Cimr

V roce 2018 otřásla veřejnoprávním Českým rozhlasem kauza "porno na Vltavě", kdy úryvek z díla oceňovaného Alana Hollinghursta obsahující spojení "penis trčel nad koulemi" pobouřil část veřejnosti i politiků natolik, že dokonce stál místo šéfredaktora Vltavy Petra Fischera. O pár měsíců později přijde veřejnoprávní Česká televize s detailním záběrem na ztopořený úd. A já volám bravo! Ne kvůli penisu, ale kvůli odvaze. Odvaze, přijít v době, kdy média veřejné služby bojují s nebývalým tlakem, s nekorektní, nekompromisní, černou, vulgární komedií. Už dlouho diváci žehrali na ebenovsko-svěrákovskou moudrou uhlazenost České televize a vzpomínali na časy České sody s dovětkem "nic takového už by se dneska natočit nemohlo". A ejhle, ono to jde!! Transka v Mostě, farář, co mezi prostitutkami a alkoholem hledá zbytky své víry, parta skinheadů (protože "pleška nechodí nikdy sama"), Romové, dealeři... Tvůrci se vydali na tenký led a vše mohlo skončit také pěkným trapasem. Naštěstí k tomu ale přistoupili i přes jistou obhroublost velmi chytře. Vyhmátli téma, co je dostatečně cool (Pustina, Rapl), skvěle to napsali a - neokoukanými tvářemi - obsadili. Důkazem pro mě je, že si tento seriál oblíbili a často jej citují chlapi z hospody, kam chodím (co si pouští Ortela a mluví o "diktátu Bruselu"), kamarádka, co pracuje v neziskovce s Romy, i moje vysokoškolská pedagožka... Vzniklo dílo, které, byť má tak třaskavé téma, baví vlastně tak nějak všechny. Protože to je fakt vtipný. A protože to je fakt smutný. ,,Von ty sny měl. Na rozdíl vod nás."

Rok 2018 jsem si užil v duchu hesla „návrat do dospívání“ – přečetl / viděl jsem Harryho Pottera, Stranger Things, tématem Letní filmové školy byly horory pro dospívající (Stůj při mně, Dům plný strachu, Záhrobní komando)... A do této linie mi skvěle zapadla i moje dětská láska, Záhada hlavolamu. Kdo z nás, městských kluků, si nehrál na Rychlé šípy, nelezl do opuštěných baráků a nezaložil nějakou chlapeckou partu? Křivolaké pražské uličky, záhadný hlavolam, Širokova škraboška... Stačí ta slova vyslovit a příjemně mě zamrazí. Rozhodl jsem se tedy osvěžit si paměť a seriál jsem si po mnoha letech pustil. Otázka je, jestli to bylo správné rozhodnutí. Bohužel jsem totiž zjistil, že není tak dobrý, jak si ho pamatujeme. Herecké výkony skoro všech kluků toporné, chlapci navíc nejsou vždy vybráni v souladu s předlohou (vyčouhlý Mirek Dušín), hihňají se i v dramatických situacích... To by se ovšem dalo přejít, protože to má jisté „novovlnné“ neherecké kouzlo. Horší je, že tvůrci jako by nevěděli, jak vytvořit seriálové napětí. Tzv. cliffhanger tu neexistuje, příběh většinou prostě najednou skončí, protože uplynulo 20 minut, a to i v těch nejméně napínavých situacích, jako když si třeba Šípy jen čtou kroniku. Nakládání s filmovým časem je tak nějak podivné - první tři minuty se shrnují minulé díly, poslední tři minuty jsou titulky a zbývá tedy zhruba čtvrthodina, v níž často chlapci prostě jen jdou nějakou temnou chodbou. Dobrým příkladem je díl pátý. Na začátku sice od zvoníka poprvé slyšíme jméno Jan Tleskač, ale po zbytek dílu už jen sledujeme kluky, jak lezou kanálem a šokující pointou je, že otevřou dveře… Díl šestý pak pokračuje tím, že otevřeli dveře, zjistili, že jsou v kapli a zase asi osm minut s baterkami chodí po temné kapli… Když se to vezme kolem a kolem, příběh není zas tak zábavný, jak by se zdálo: Šípy najdou nějakou kroniku, kde je napsáno, že mají jít za zvoníkem a do Přístavní, tak jdou za zvoníkem a pak do Přístavní, tam najdou deník, z nějž se dozví, že mají jít zase jinam… Skutečně dramatických okamžiků (Široko, Červenáčkova „zrada“) je vlastně v seriálu dost málo. Stopáž je trochu přepálená. Podle zajímavostí na zdejším webu ostatně seriál měl mít pouze sedm dílů, ale protože vybudovat v ateliéru celá Stínadla stálo hodně peněz, dostali filmaři za úkol, natáhnout ho na dílů devět. Na výsledku to je bohužel trochu znát. Přes to všechno se ovšem nedá hlasovat průměrně – jak jsem napsal výše, toto dílo je pro mnoho kluků několika generací srdcová záležitost. Ve spojení dospívání a mystéria; v tom, že se nebojí dětem předkládat témata jako zrada, strach a smrt, je pravým předchůdcem všech těch Potterů a dalších záležitostí, co jsem jmenoval výše.

