Cimr

Dánové jsou podle různých výzkumů a anket nejšťastnějším národem na světě. Je proto zábavným paradoxem, že kdybych si měl udělat TOP 10 nejdepresivnějších a nejsmutnějších uměleckých zážitků, takové tři čtvrtiny by byly dánského původu - od Cínového vojáčka (a dalších Andersenových pohádek), přes Hon a vše od Larse von Triera, až právě po drsné detektivky s Mostem v čele. Je možné, že si takhle národy vyrovnávají to, čeho mají nedostatek, podobně jako když v konzervativní Británii vznikl punk. Jen skutečně šťastní a vyrovnaní lidé si mohou pustit do svých domácností takový příval skličujícího smutku. Ano, dle mého je Most leccos - napínavý, zábavný, překvapivý, děsivý... Ale ze všeho nejvíc je smutný. Postavy se tu musí prát s takovým přívalem tragédií, nespravedlnosti, příkoří, že když je Saga ve čtvrté sérii vyjmenovává své psycholožce, diváka to může až rozesmát. Zkrátka národ, co si potrpí na své "hygge", tedy tlumená světla, klid a pohodlí, zhusta plodí umělce, co maximálně narušují klid a pohodu. I když se tu jen manželé ve své krásné prosklené vilce objímají v posteli, neustále čekáte, kdy se sklo roztříští a dovnitř vtrhne postava v kukle, co je sekerou rozčtvrtí. Tvůrci si s divákem pohrávají, až je to místy skoro nesnesitelné, citově ho vydírají, vrší dějové twisty, ale nikdy z něj nedělají blbce. Vyšetřování probíhá logicky - když se objeví nová stopa, hned se po ní jde, divákovi se nic neskrývá. Pachatel je (zvláště v první sérii) většinou téměř nadčlověk, kterému vše podezřele dobře prochází, to ano, ale v samotném vyšetřování, zdá se, není logická trhlina, jak je tomu u televizních detektivek běžné. Tvůrci také umějí komentovat současné problémy (migranti, LGBT), aniž by to působilo černobíle, jako směšná agitka. Dále také skvěle pracují s vlastním kultem (historka, jak Saga přišla ke svému Porsche, či samotný závěr, kdy se představuje do telefonu) a diváckým očekáváním (,,No to by mě teda zajímalo, jak na tohle chtějí navázat." řekl si jistě nejeden divák po skončení druhé série). Musím přiznat, že Bron je po velmi dlouhé době seriál, který mě úplně ovládl. Celý den jsem se vždy těšil, až se večer vrátím do depresivní Kodaně. Přitom je to zdánlivě tak jednoduché! Žádné epické honičky, žádné převratné nápady, co jsem nikdy nikde neviděl. Jen záběry na noční město a úvodní znělka, co je celá prakticky na jednom tónu. Martin Rohde plave v bazénu, sledujeme ho chodbou osvícenou zářivkou a pod tím hraje elektro minimál. Jednoduchoučké, ale stačí takový záběr a tušíme, jak je na světě vše krásné, útulné, křehké, ošklivé, smutné, složité a děsivé zároveň. Když se k tomu připočtou senzačně vytvořené postavy, po kterých se mi bude upřímně stýskat, a případy, co jsou jako vymyšlené počítačem tak, že vám vše dojde vždy přesně v tu vteřinu, kdy vám to má dojít, dává mi to dohromady skutečnou seriálovou událost. Most má dohromady necelých 37 hodin, z toho mě odhadem tak 35 mrazilo.

Má oblíbená slovní hříčka "art - fart" na tento počin pasuje dokonale. Při poslouchání vět jako "vnímej, jak Marlon pomalu proniká do Adoratriz" člověk zažívá mix různorodých pocitů na škále od dětského pohihňávání se, až po zděšení, že je to možná myšlené vážně. Zamilovaný tanec s květinou v květináči, či duch otce, co vám před domem chrastí hřebíky a přes noc vám do deníku zapisuje Pythagorovu větu...To jsou výjevy, ke kterým je opravdu obtížné najít nějaký klíč. Bylo by zřejmě nutné, promluvit si s panem režisérem a zjistit, jestli je to ezoterik v batikovaném triku, kterému připadá, že ve scéně loučení dívky a chlapce převlečeného za obří masový koláč, vytvořil skutečné umělecké dílo. Nebo jestli je to fajn týpek se smyslem pro humor a nadsázku, co si z new age dělá vlastně trochu srandu... Ale vzhledem k jeho ostatním dílům, jak jsem je na této databázi zběžně prolétl, se obávám, že...

