BosMutus

Film, který jsem v mládí viděl tolikrát, že už to snad ani není pravda. Zpočátku se mi moc nelíbil a při prvním shlédnutí mi připadal, především při scénách potápění, příliš drsný a šokující. Postupně jsem ale začal objevovat jeho kvality... milostná linka mě tehdy nechávala klidným, o to více jsem si užíval vizuální stránku filmu - záběry plující lodi, výjevy ze strojovny, dechberoucí interiéry. James Cameron tady nic nepodcenil a neopomenul - po technické stránce je tohle čiré mistrovství (od kostýmů až po namazaná táhla pístů). Rovněž také z hlediska filmařského řemesla nemám výhrad - dobře podaný způsob vyprávění, skvělá kamera, přesvědčivé zvuky i efekty, perfektně zvolená hudba. Časem se mi začal líbit i scénář zahrnující rozmanité životní osudy a pohnutky. V jeho čele samozřejmě vévodí linka Rose a Jacka, ale za zmínku stojí i další postavy, jejichž názor na svět, původ etc. je vždy dobře a výstižně načrtnut (sympaťák a "klaďas" konstruktér Andrews, praktická, svérázná a upřímná Molly Brownová, slizký hajzl Caledon, všímavý komorník, sešněrovaná matka Rose etc.). I přes některé nepřesnosti, tendenčnosti a věci odporující faktům - např. pojetí postavy Ismaye jako domýšlivého omezence, který nabádal kapitána ke zvýšení rychlosti, sebevražda důstojníka Murdocha, bránění pasažérům 3. třídy ve vstupu na hořejší paluby při potápění, mezi titanikology tolik diskutované rozlomení trupu apod., je zde spousta vychytaných detailů a trefných drobnůstek ilustrujících dobu a cestování na zaoceánské lodi. Skvěle je zde zpodobněno setkávání a rozdílnost dvou světů (totiž vyšších společen. vrstev a nejnižších kruhů), které hraje i důležitou roli v hlavní lince - díky tomu mohlo být demonstrováno, že pravá láska překonává vše, dokonce i tradiční bariéry třídní. Líbilo se mi prolínání minulosti s přítomností, vyvážení těch částí, které vzdávají hold lodnímu stavitelství či narážejí na dobovou optimistickou víru v technický pokrok s životními příběhy a tragickým finále. Lovestory Jacka a Rose mi po letech nepřipadá už tak kýčovité a nepravděpodobné jako dříve - jak víme, v životě se občas děje i nemožné a málo pravděpodobné. Cameronův Titanic je natolik výtečně udělaný film, že už jakékoliv nové uchopení celého tématu do formy celovečerního hollywoodského blockbusteru vnímán jako nereálné. Tohle je jednoznačně režisérův nejlepší film a zůstává mým oblíbeným v první desítce i po těch letech...

Pro mne jeden z nejlepších filmů z časů prohibice. Přímočarý a dobře stavěný příběh nabitý hereckými esy, stejně jako dobře typově obsazenými vedlejšími postavami, mě napoprvé doslova pohltil. Jasné oddělení dobra a zla, kdy se Capone a jeho pohůnci neštítí ničeho, protože vědí, že jim skoro vše projde a naproti tomu Ness, který je zde vtěleným klaďasem (stejně jako Malone a zbytek nepodmáznutelné party), působí s odstupem času možná trochu jako pohádka, ale vůbec to není na škodu, neboť hluboká a překomplikovaná psychologie postav, která by relativizovala jasný vztah dobra a zla, bývá někdy otravná a člověk se jí poslední dobou může nabažit někde jinde. Prostředí začátku 30. let je ve filmu zachyceno velmi věrně. Nejen díky rekvizitám (automobily, zbraně, interiéry, předměty denní potřeby), ale i perfektně voleným a padnoucím kostýmům (G. Armani). Ačkoliv je film nesen ve vážnějším duchu, potěší několik scének, které mají za cíl diváka pobavit a odlehčením napětí snad také vyvážit dramatické či drsné scény, kterých tady není málo. Famózní Morriconeho hudba (za zmínku stojí např. úvodní znělka, suita Caponeho hotelové idylky či takřka až triumfální hudba po skončení soudu) podtrhuje naprosto už tak úchvatný zážitek z celého filmu. Těžko věřit, že herec Clifton James, kterého můžeme znát ze dvou Mooreových bondovek jako ztřeštěného seržanta Peppera, zde hraje seriózní postavu okresního návladního.

Má stále nejoblíbenější filmová adaptace slavného příběhu. Přesně typově obsazený Ian Richardson podává Holmese, který je poněkud civilnější, ctnostnější, lidštější a sympatičtější, než-li samotná Doylova předloha, která vykazuje jisté profesní a psychické deformace. Na rozdíl od mnohých jiných (zejména pozdějších) ztvárnění na plátně, kde Holmes působí jako superinteligentní asociál s minimem společenského taktu, dostáváme Holmese vřelého, vlídného, usměvavého, který nemá potřebu neustále machrovat nebo se chovat výstředně. Churchillův Dr. Watson působí jako postarší usedlý gentleman, kterému to jen trošičku později zapaluje. Na televizní film je zde skvěle zachyceno prostředí blat a samotný pes budí respekt nejen zjevem, s minimem "make-upu", ale už svým démonickým vytím a hlubokým zlověstným vrčením. Ke zbytku hereckého obsazení nemám žádných připomínek, byl jsem spokojen - i vedlejší postavy (Elliot, Blessed a Lacey) daly kus ze svého herectví. Odlišnost od knižní předlohy a vypuštění některých postav mi nevadilo - vnímám to jako druh přijatelného ozvláštnění. Hudba je zde dobrá a některé melodie mám stále v hlavě. Jelikož byl tento film mé první seznámení s Holmesem, je možné, že v mém hodnocení hraje roli nostalgie. Zajímavé je porovnat snímek s verzí z roku 1939. Jisté paralely a inspiraci starším sourozencem zde nelze vyloučit.

Vše, co jsem se kdy dozvěděl o účetnictví, jsem získal právě z filmů o Fantozzim. Tento (v pořadí již třetí) díl je absolutní top ze všech ostatních. Největší koncentrace gagů a komických situací je vměstnána právě zde. Už jako malému dítěti se mi tento film velmi líbil. Kdykoli jedu na kole do kopce a opouštějí mě síly, rozpomenu se na moment, kdy Fantozzi pozře "bombu" a hned rázem přišlápnu do pedálů.