Nečekal bych, že se něčeho takového na veřejnoprávní televizi dočkám. Nekompromisní humor s velmi hořkým podtónem, jako v divokých devadesátkách za časů České sody. ,,Koukáš, co? Naše lidová tvořivost. Podle mě bych to tak nechal. Jako kulturní památku, víš." Snědá tíseň má potenciál zapsat se do dějin českého seriálu.

Když se Vězně z Azkabanu ujal výsostně umělecký režisér Cuarón, odborník na téma opuštěných dětí a probouzející se sexuality, Harry Potter přestal být neškodnou dětskou fantasy a stal se temnou záležitostí, v níž s hlavními hrdiny mlátí puberta, v gotickém hradu studenti zpívají strašidelné chorály, za okny zuří bouře a po pozemcích se toulá hledaný vrah, takže si nikdo nemůže být jistý životem. Vznikla tak nejen povedená adaptace knihy, ale i skutečně dobrý, svižný film propojující mainstream s artem podobným způsobem jako třeba Pán prstenů. A pak se člověk z různých komentářů a recenzí dozví, že následující pokračování, Ohnivý pohár, to zase všechno pohřbilo a vrátilo se spíš ke columbusovskému vidění potterovského světa. S tímhle jsem si tedy film pustil... Začalo to in medias res, žádní otravní Dursleyovi, ale rovnou na Mistrovství světa ve famfrpálu. Atmosféra stanového městečka výborná, samotné mistrovství impozantní. To je skoro lepší, než jak jsem si to představoval já, říkám si, a už jsme v Bradavicích, přilétá kočár, doplouvá loď, do hradu přichází krásnohůlské roštěnky s francouzským šarmem a sexy tanečkem i nasvalení borci z (ruského?) Kruvalu s působivým dupákem. A já si opět říkám - to je snad lepší, než moje vlastní představy. Postupně jsem si totéž říkal u prvního úkolu, bálu, druhého úkolu pod vodou i závěrečného děsivého bludiště. A najednou byl konec. Uvědomil jsem si, že navzdory pověsti mi vůbec nepřipadá, že by tento díl za předchozím bůhvíjak zaostával. Aby bylo jasno - film mi nepřišel lepší, než kniha (na to v něm bylo z časových důvodů příliš mnoho vynecháno), ale přišel mi lepší, než moje vlastní představy, co jsem při čtení knihy měl. O kolika filmových adaptacích tohle můžu říct?

Tento díl zpočátku působí jako jeden z těch slabších. Spousta postav, žádná extra atmosféra, žádná vražda, jen nezáživné vytunelování jakéhosi mlýna... Postupem času se ale dočkáme únosu, autonehody, vraždy, týrání žen, pěstování drog, vydírání, lesbiček a jednoho překvapivě silného příběhu o lásce, která trvá (téměř) až za hrob. Svět je zase v pořádku.

,,Měla jsem strach, že se mineme. Nesehnala jsem bochník chleba." ,,My dva jsme se nemohli minout, Arianno..." Existuje řada filmů, které jsou titulovány jako "kultovní" - El Topo, Pink Flamingos, Rocky Horror Picture Show, Mad Max (abych zůstal jen u těch sedmdesátkových). A i když je všechny mám moc rád, připadá mi, že všechny mají slabší pasáže nebo místa, kde jim dochází dech. Ne tak Muž z Acapulca, který jede pořád vpřed a svou energií i určitým přesahem (myšlenky o vztahu autor vs. jeho dílo) strčí kdejaký kult do kapsy. Tempo je vražedné, střihy zběsilé, absurdní obrazy se vrší a cca každá druhá věta je hláška hodná zapamatování. Film navíc úžasně balancuje mezi béčkovým midnight movie a artovou novou vlnou. Je to jeden z těch snímků, co utečou jak nic, a kdykoli se na ně v televizi rád podívám znovu, protože prakticky nemají slabé místo.

Skutečně velmi dojemný, trýznivý a zároveň vtipný a optimistický zážitek. ALE. Jen když je na plátně Harold Russel. Vždy, když se objeví tento muž s háky místo rukou, muž, který nemůže svoji přítelkyni pohladit po vlasech a kterému když se zabouchnou dveře, nedostane se z pokoje, diváka překvapí, jak odvážný a silný snímek byl o veteránech už rok po válce natočen. Bohužel ale když z plátna Homer sleze (a to se stává poměrně často), zůstane zde trochu banální a rozvleklý příběh nemanželské lásky (otec nechce dovolit své dceři, aby si něco začala s nešťastně ženatým mužem, jeho kolegou z války). Takový příběh se ale mohl stát kdekoli a kdykoli, neřeší válečné trauma a trochu odbíhá někam k romantickému melodramatu. Linka s Homerem, je nemilosrdná, psychologicky přesná, jde k jádru věci - chlapi se v ní třeba poperou v hospodě s chlápkem, který jim říká "vidíte, taková oběť.. a k ničemu!" Linka bez Homera používá všechna klišé hollywoodského studiového filmu - oči zalité slzami, nekonečné polibky, tklivá smyčcová hudba, happy end... Vzhledem k oscarové smršti a neustálému zařazování snímku mezi nejlepší filmy všech dob to asi může být každému jedno, ale pro mě z dnešního pohledu spíš průměrný snímek. A kdyby byl o hodinu kratší, taky by se nic nestalo.

