huzgi

Romány J. G. Farrella jsou všechny geniální. Tento bohužel do češtiny přeložen nebyl, ale seriál věrně přenáší poetiku jeho psaní. Tu něžnou ironii, suchý styl vyprávění, hrůzy podávané bez větších citů. Ta tichá nostalgie za uplynulým světem.

Zajímavý pokus o psychologické krimi, takový předobraz Columba, kdy známe motivace i vraha předem. Bohužel režisér Fuka nedokázal držet napětí a vdechnout filmu větší dynamiku. Skvělé herecké výkony jsou pak trochu promarněnou šancí.

V roce 1972 to bylo hlavně pro nás, dětské diváky, ohromné překvapení a v komunistické éře to lepší, co v kinech bylo. Zub času film hodně poničil, i když herecké výkony jsou stále zajímavé.

Noir světových parametrů. A hlavně skvěle uměřené herecké výkony. Málo slov a hodně filmařiny.

Je půvabné, že si tady, ve filmu o klonech Hitlera, Bruno Ganz zahrál postavu mladého vědce a o pár desetiletí později samotného Hitlera.

Rudolf Hrušínský jako dokonalý rebel bez příčiny. Dávno před Marlonem Brandem nebo Jamesem Deanem.

Česká televize na programu ART zprostředkovala divákům velký klenot. Film Pod třešňovou lunou natočil Roger Nelson známý nejvíce pod uměleckým jménem Prince v pouhých 28 letech. Nikdo v té době ani netušil, do jakých hudebních výšin hudebník vystoupá, a jak zbytečně mlád ukončí svůj život. Anticeny Zlaté maliny dostal spíše jako klepnutí přes prsty pro mladého narcise a určitě v tom roce byly natočeny horší filmy. Málokdo si uvědomoval v době vzniku, jaký skvost Prince natočil. Pro hrubou nespokojenost se sám ujal režie a stvořil černobílou skládanku, kde jasně cítíme Italský neorealismu, Francouzskou novou vlnu a místy nálada věrně evokuje poetiku bratří Marxů. Ne náhodou je děj umístěn do Paříže a v jedné ženské roli hraje Stacey z Americké noci, kterou Truffaut v roli režiséra Ferranda tak obdivuje. Prince nám dokonale zobrazuje sám sebe, svůj pohled na svět, své chápání smyslu umění. Režíruje nejen film, ale i budoucnost své cesty. Dává nám Chrise Tracyho, Rogera Nelsona i Prince. Záběry do obličeje mladé hvězdy zobrazují křehkost, očekávání a pyšné sebevědomí. Vše v tak ryzí podobě, až se z toho dnes tají dech. Hudbou do filmu Prince nijak neexhibuje, zcela organicky ji ve filmu rozpouští a ukazuje genialitu, za kterou bude později obdivován. Při tvorbě svého Portrétu umělce v jinošských letech vůbec netuší, jak moc toho nestihne a jaké nesmrtelnosti se dočká.

Díky Bohu jsem viděl tento skvost až nyní. Kdysi bych ho hodnotil nekompromisně přísně, nyní nahlížím na něj jako na velký skvost. To, co si režisér dovolí, ta odvaha tvoři vnitřně bláznivý tvar. Ty momenty, které chce posílit. Padesát let od vzniku se člověk baví a doceňuje. Scénář, nápady, herecké výkony, hudbu, náladu. Ta zdánlivá nedokonalost je naprosto dokonalá.

Naprosto dokonalý a čím dál lepší film. Dobová kritika oceňovala Jean-Luise Trintignanta a stavěla jeho výkon nad Alaina Delona. Přes propast času je třeba oba výkony ocenit jako fenomenální. Oba nesmírně lehce přepínají polohy. Od té lidské a milé, k té bestiální a tvrdé. Je těsně po válce a každý ve Francii má svou zkušenost. Část společnosti si nese svou vinu. Kreace obou herců dokonale ten stav vykreslují. Film, který chutná při každém dalším shlédnutí.

Převádět divadlo do filmu je vždy ošemetné. Navíc Šrámkovský a Hrubínovský střet generací je dnes už hodně stříbrný vítr minula. A víc předloha nenabízí. Zato herecké výkony jsou přes propast času omamné.