Cimr

Abych byl upřímný, nějak nevím, o co přesně Hustonovi při natáčení tohoto filmu šlo. Jde o sportovní, "boxerský" snímek, ale k žádnému napínavému souboji tu nedojde. Taky je to asi příběh o přátelství dvou mužů, ale ti se ve skutečnosti potkají jen asi třikrát a vlastně si nemají ani příliš co říct... Možná je to taky trochu o lásce, přičemž žádný ze zobrazených vztahů očividně není šťastný, na což se místy dá obtížně koukat (Susan Tyrrell ztvárnila rozhodně jednu z nejnesnesitelnějších žen v dějinách kinematografie). A taky je to o sklízení cibule, o chlastu, o hloupých řečech sportovních trenérů... Atmosféru to má, hudba i kamera pěkné, závěr vcelku povedený... Ale nějak mi připadá málo, když film, v podstatě bez příběhu, gradace, pointy, pojednává o lidech, kterým se prostě zrovna moc nedaří.

Můj oblíbený díl, téměř na hranici hororu. Atmosféra "škrtičova lesa", v němž už o život přišly čtyři mladé ženy, podpořená kvílivými pazvuky tereminu, je vskutku mrazivá. Vyřešení překvapivé. Plný počet nedávám jen kvůli tomu, že se na přízračnou atmosféru lesa podle mě dalo ještě trochu víc zatlačit, o kousek víc ji "prodat". Na poměry TV kriminálek ovšem velmi nadprůměrné. 4,5*

Fritz Lang je ďábelským režisérem. Takovým tím nemilosrdným démonem ve stylu Stanleyho Kubricka či Larse von Triera. A zde skutečně povolil uzdu a natočil příběh, který je tak temný, jak jen Hollywood v 1. pol. 20. stol. mohl být. Destrukce zakřiknutého pokladníka, co "nikdy neviděl nahou ženu" a chce na stará kolena zažít trochu štěstí, děsivou femme fatale je absolutní. Noirová lahůdka pro všechny, co si libují v pochmurných náladách a nemají rádi šťastné konce.

Šedivý, vybledlý film - obrazně i doslova. Od slibného spojení Kafka - Haneke jsem čekal větší pecku. Tedy především jsem čekal, že režisér látku nějak pojme. Dávám přednost adaptacím Kafky, co mají svoji osobitou poetiku (Proces od Wellse či Pařízka, Proměna od Němce). Zde je vlastně všechno v pořádku, na svém místě. Jen to není moc ke koukání. Hudba chybí, kostýmy jsou šedé, kulisy jakbysmet, herci studení... Vlastně vše, co je v tomto snímku dobré, je Kafka. Jako by z něj Haneke skládal maturitu.

,,Možná jsem byl smutný, ale aspoň jsem byl smutný celou noc..." Krásná bluesová filmová báseň. Dávám vyšší hodnocení, protože film z roku 1989 o reálném černošském gay básníkovi mohl velice snadno skončit buď nepříjemnou (a z dnešního pohledu zastaralou) agitkou, nebo nudným dokumentem, kde mluvící hlavy vzpomínají na výjimečného Langstona. Nestalo se ani jedno z toho, film je spíše evokací pocitů, osobitým dílem s nádhernou hudbou a zvláštní smutnou poetikou, a díky tomu se na něj dá bez problému dívat i dnes.

Myslím, že malý byt Syslových mohl být divákovi lépe představen, abychom se v něm orientovali. Snad mohl být v souladu s žánrem ještě menší. Je tu několik scén spíš podivných, než vtipných (soused zešedne strachy ve výtahu, létající otec), také filosofování na téma úděl mravenců apod. je trochu rozpačité. Jinak jde ale o velmi příjemnou komedii s hořkými podtóny. Socialistické živobytí je tu po všech stránkách zobrazeno opravdu tísnivě.

Což o to, kapitoly o vědci, co sám na sobě vyzkouší záhadný nápoj, a o chlapci, co po vraždě otce vyletí oknem, jsou poměrně zábavné. Jenže co s tím, když by jejich námět nevystačil ani na povídku o jedné straně. Jde spíš o takové anekdoty, co se nikam nerozvíjejí, nemají pointu, jen se točí v kruzích. Vědec se promění v leprotické monstrum a chodí po městě. To je vše. Budí to pak dojem, že povídky jsou tři jen proto aby se to horko těžko natáhlo na celovečerní stopáž. (A s tím explicitně nasnímaným násilím a erotikou to taky není žádná sláva. Jinak bych dal víc.)

