BE13

Zajímavé, jak tento film nepřichází s ničím novým či zajímavým. V úvodu Amélie? V utajovaném objektu je celkem pohoda, dá se leccos. Dal bych i méně, ale řemeslně je to dobře odvedené. Ve výsledku mi to přišlo jako ztráta času.

Je to natolik blbé, nereálné a plné stereotypů, že to skoro doporučuji a dávám o hvězdu navíc. Hudba odpovídala roku 1989 (takže se musíte usmívat), ale v jeden moment jsem zbystřil, nějaký kus zněl dost dobře a nadčasově. A hrdinu nemáte, neboť Michael D. je vskutku na pár facek.

Tohle si zaslouží lepší H-odnocení a tak dávám 5*, přestože ne všechny díly jsou povedené, to je však u seriálů normální. Trio Judor-Bedia-Debbouze je skvělé, musíte na to ovšem koukat v originále, jinak se obávám, že to musí ztrácet. Hlavně Judora jsem si oblíbil, když např. ve Wrong Cops piluje tu svoji skladbu a nabízí ji pak vydavateli, nebo třeba jeho dialog s Bediou v autě, když Bedia vypráví vtip o mracích (film Steak).

Mix amerického práva s čínským, resp. s něčím, co si autoři představují jako čínské právo a tamější soudní systém. Těsně před koncem jsem to musel vypnout při té skvělé obhajobě a emotivním a strhujícím otočení případu (pardon, ale to snad bylo jasné od začátku). Naprosto nevěrohodné a je jedno, jak krásně je to natočené.

Romantismus, který nejen snesu, ale podívám se vždy rád znovu. Za to ovšem může Bill Murray. Jedna věc mne zaujala: autor hudby George Fenton se drobátko rozhlížel a Jacques Brel je mu evidentně blízký. Až natolik, že si od něj vypůjčil (rozuměj ukradl) píseň Le Bon Dieu z poslední Brelovy desky Les Marquises (1977), která vyšla necelý rok před Brelovou smrtí. Pouze instrumentální téma té písně zazní ve filmu myslím jen dvakrát: když Andie MacDowell poprvé přespí u Billa Murrayho a když ji vysochá do ledu. Titulky v závěru filmu sice uvádějí jednu Brelovu píseň – La Bourrée du celibataire (1957) – ale o výše zmíněné se neříká nic. Čili Brel se autorům filmu nejspíš líbil. Taky úvodní mraky, když se film rozbíhá, připomínají obal té poslední Brelovy desky. Náhoda? Já vím, že se žene sněhová bouře, ale stejně...

Trochu moc rodinných archivů... Obsah pochopitelně za 5*!

Kamil Fila o tom někde napsal: „…film/televizní série Malej Quinquin od Bruna Dumonta, což je heslovitě řečeno velmi podivná detektivka s postiženými lidmi.“ A má pravdu, normální tam není téměř nikdo, jedině snad děti. A koně, krásní, bílí. Krávy už tolik ne. Normální není ani hlavní vyšetřovatel a jeho kolega. První trpí jakýmsi extrémním tikem a to se odráží i v jeho mluvě. Dává na střechu policejního auta majáček, přičemž tam již jeden fixní je, paráda! Už jen tohle mne hřeje u srdce. Když někdo neotvírá dveře, originálně si s tím poradí. Jeho posedlost ženami je značná. Jeho mladší kolega řídí policejní káru a jeho styl řízení je nezapomenutelný, hlavně rozjezdy má propracované - snad jen jednou neudělá svůj manévr. Tento kolega většinou zrekapituluje, co vše se již událo, zopakuje, že je to neuvěřitelné a tím jeho dedukce končí. Zopakování se hodí, např. veterinářovi není rozumět téměř vůbec. Je totiž taky mimo, ale profík. Vše se odehrává na vsi mezi sedláky a lidé jsou tam … poněkud degenerovaní. Alespoň někteří poněkud hodně. To mi divné nepřijde, u nás na chalupě v Lužických horách vypadají ti lidé ze statku stejně – těžko říct, co se za zdmi těch usedlostí děje. Ano, scéna v kostele je boží. A venku se dovíme, že naše budoucnost je v dětech. S přibývajícím dějem přibývá mrtvol a přestává to být taková sranda, k čemuž to na začátku svádí. Jsem rád, že se autoři nevydali cestou zobrazování zločinu samotného – zkrátka vraždy nevidíme, vidíme vždy policii, jak přijíždí na místo činu. A to chce kuráž, toto nevydojit. Rozhodně nejde o čistou detektivku, ani o čistou komedii, je tam prolínání do všech možných směrů. A láska mezi Quinquinem a Evou (hlavními dětskými hrdiny)? Je bezvýhradná a nad takovou není. Už dlouho jsem nebyl tak nadšen.

Hudba je pochopitelně výborná, ale to je tak vše. Má to strašné postsynchrony a celé je to hrozně uřvané, tam snad nikdo nemluví normálně.

Třetí film P. Richarda, ve kterém se po Roztržitém (1970) a Životu plném maléru (1972) ujal režie, a jeden ze čtyř filmů, kde si zahrál po boku Bernarda Bliera, svého oblíbence. Blier zde hraje Richardova otce, vlastnícího továrnu na zbraně. Syn se jaksi nepotatil, nakonec však nastupuje v otcově fabrice jako vedoucí sociálního odboru. Film je antimilitaristický, má sociální rozměr, nemá moc dobrý scénář, ale některé scénky jsou skvělé. Pokud byste tam hledali známou skupinu Les Charlots, pak jsou tam asi 2 vteřiny na konci. Jinak tam hrají postavy, které, nikoliv náhodou, jsou skupině komiků podobné a tropí tam neplechu (výborné je přepadení banky). Zde dialog, kdy Richard přesvědčuje dělníky z otcovy továrny, aby pro něj nepracovali: - Já, kdybych snad potřeboval pracovat, Pánbůh chraň, pracoval bych. Ovšem ne za jakoukoliv cenu, nelze přece nabývat chléb náš vezdejší za cenu tisíců mrtvol, to je nechutné! - Kde bydlíš? - V zámečku Liberau, proč? - Nezdá se ti, že přeháníš? Ti chlapi mají ženy a děti, berou tisíc franků měsíčně, fakt si myslíš, že mají na výběr? - Tak to se tedy omlouvám, ale stejně říkám dost, dost! Vyrábět zbraně a vydělávat miliony jako táta, to se dá pochopit, ale za tisíc franků, to je přízemní, to je ubohost!

Nějak mám pocit, že se tvůrci nechali inspirovat filmem J. Tatiho Playtime (1967), tedy ne celým, ale částí odehrávající se v restauraci. No proč ne?