Pokud něco na britských detektivkách s Agathou Christie a Midsomerem v čele zbožňuji, pak to, jak se postupně střípek po střípku dopátráváme pravdy. Na konci se z úryvků rozhovorů a jiných zdánlivě nedůležitých detailů poskládá, jak to celé bylo. V tomto směru ovšem tenhle díl selhal a považuji ho za nejslabší z prvních sérií. První vražda hned před titulky se tak nějak přejde, celou dobu se neřeší a když se nakonec po hodině a půl vytáhne, divák už na ni zapomněl. Vyřešení je zmatené, hrozně uspěchané, prostě se řekne "byl to ten a ten, proto a proto", žádná gradace, žádné dovysvětlování. Abych to pochopil, musel jsem si díl znovu proklikat a ještě si přečíst anglické recenze. O to větší škoda, že se odehrává v mém oblíbeném divadelním prostředí a že vražda je tak epická (záměna falešné břitvy za skutečnou). Nebo to je možná právě dobře - aspoň je na co koukat, když zápletka tentokrát nestojí za moc.

Do poklidné britské vesničky přijede parta kočovníků a nenáviděný místní usedlík zavolá kámoše z armády, aby proti nim zasáhli...? Poněkud bizarní díl. Výchozí zápletka by ovšem tolik nevadila - zástup vandráků aspoň znamená spoustu záběrů na přírodu, jak to my diváci Midsomeru máme rádi. Navíc podbarvených zábavnou irsko-romskou kytarovou variací na ústřední melodii. Problém ale je, že tu tvůrci honí příliš mnoho zajíců. Mám rád ty díly, kdy přehledně postupujeme spolu s inspektorem Barnabym krůček po krůčku a na konci se všechno důmyslně poskládá. Tady jsem už v půlce nevěděl, kdo koho kdy zajel autem, kdo koho znásilňoval či neznásilňoval, kdo je čí žena (motiv výměny manželek - proč vlastně?) a kdo čí dcera, kdo má s kým poměr, ani jakou to má souvislost s případem. Postav je tu tentokrát opravdu přehršel a do toho se navíc motá tlupa tuláků, jejichž význam pro příběh mi byl upřímně taky trochu nejasný. Třešničkou na dortu je vyřešení druhé vraždy, které vypadá asi takhle: "Byl jsem to já. Přišel jsem za ním, poprali jsme se a on opadl a umřel." Konec. Je to pořád dobrý díl, hlavně pokud se chcete podívat na pěkné obrázky, ale Midsomer umí lépe.

O skandinávských filmech se říká, že bývají dosti podivné, a víte co? Ona je to absolutní pravda. Pokud by se někdo ve vašem okolí ptal, v jakém smyslu "podivné", posaďte ho na hodinu a čtvrt do křesla a pusťte mu Leningradské kovboje. Protože ty jsou přímo esencí té finské podivnosti - bizarní účesy, tváře bez výrazu, půlhodinové pauzy, než někdo něco řekne a humor, který rozdělí diváky do dvou kategorií. Jedna nechápe, co na tom má být vtipného a nudí se, a druhá nechápe, co na tom má být vtipného, ale od začátku do konce se nemůže přestat smát, byť sleduje třeba jen partu týpků na poli, co zasněně hledí na traktor. Já samozřejmě patřím do té druhé kategorie. Miluju, jak se s tím Kaurismäki nepáře. V americkém filmu by třeba jen celá expozice (představení kapely, nabídka hraní v Americe, přípravy na cestu) trvala aspoň tři čtvrtě hodiny, tady je to zfouknuté asi za tři minuty. Záběr na kapelu jak hraje, záběr na ruského papaláše bez emocí, co řekne "takové kraviny vám spolkou maximálně v Americe", titulek Amerika a už se v letadle učíme anglicky. Nádhera! Rozhodně jeden z mých nejoblíbenějších hudebních filmů.

