Mlle

Úplně se to nepovedlo, zejména ta třeskutá inspirace nedosažitelně vynikajícím Das Leben der Anderen je bohužel do očí bijící – zde aplikované vykradené motivy jsou kvalitou žel zcela jinde. Bulvární slovo „socík“ je termín používaný bůhvíproč, ale s železnou pravidelností, výhradně bývalými komunisty, resp. komunistkami, kterým sice za komunistů nic nebránilo v užívání červených knížek a veškerých výhod, jež z jejich držení plynuly, ale dnes se cítí ukřivděně, a na rozdíl od bojovníků za svobodu pláčí nad možnostmi, které jim tento „socík“ vzal – což byly nákupy na Marie Hilfe Strasse a příbuzné libůstky, nic jiného nikdy nepostrádaly. Při svých nářkách se neopomenou hlasitě a setrvale vzdávat byť jen náznaku osobní zodpovědnosti. Tento film chtěl možná vykreslit strastiplnou situaci, do které se dostávali někteří jedinci tváří v tvář problémům dohnáni do kouta, kde se jim jevila i spolupráce s Stb jako východisko svého druhu, jež samozřejmě nelze přímočaře soudit. Ve skutečnosti je to ale jen snaživý a v jistých ohledech i docela trefný popis tohoto „socíku“ – tedy strašlivého morálního a ideového úpadku, do kterého naše země za komunismu zabředly, a ze kterého se už asi sotva kdy dostanou. Neměl to ale být film víc na tělo? O osobním dilematu? Tlaku režimu a o tom, jak se s ním bylo či nebylo možné v osobní rovině vyrovnat? Něco takového jakoby tu divák tušil, ale přitom zároveň naprosto postrádal – a to hlavně v performanci Jiřího Mádla i jeho dialozích. Ke konci film získává na autenticitě, přesto jsou zdejší filmové představy dětinsky zjednodušené a místy dost naivní. Neúplné tři hvězdy.

Bez chybičky. Jsem ráda, že v pohádce zbyla mytologie. Původní pohádky nebyly příběhy o něčem, co se buď stalo, nebo nestalo, lidová vyprávění s účelem pouhé výplně společných večerů o přástkách a jiných příležitostech, a už vůbec to nebyly příběhy pro děti na usnutí. Byly to mýty – soubory informací, hluboký metaforický zdroj poznání tohoto i jiných světů a jejich zákonů, a to nejen prostřednictvím exemplárního poučení z vykreslených situací. Ozvuky těchto symbolických přenosů zbyly ještě v původní Němcové sebrané předloze, i když tehdy už pohádka tuto svou funkci (a tedy i formu) ztrácela. Dnešní filmové pohádky jsou pochopitelně už zcela čirými příběhy bez skrytých sdělení k odkrývání, a to je činí prázdnějšími. Ale tady zbyly i symboly i část jejich původní síly, kterou umná dramaturgie a obrazové ztvárnění dopravily až k divákovi. Tato symbolika byla původně obvykle děsivá a byla to právě ona, která z pohádek vytvářela hororové thrillery, nejen proto, že nepoznaného se vždy víc bojíme, ale i proto, že děsivé se pamatuje lépe. Třeba na celý život. Verze Alice Nellis vše z toho v náznacích předkládá, a přitom jde o veskrze moderní pojetí protkané svěžím současným humorem a sympaticky, a herecky verbálně i pohybově nadmíru kvalitně vykreslenými postavičkami (mimika Marthy Issové je věru mistrovská). Bez pochybností okamžitě a rozhodně obsazuje nejsvrchnější příčky pohádkových adaptací i původních pohádek českého filmového nebe. Při sledování jsem nemohla nevzpomenout vydařenou italsko-českou sérii Princezna Fantaghiro nebo dvoudílnou německou fantasy pohádku o dvou sestrách s prstenem a mluvící loutkou, jejíž název si bohužel už nejsem s to vybavit. Všechny tři jsou takovou le-guinovskou Zeměmoří či tolkienovským lesem elfů, čili předobrazem skutečné země, ve kterém se odehrávají předlohy našich tužeb, přání, osudů i důvodů, a my najednou vidíme proč a rozeznáváme neobejitelné zákonitosti našeho jednání, života i smrti. A právě to je mýtus čili poznání. Alice Nellis mi udělala velkou radost, když původním prvkům lidské provázanosti s přírodou ponechala pro pohádku velmi významný časový rámec – ano, i trpělivost má v jejím výkladu své místo. Přitom věřím, že jiný režisér by byl schopen samotný proces výroby košile z kopřiv, o němž je tu řeč, sfouknout nepochopenou časovou i kamerovou zkratkou, Alice mu však dopřává svůj čas, tak jak jej potřebuje člověk, když chce přírody užívat ke svému užitku, a tak jak jej v cyklech užívá sama příroda. Tatry a výborně volená hudba už jen dotvářejí zbytek dokonale harmonického vjemu. Lidé si vyprávějí ledacos, hlavně aby se to dobře poslouchalo. Ale ať už si vyprávějí cokoliv, na pravdě to nic nezmění, ta létá někde vysoko nad námi, tak vysoko, aby ji slova, dobrá i zlá, nemohla nikdy doopravdy zničit.

