Cassandra

Je zajímavé že film, jehož hrdina se celou první polovinu projevuje jako nesympatický hulvát, dokáže být nakonec celkem dobrý. Asi je to především díky vedlejším postavám jeho kolegů a celebrit (a kostýmu upíra). P.S. Protidabingoví agitátoři by mohli užívat tento film jako propagandu, protože původní hlasový projev Bridgese a jeho dabéra, no... poslechněte si to.

Pokusím se tu vyjádřit své dojmy ze tří sáhodlouhých seriálů (sice jsem ani jeden neviděla celý, ale shlédnuté díly můžu počítat v desítkách) – Inu Yashi, Naruta a Bleach – každý z nich je dobrý a každý v něčem jiném. Inu Yasha pro mě vyniká svým pestrým prostředím čerpajícím z pohádek a mýtů, je tam spousta nápadů (odkázané meče), skvěle nadesignovaných příšerek a výrazných postav. Arky jsou krátké, přítomno je hodně fillerů, ale tady to nějak neberu jako nevýhodu, seriálu to dodává na odpočinkovosti (můžete klidně zařadit sledovací pauzu) a stravitelnosti. A navíc tu není přetechnikováno, jako v následujících dvou seriálech. Nejlepších je cca prvních padesát dílů, v nichž jsou představeny hlavní charaktery a zápletky, a pak už je to slabší – základní témata jsou vyvářena a vyvářena bez nějakého pořádného výsledku, ale to už jste na seriál zvyklí a díváte se dál. Naruto má zase souvislý, kvalitně vystavěný příběh, avšak jeho vůbec největší devízou jsou sympatické postavy, které mají hodně propracovanou minulost, což v kombinaci se spletitými dějovými kotrmelci plnými osobních konfliktů a skrytých schopností dává dohromady labyrint, ve kterém se dá pohybovat téměř do nekonečna – někomu to možná může připadat unavující, někdo tuto úctyhodnou promakanost zase oceňuje. Bleach je sice propracovaný také, ale tak nějak kontraproduktivně - ne že by ty všelijaké techniky byly nezajímavé, ale jsou podávány jak z rychlíku (v Narutovi je jejich vysvětlování o dost přirozenější, byť ne vždy), a hlavně je jich strašně moc, protože i postav je nadbytečné množství. Kdyby bylo jednotek stráží třeba jen pět, značně by to zlepšilo přehlednost děje a postavy by nebyly tak schématické. Ovšem Bleach má jednu nezanedbatelnou výhodu – výborný drajv. Úvodní část seriálu do dílu 62 se ze začátku zaměřuje jen na pár charakterů, seznamování se s příběhem a prostředím je dobře zvládnuté, u soubojů napjatě čekáte, jak dopadnou – zkrátka tento ark je tak skvěle vygradován, až to bere dech. Ovšem už od cca 50. dílu je znát, jak Bleachi začíná ubližovat množství kapitánů - člověk čeká, jak dopadne hlavní zápletka, ale místo toho autoři v jednom kuse zařazují všelijaké podružné souboje, jen abychom se obeznámili se schopnostmi aktérů. Pozdější díly jsou mnohem slabší, ale i nadále sledovatelné. A ještě hudba – ta je vynikající ve všech třech seriálech.

Tajemství určitě získává body za jednoduše, ale působivě vytvořenou a nasvícenou scénu, občasný humor a pointu, kterou může tvůrcům leckterý spisovatel závidět, neboť likviduje jakoukoliv nelogičnost předchozího děje. Hudba i texty písní nejsou špatné, ale zase až tak mě neoslovily. Jediné, co pro mě z toho představení výrazněji trčelo, byly některé příliš knižní věty – který obyčejný člověk bude hlasitě deklamovat, jak byla jeho dětská láska čistá apod.

Fajn béčko plné nadsazených akčních scén, díky svým kostýmům jistě permanentně nachlazených žen a nezastavitelných borců, kteří rozchodí i probodnutí obouručním mečem. Člověk se občas zasměje, občas je překvapen dobrým nápadem (dočasná likvidace záporáka ve třetím díle) a dokonce i trochu romantiky se najde.

