvě o koupeli v rybníčku.

Doteď jsem si myslela, že jsem náročný intelektuální divák, ale po shlédnutí Antikrista a po porovnání svého dojmu s ostatními musím uznat, že jsem asi úplný barbar. Na rozdíl od Prolomit vlny a Tanec v temnotách, které mne "sejmuly", Antikrist mne nechal lhostejnou, spíš znuděnou a otrávenou. Snaha zapojit přírodu jako aktéra či zápornou postavu na mne nefungovala. Nemám ráda hysterické ženské a chlapovi, který si něco s takovou začne, ty následky přeju. Co ostatně můžete čekat od mizerného psychoanalytika. Jediné, v čem se shodnu s ostatními diváky je, že netuším, proč Lars Von Trier takový film točil. Nejlepší je první scéna, krásně zpomaleně nasnímaná, za níž dávam dvě hvězdy.

Podle hodnocení filmů se dá určit věk diváka. Já jsem středněvěká konzervativní uživatelka, která sci fi nemusí, krom klasických věcí jako Matrix, Blade Runner, Vetřelec. Proto jsem byla překvapena, jak moc se mi District 9 líbil. Forma sci fi je tu spíš zástěrkou pro vyprávění příběhu o lidské nesnášenlivosti. Přestože je snímek místy velmi "krvavý"-nebo jak nazvat tekutinu, která z mimozemšťanů vytéká, je i neuvěřitelně dojemný, jak jen dojemné může takové chvění tykadel být. Obsahuje napětí, lásku, akci, no asi všechno. V této době, kdy mám pocit, že se točí samé blbiny, a ty největší z nich se kupují k nám, byl District 9 dar z Novozélandského nebe.

Musím podpořit český film a film vůbec. Proto čtyři hvězdičky. Dokument není nijak mimořádný, viděla jsem lepší životopisné dokumenty, ale na druhé straně se mu nedá nic konkrétního vytknout, kromě toho, že není mimořádný. Miloš Forman je vynikající režisér a ti, kdo mají rádi film, si vychutnají rozhovory s ním a popřejí mu hodně síly do dalších projektů i do výchovy malých synků. Mně zaujalo konstatování, že publikum není na celém světe stejné a co projde v Evropě, neprojde v USA. Příklad-Taking off, můj Formanův nejoblíbenější film, byl v Americe propadák.

Celkem seriozně natočený film o problematice závislosti na sexu. Jde li o muže, označujeme jej za proutníka a zvyšuje to jeho image (mezi jednoduše uvažujícími lidmi) Jde li o ženu, označujeme ji za nymfomanku nebo štětku a její image to snižuje (z nepochopitelných důvodů). Ale co když jde o člověka, který by dal přednost monogamii, závislost na sexu jej zužuje a znemožňuje mu žít normální rodinný život? Rozhodně jsem se s podobným filmem, řešícím podobnou tematiku, dosud nesetkala. Zajímalo by mne, zda se dá tato závislost léčit, podobně jako jakákoli jiná závislost.