nirvanafan

Toto mne velmi potěšilo. Hurá do boje s rigidním školním systémem! Stejně nechápu, na co by spisovatelé a básníci potřebovali školu. Od jednoho čsfďáckého kolegy jsem se kdysi dozvěděla, že jsem ve svých komentářích moc smířlivá. Tentokráte tedy kruh poruším a vzkazuji těm, kterým beatníci nic neříkají a ještě tím machrují v komentech jako by se bylo čím chlubit. Postavte se před zrcadlo a opakujte: "Jsem hloupý literaturou nedotčený ignorant." Nejméně desetkrát, prosím.

Colin Firth a Nicole Kidman si od pohledu nesmírně herecky sedli a není tudíž ani divu, že společně připravují další dva filmy. Chemie mezi nimi funguje náramně a úvodní seznámení je tou nejlepší romantickou pasáží, jakou jsem viděla za hodně dlouhou dobu. Vzápětí se zvážní a tempo zvolňuje. Ve flashbackové části mě příjemně překvapil Jeremy Irvine. To je vážně stejný člověk, který ve War Horse hrál pomalu hůř než ten kůň? Každopádně za tenhle výkon dávám palec nahoru. Hlavním neduhem, kterým Koleje osudu trpí, je předvídatelnost. Jediný překvapivý zvrat je ještě ke všemu stejně šokující jako nedůvěryhodný. Chtělo to pravděpodobně méně kecání a větší péči vedlejším postavám. Závěrečné vyznění mě samozřejmě nesmírně potěšilo, ačkoliv mi došlo už asi tak v první třetině oné vypjaté scény. Škoda pak zbytečně slzopudného dovětku, který doplnily titulky, bez nichž by hloupý divák opět nic nepochopil. Byla bych pro titulky a omezené citové výlevy, bez kterých by se možná povedlo brečet i těm na druhé straně obrazovky. Takhle to bylo ve výsledku poněkud britsky chladné.

Tak si dáme rychlokurz špatného jachtaření aneb co nedělat, když si v Chorvatsku půjčíte loď, kterou neumíte řídit. Pravidlo první: jdete-li si schrupnout, stáhněte laskavě plachty. Pravidlo druhé: z kohoutku na lodi fakt neteče sladká voda. Pravidlo třetí: ocitnete-li se v bouři, tak hlavně proboha nevytahujte plachty! Tohle všechno náš hrdina zanedbal, proto píši toto důrazné varování, neboť v reálném životě často platí blbý jachtař = mrtvý jachtař. Rovněž nepočítejte s tím, že jachta je jako kajak a budete s ní v bouři válet sudy. Tolik k chybám filmu, kterých je poměrně hodně na realisticky se tvářící snímek. A je jich ohromná škoda, protože Vše je ztraceno je natočeno skutečně libově s krásným hudebním podkladem a kupodivu více než napínavé okamžiky fungují sekvence čirého zoufalství.

Pro 90 % hodnotitelů minimálně akční film roku, pro mne jednotvárné a dlouhé. Pokud se zrovna nebojuje, všichni se tváří natolik smrtelně vážně, cool a drsně, až se mi chtělo smát. Temný rytíř kung fu filmů? Dovolte mi jiné přirovnání, ubíjející jak Transky.

Zavři oči a mysli na Monako! Nicole Kidman natočila Stepfordské paničky 2, ale tentokrát je její postava příliš hloupá na to, aby prohlédla, jaká proměna se to s ní udála.

Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi. Přeci jen kniha se mi líbila a filmová adaptace se jí drží poměrně sveřepě. Jenže, co funguje na papíře, nemusí zdaleka tak silně působit na plátně. Vzhledem k tomu, že během četby jsem se do paní Bovaryové dokonale vcítila (a doteď mám neodbytný pocit, že Flaubert byl žena), nedokážu se těchto pocitů zbavit ani při sledování filmu. Díky extrémně vlezlému vypravěči dochází ale k nehorázné banalizaci a místy působí snímek nechtěně parodicky. Obsahově je tak film kvalitní díky předloze, po herecké stránce zase exceluje Isabelle Huppert. Filmařsky se ale o výjimečné dílo nejedná a bohužel hlavní aspekt, kterým je emocionální stránka, se zcela vytrácí.

Když je něco naspeedovaně ukecané, tak vás to buď musí hodně rychle chytnout nebo vás to svojí hyperaktivitou umlátí. U mě se střídaly pocity, kdy jsem se skvěle bavila, a kdy mi naopak každá další intelektuální masturbace připadala otravná, v takřka pravidelných intervalech. Ale dělat "jé, celebrita v minutové roli" mě nepřestalo bavit až do konce.

Domnívala jsem se, že přechytralí sportovní novináři a veřejnost jsou českou specialitou, ale ono je to zjevně všude stejné. Přejděme ale ke snímku samotnému. Nenechte se zmást závažností tématu, jakým je válečné trauma. Bernský zázrak má jediný cíl a to, aby byl milý. Zpočátku sice sledujeme od první chvíle komediální taškařici žurnalisty a jeho neplánované svatební cesty na ms ve fotbale a do toho rodinné dusno s otcem navrátivším se z války. Velmi brzo však lze odhadnout, že veškeré dění směřuje ke šťastnému konci. Propojení německého fotbalového zázraku s vyrovnáváním se s následky války pochopitelně má smysl, působí však ve výsledku docela rozpačitě. Kdyby zůstalo jen o dovedení obou linek k "vítězství", neztratil by film nic ze svého kouzla. Tvůrci se však rozhodli příběhy násilně propojit, v závěru tak dochází k nadměrnému kupení náhod a hladina cukru šplhá strmě vzhůru.

Film oslavující mateřskou lásku s Angelinou v hlavní roli to jednoduše nemůže nefungovat.

Jednoduché a přitom naprosto funkční. Žádné dlouhé intro se nekoná. V úvodu se situace vymyká kontrole a na výhybku směrem k běžnému stavu se již nedostane. Následuje psychologicky umně vykreslené drama s neidealizovanými charaktery, které "prostě dělají, co se dá". Načasování zvratů je přesné, aniž by rušilo autentičnost. Španělé dokazují, že k originalitě a silnému zážitku stačí vlastně docela málo. Neopakovat schémata, vyhnout se klišé a patosu, prostě mít koule na to točit věci po svém.