Po první sérii - je mi líto, ale já vidím jen partu pečlivě depilovaných a naleštěných modelů a modelek v novotou zářících kostýmech, jak si hrají na dějiny. Seriál je neuvěřitelně rozvleklý a za něco stál snad jen poslední díl, který byl celkem dramatický. Jedna hvězdička je za tento díl a druhá za Neilla. Je možné, že seriál dost poškodil dabing, ale tomu věřím jen napůl, na scénář dabing nemá vliv.

Tento remake se mi líbí více než původních Dvanáct rozhněvaných mužů, nejen díky zajímavé spjatosti s ruskými reáliemi a výbornou pointou (platnou rozhodně nejen v Rusku), ale především proto, že se v něm celkem jasně řekne (spoilery), že kluk je nevinen. Ve starším filmu mi totiž vadilo to, že porotci si sice promluvili o důkazech a zrelativizovali je, nicméně na konci filmu bylo stále dobře možné, že kluk vraždu spáchal - v remaku aspoň přidali svědkům závažné vedlejší motivy a ve finále nezůstanete na pochybách. Ve 12 rozhněvaných mužích se porotci domluví, že nevyhlásí, že se neshodli (což by bylo naprosto přirozené řešení), ale že musí o chlapcově nevině rozhodnout oni a hned, protože jiná porota by ho jistě odsoudila. Jenže důkazy se jim nepodařilo vyvrátit nějak zvlášť přesvědčivě a jejich verdikt mohl být nesprávný zrovna tak jako správný. Měli by si půjčit část nápadu z novějšího filmu a vyhlásit, že se nedohodli a klukovi zaplatit dobrého právníka, který by případ přezkoumal. Nicméně oba filmy oplývají výbornými herci a dialogy, ale ruský mě oslovil víc – kvůli výše zmíněným věcem a také proto, že je takový osobnější, méně akademický.

V první půlhodině film přináší nádherně jednoduchý, přímočarý western na staré, dobré téma záhadného cizince, ovšem poté, co Nero odhalí svůj ukrytý „poklad“, začne příběh nabírat trochu jiný směr a přimísí se do něj několik dalších motivů různých chutí a vůní. No něčím, tu hodinu a půl zaplnit museli. Konec už je ovšem zase správně úderný a efektní. Kdo má rád atmosférické westerny a nečeká intelektuální veledílo, mohl by se bavit. Doporučuji se dívat v původním znění. P.S. Herec ve vedlejší roli – bahno.

Hrabě Monte Christo byla v dětství snad moje nejoblíbenější knížka, četla jsem ji aspoň desetkrát, a proto se docela divím, že se mi zde podařilo překousnout většinu změn v příběhu. Tvůrcům se často poštěstilo vymyslet relativně zajímavé alternativy k původním zápletkám a nelíbilo se mi jen pár věcí (celý motiv Gankutsua je poněkud nadbytečný, dále bych vynechala trapné soubojové brnění a trochu umírnila vzhled hraběte - mohli si aspoň odpustit ty uši a modrý ksicht, takhle se scény s ním místy nedaly brát vážně). Celkově je ale Gankutsuou obstojné anime (až na poslední dva příšerně sentimentální díly), které hodně těží ze své poutavé vizuální stránky a hlavně z toho, že má - díky svojí předloze - pořádný děj.

Také souhlasím, že Johanka je nejlepší český muzikál (z těch, co jsem viděla). Písně jsou po hudební stránce na vynikající úrovni, ale to se dá možná říct i o dalších muzikálech. Neobvyklé však je, že má i srovnatelně dobré libreto, které je funkční, dějotvorné a hlavně téměř neobsahuje hloupé rýmy (nejsou v něm zbytečné, rádoby emocionální větičky, které k obsahu písně nijak nepřispívají a jejich hlavním úkolem je mít na konci slovo rýmující se závěrem předchozího verše). Je mi líto, ale v tomhle ohledu se mi například dost nelíbí Dracula (hudba je ovšem výborná). Je pravda, že scénicky Johanka za moc nestojí, ale to je jen malá vada na kráse, beztak jsem vnímala hlavně obličeje a hlasy protagonistů. Jinak se mi z českých muzikálů ještě celkem líbil Hrabě Monte Christo a Galileo, dále až na výše zmíněnou výhradu Dracula a podle soundtracku možná není špatný Excalibur. Docela obstojný mi při přišel i Hamlet, zato u Kleopatry a Tři mušketýrů jsem usínala.

Konec je sice příliš holywoodský, ale je například oproti prostinkému Oko bere má film poměrně slušnou úroveň.