Zlatokopové (či lépe řečeno Zlatokopky, o žádnou zlatou horečku na Klondiku tu opravdu nejde, termín "gold digger" jen asi tehdy nebyl v Čechách znám) jsou příjemně rozpustilým muzikálem. Rozhodně jedním z těch lepších hollywoodských klasických kousků, protože tu máme aspoň jakýs takýs příběh, hlášky jsou místy pěkně ironické, kousavé i dvojsmyslné (žertování o tom, že budu mít dvě "fenky" apod.). Vůbec celý výchozí příběh - na Broadwayi vládne hospodářská krize a herečky musí sbalit pracháče, aby jim show zafinancovali - je takový hezky nemravný, stejně jako úvodní muzikálové číslo o síle peněz. Na úroveň mistrovského díla ale film jednoznačně posunují choreografie Busbyho Berkeleyho, které úplně narušují stereotypy muzikálových choreografií a využívají plně filmu jako nového média. Kamera se tak dostává nad tanečníky i pod ně, využívá kontrastů bílé a černé, pracuje s lidmi jako s hýbajícími se geometrickými obrazci... A konec, kdy "forgotten men" mašírují vstříc válečným jatkám je velmi odvážný jak politicky, tak dramaturgicky - jak píše Ilicka, jde o facku tradičnímu muzikálovému happy endu. A dost možná vás po hodině a půl té poněkud povrchní zábavy zanechá s pustou otevřenou.

Na Dobu nevěrnou jsem si na Letní filmové škole vystál frontu zejména ze tří důvodů: 1) Mám rád divadelní hry Marka O´Rowea, hry napsané v té nejlepší irské tradici - drsně poetické a brutálně vtipné. 2) Zbožňuji Dublin. 3) Zbožňuji Andrewa Scotta. Nakonec to dopadlo tak, že ani v jednom ze tří bodů jsem nebyl tak docela uspokojen. Z Dublinu nevidíme takřka nic, jen obýváky, kuchyně, ložnice... Andrew Scott, ač je jeho postava zásadní, hraje zde spíše druhé housle. A místo černé irské komedie á la Martin McDonagh tu máme úplně typické komorní drama o manželském trojúhelníku, jakých jsme kdysi dávno sledovali bezpočet na Hallmarku. Kdovíjakých nových filmařských postupů a nápadů se tedy nedočkáme, většinu času jen někdo s někým sedí u stolu a povídá si. Ale přesto, že jsem dostal něco jiného, než jsem očekával, zklamaný jsem nebyl. Herci jsou výborní, scénář nikde neskřípe a představuje příběh opravdu "jako ze života". Celé je to velmi chladné, jako by se O´Rowe dovnitř mezilidských vztahů podíval chirurgickým skalpelem a zjistil, že skutečná láska neexistuje. Vtipné bylo, že na film se mnou šla kamarádka, která miluje Cilliana Murphyho. Když mělo dojít na erotické scény, natěšeně se předklonila, ale pak už jenom zapadala hlouběji a hlouběji do sedačky. Po skončení mi říká, že se jí to líbilo, ale kdyby měla hodnotit jen erotické scény, dává odpad! No jistě, protože The Deliquent Season je film anti-erotický a anti-romantický. V podstatě velmi chladný a hořký. Ale taky přesný a pozoruhodný.

Skvělá forma, film, který voní a je až fetišistický - klapot dřeváků, praní prádla... Přesto ale rozhodně není mým šálkem čaje. Lépe řečeno - je přesným opakem mého šálku. Za tři hodiny se mi nedostalo žádného příběhu nebo silnější emoce, zato teď už vím, že na rajčata je nejlepší kuřecí trus. Čili jako Receptář prima nápadů dobré, ale jinak ,,v dnešní uspěchané době" (haha) téměř k neukoukání. Dobrým příkladem je pasáž, v níž dva mladí snoubenci cestují lodí do Milána. Chápu - dva mladí lidé, co žijí celý život na vesnici, plují do velkého města. Okouzlení, napětí, myšlenky atd. Jistě. Ale opravdu je třeba ukázat, jak loď pomalu připlouvá, jak se přivazuje lano, jak se nosí na loď barely s olejem, jak všichni cestující, jeden po druhém, pomalu nastupují... Opravdu by nešlo udělat záběr na naše mladé na břehu, střih, a jsou na lodi - a aspoň trochu tak ulevit tříhodinové stopáži? Hezký film, ale spíš jako by mě zavřeli na tři hodiny do muzea. Do muzea o životě italských bezzemků ve 2. pol. 19. století.