Jsou filmy, u kterých status klasiky nechápu, a tohle je jistě jeden z nich. Obecně se má za to, že se jedná o nejzdařilejší adaptaci románu Emily Brontë (viz obsah nebo zdejší komentáře), ale pokud to někdo tvrdí, četl vůbec tu knihu? Postavy, které v ní tolik milujeme, tady v podstatě chybí. Heathcliff je démon, zlý člověk, který by pro svou lásku (vášeň?) vyvraždil celý svět. Nikoli gentleman, co s pláčem opakuje u Cathyna smrtelného lože, jak moc ji miluje. ,,Heathcliffe, odnes mě k oknu! Chci naposledy vidět vřesoviště!" A do toho tklivé smyčce. Považuji to za zradu na fascinujícím románu - fascinujícím, protože temném, drsném, nesentimentálním... Zde všechny složky působí jedním směrem k co největšímu sentimentu - romantické lokace snímané idylickou kamerou, dojemná hudba i nesnesitelně vykulené oči Merle Oberon. ,,I am Heathcliff", klíčová věta celého díla, je pro mě větou niternou, bolestivou, zašeptanou. A ne vykřiknutou za úderu blesku jako když se zrodí Frankensteinovo monstrum. Poslední záběr, v němž duchové hrdinů odcházejí ruku v ruce do nebíčka už je pak jen třešničkou. Nevadí mi zas až tolik, že Wyler příběh zjednodušil, osekal, spoustu postav vyhodil. Ale dost mi vadí, že vrstevnatý román zploštil do příběhu "Cathy má ráda Lintona, ale když se zrovna v okolí objeví Heathcliff, má radši jeho".

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY! I jedna věta může zlepšit hodnocení o několik bodů. Onou větou zde pro mě je ,,Když nemáte vlastní historii, musíte si ji vymyslet." Film je amatérsky natočen, kamera, střih, herecké výkony jsou hrozné a některé výjevy (tančící černoch) mírně řečeno zvláštní. Melounová žena neustále osciluje mezi tím, že je skvělá a úplně blbá. Beze sporu je to film odvážný (dát do jednoho díla vlastní - otevřeně nasnímanou - soulož i rozhovor s matkou je dost cool) a zábavný, ale není jisté, jestli je anarchistického neumětelského stylu dosaženo omylem nebo záměrně. Když nějaký film začíná větou ,,hrozně chci něco natočit, ale zatím nevím, o čem to má být," cítím vždy ve vzduchu průšvih. Také neustále opakované věty typu ,,Ano, jsem černá a jsem lesba! Zkrátka se mi líbí ženy!!" přispívají k pocitu, že je tento snímek spíš záslužný, než skutečně dobrý. Pak ale přijde ona poslední titulková věta a člověku dojde, že režisérka měla celý projekt pod kontrolou a připravila past na diváky. Melounová žena, hlavní fetiš, co celé vyprávění pohání a po které hodinu a půl pátráme, nikdy neexistovala. Když svoje idoly nemáte, musíte si je zkrátka vymyslet. Jenže co dalšího si Cheryl ještě vymyslela?

Pokud tvůrci dělají film z kategorie "mysteriózní", nejtěžší je myslím vybalancovat onu "mystériózní" část a část reálnou, aby diváka bavilo rozplétat záhadu postupně, případně se v ní (jako např. ve filmech Davida Lynche) víc a víc ztrácet. Ale způsob, jakým to dělá Haneke v tomto filmu mě příliš neoslovil. I kvůli retrospektivním scénám je poměrně jasné, kam se děj bude ubírat - kdo podivné kazety posílá. Ke konci zjistíte, že to tak asi opravdu je, ale možná to tak vůbec není, ale nevíte, jestli máte vědět, jak to je a jestli vás to má vůbec celé zajímat. Když se v polovině filmu (asi) odhalí identita anonyma, záhada přestane být záhadou. Některé scény z minulosti (násilné nakládání malého chlapce do auta) začnou být jen samoúčelnou ilustrací, protože už "ze současnosti" víme, co se stalo. Dlouhé záběry na barák - vždy aspoň o 30 sekund delší, než je únosné - jsou jen dlouhými záběry na barák, přicházejí o svoje napětí (kdo asi rodinu sleduje?). A úplná absence hudby napětí taky příliš nepomáhá. Utajený je jako strašidelný zámek, od kterého se ale ztratil klíč, tak si musíte vystačit s tím, že se na něj dvě hodiny koukáte zvenku.