Sousloví "český film" prý v polštině znamená zmatek, chaos, něco jako naše "španělská vesnice". Tak tímhle "polským filmem" jsme si reputaci příliš nevylepšili... Film, ve kterém není úplně jasné, proč byl natočen, ani o co v něm jde, vypráví o partě herců, která točí film, ve kterém není jasné, proč ho točí, ani o co v něm jde. V nezávislém filmu se často setkáváme s tematikou toho, že někdo chce něco točit, ale nemá dost prostředků / nápadů / profesionálů, aby to dokončil a vytvořil něco hodnotného (Život v oblouznění, Největší z Čechů...) Když už ale točíte takovou ptákovinu, tak se do toho musí pořádně šlápnout. A to se povedlo. Pokud bych měl sestavit svůj osobní žebříček nejcharismatičtějších českých herců, tento jeden brněnský otylý ročník se špatnou mluvou a podivným humorem by byl upřímně někde hodně nízko. Komediograf mě nebere. Ale tady? Tady se kluci urvali ze řetězu, hranice humoru přeletí tak rychle, že si ani nevšimnete, že šlo o humor, neustále shazují sami sebe (vstup Mirky Spáčilové, či poznámka jistého polského filmaře: ,,Mám rád český humor, ale spíš takový od Petra Zelenky.") a na diváky kašlou, až to vygradují do zcela bizarního finále, co se nachází někde mezi mystifikačním dokumentem, černou komedií a hororem ála Blair Witch. Jedním z mých nejoblíbenějších filmů je Monty Pythonův Smysl života. Pokud to máte stejně, nelze než vám Polski film doporučit.

Woody ve své nejcyničtější, nejvzteklejší podobě. Po náročném rozchodu s Miou Farrowovou a hádkách o svěření dětí do péče si ulevil snímkem, na který leckdo z věrných fanoušků nebyl připraven. Vidět starého dobrého Woodyho, jak vztekle sakruje a mluví o potřebě dobrého vykouření, je asi stejně příjemné, jako přistihnout svého milého, staromládeneckého strýčka, jak si po telefonu objednává sado/maso šlapku. Allen ve svých filmech umí vykouzlit atmosféru, kdy jsou smolaři na Manhattanu sice opuštění a ještě k tomu zmoknou, ale pod vším hraje jazz a je to vlastně takové hořko-sladké, protože cítíme, že svět je přes všechny průsery vlastně krásný a každý nakonec spřízněnou duši potká. V Deconstructing Harry ale nic takového nenastane, všichni na sebe křičí, vtipy spíš bolí, a jediná radost, kterou opuštěný tvůrce na světě má, je ta, kterou si v tvorbě vymyslel on sám. Kdyby tady začalo pršet, hlavní smolař Harry by nejspíš řekl "A ještě k tomu všemu zmoknu, kurva!" Podle mě nejde o film vyloženě skvělý (na to je příliš roztříštěný všemi těmi nápady z šuplíku), ale určitě jde o film důležitý, pokud kontinuálně sledujete autorovu tvorbu. Woody Allen odhodil všechny masky.

Zkrátka i Němci musejí mít svého Benda... ee.. pardon, Bonda. Sympatického správňáka, pohybujícího se na hraně zákona, se slabostí pro krásné ženy, kterého můžete topit, vyhazovat z letadla, trávit jedovatým plynem nebo po něm střílet a on to všechno vždycky na vteřinu přesně zvládne a uteče. Babylon Berlin nadchl diváky i kritiku a není divu - je tu všechno. Muži se převlékají za ženy a ženy se převlékají za muže. Retro je tu moderní a moderna klasická. Futuretro! Béčková detektivka (focení z letadla, záchrana z utopeného auta, procházka po jedoucím vlaku) je tak dobře natočená, že je uměním, umění je šestákovou detektivkou. Funguje to jako dobový thriller, obrázek pohnuté doby, i jako popkornová noir zábava pro milovníky quality TV. Můžete hledat historické paralely, nebo se jen unášet fascinujícími výjevy z výmarských kabaretů a slaďoučkou dekadentní atmosférou. Ano, dokonce i na Brechta dojde. Překvapivé zvraty, nejednoznačné postavy (vsadím se, že na takového Bruna změníte názor minimálně třikrát), skvělé herecké výkony, geniální hudba. A kupodivu místy i humor! Doporučuji ovšem jediné - dokoukat to skutečně celé. Osobně jsem nebyl stržen od prvního dílu, připadalo mi, že je tu dost vedlejších linek, balastu, že vlastně není moc jasné, co přesně se vyšetřuje, že to je vskutku jeden velký Babylon. Teprve několik posledních dílů mě přesvědčilo, že tvůrci vědí, co dělají. Pokud nám nějakou postavu představí detailněji, je to proto, že ještě později splní svoji úlohu. Prakticky ani vteřina tu není zbytečně. Linií se sice rozvíjí hodně, ale mají svůj smysl a najdou pointu. Mou radou je tedy vytrvat. Tento velký seriálový počin si to zaslouží. PS: Lars Eidinger má nějakou smlouvu, že musí být ve všech svých rolích nahý?

Když spojíte Bridget Jonesovou s Láskou nebeskou, přidáte obchůdek s vánočními předměty v zasněžené Covent Garden, hity George Michaela a jednu životní smolařku, co možná konečně našla tu pravou lásku, musí z toho vzniknout báječná britská vánoční komedie! A když k tomu ještě navíc přidáte jugoslávské uprchlíky, černošské lesby, brexit, mulaty a černochy, bezdomovce, transsexuály, transplantace srdce, dějové twisty, mystiku, primitivní "americký" humor (ptačí trus v oku, pád do odpadků), love story mezi Číňankou, co se jmenuje Santa, a podivínem s neustále otevřenou hubou, co je profesorem přes zelí, spoustu scén a nápadů vykradených z jiných filmů a přehrávající obočí Emilie Clarke, které roli trapné smolařky nevěříte ani na vteřinu..., tak to možná celé úplně poserete a zbude jen podivný ezoterický miš maš, co vánoční atmosféru nenavodí ani kdybyste si ho pustili čtyřiadvacátého večer pod stromkem.

Na rozdíl od uživatele Douglase si nemyslím, že by byl Hodinářův učeň mnohem chytřejší film, než by se na první pohled zdálo. Spíš film, který vypadá jako chytřejší, než ve skutečnosti je. Ano, konečně po letech se objevila záslužná snaha v žánru pohádka vyzkoušet i něco nového - nevystupuje tu žádný nesnesitelně popletený čert, žádný král nemá tři syny, které by posílal do světa... Oproti tomu je tu hodinář a hrátky s časem tu mají své místo. Pohádka je natočena na podzim, což jí dodává hezké barvy a atmosféru. Hudba není durově skotačivá, jako třeba písničky dua Svěrák - Uhlíř, spíš příjemně melancholická. To je moc fajn. Jenže nic z toho tak nějak není dotažené. Každý bod má své ALE. Není tu přehrávající čert nebo vodník, zato nechybí zlá sudička v podání Plodkově, co poulí očima, skřehotá a "diblíkuje", div se nepřetrhne. Proč, když všichni ostatní hrají uměřeně a citlivě? Prostředí lesů na podzim je krásné, ale počítačové triky ubohé, jako dvacet let staré. Píseň je moc pěkná, ale zazní jen jednou v podivně vytrženém, klipovitém čísle. Hrátky s časem jsou zajímavé, ale když se Urban chytí do časové smyčky v hospodě U Kukačky, jakto že si jako jediný uvědomuje, že v té smyčce je? Proč o ní ostatní neví? A proč hospodský v té smyčce není taky? Snad ve snaze o originalitu se objevuje celá řada otázek, podivností, nelogičností... Proč se hlavní hrdina křestním jménem jmenuje Urban? Proč jsou hodné sudičky dvě, zatímco zlá jen jedna? Jsou to jediné sudičky na světě, nebo jich je víc? Proč už hodné sudičky dávno majiteli hospody neprozradily, jak kletbu prolomit? Proč Urbanovi hodinky rovnou nepřinesly, když věděly, kde jsou? Kde vzaly v uzamčené kleci vojenské mundúry? Proč se hodinky jmenují "hodinky, co varují před smrtí" a ne "hodinky, co chrání před smrtí", když samotné varování by bylo k ničemu? Proč zlá sudička hodinky rovnou nerozbila, ale vyhodila na skálu? Postavy nemají vlastní vůli, jsou vláčené osudem. Jaký smysl pak ale taková pohádka má? Ať se rozhodnu jakkoli, nemůžu za to, protože mě do toho jen vmanipulovaly buď dobré nebo zlé síly. Vkrádá se na mysl, že pohádka vlastně nemá nosné téma. Snad kromě potrestané lakoty hodináře tu není žádné poselství mířené k dětskému divákovi. (V jednom momentě je tu dokonce jakési "antiposelství" - když se Urban rozhodne jít za ošklivou paní v odrbaných hadrech místo aby následoval dva hezké pány v ozdobných šatech, je zvláštní, že je za tento morálně správný krok nakonec potrestán.) Pohádce se rozhodně daří hezky (a trochu strašidelně) vykreslit prostředí cirkusů, hospod, pavilonů zrůd 19. století a činí tak originálním způsobem, bez pitvoření a rokokových paruk. Jen tomu tak nějak chybí pointa. Češi, samozvaní odborníci na pohádky, se to tentokrát rozhodli udělat jinak. Nedopadlo to průšvihem (jako třeba většina vánočních pohádek ČT, o Troškovi nemluvě), ale S čerty nejsou žerty nebo Byl jednou jeden král se bohužel zase nekonají.