Dear nephew, the most wonderful thing has happened here in the cold North. I finally found some friends. They don’t like black people and they sure don’t like homosexuals, but they just can’t help themselves: they love Balotelli. Humor, se kterým si rozumím. Není to sice enigmatická smršť Červeného trpaslíka a pravda je, že čím hlouběji se do sněhu norského maloměsta propadáme, tím víc místy vtip ve scénkách skřípe, někde trapnost humor spolehlivě poráží, některé díly jsou slabší, jiné lepší, celkově vzato jde ale o příjemný poločerný humor, který generuje konstantně dobrou náladu. Násilí se objevuje jen jako výlučně okrajový doplněk a drží se díky bohu před hranicí samoúčelnosti. Baví mě tu všechny postavy, ztvárněné s vyváženou mírou drobné či větší nadsázky, a snad i proto, že Norsko trochu znám, užívám si komicky zachyceného střetu kultur norského sklonu ke kolektivistickému, hyperkorektivnímu socialismu s tradičními hodnotami, i vtipně pojatého tématu imigrantů, v němž autoři rozhodně „loupají ten banán ze správné strany.“ Sympatická postava Stevena van Zandta je jistě nenahraditelnou ústřední devizou celého seriálu, ale skvělý je i Fridtjov Såheim, Paul Kaye a další.

Průměrný detektivní seriál se zajímavými, avšak přehnaně nerealistickými a nepříliš složitými zápletkami. Skoro všechny karty vsadil na na psychologizaci hlavního charakteru. Sleduje se zpočátku příjemně. Původně sympatická, svérázná, morálně zdatná, mírně samotářská postava hlavního hrdiny však vbrzku začne být svými slabošskými náladami, vyhnanými do extrému pro vzbuzení soucitu s kontrastem „padavky v každém z nás“, neústupně protivná. Až si říkám, aby to zmatené koktání Kennethu Branaghovi nezůstalo… V každém díle se mu něco strašlivého přihodí, následuje lavina utěšování a nekonečného dotazování, zda je chudinka v pořádku a je-li si jist, že „to zvládne“. Psychologické schema se díl co díl autisticky opakuje, takže to, co na začátku působí jako lákavě zčeřená hladina stojaté vody, začne být naopak srdceryvně na obtíž. Do popředí vystoupí samotný děj, jemuž však nebyla ve scénáři věnována taková pozornost, aby se mohl stát nosnou konstrukcí per se, navíc je schematizován obdobně repetitivně. Někde v půlce druhé série se tak vynořuje váhání, zda ve sledování vůbec pokračovat. Hudební doprovod kvalitou předčí obvyklou úroveň podobné produkce.

Barnevernet padesátých, ale ještě taky šedesátých a sedmdesátých let. Švédsko stihlo do roku 1975 sterilizovat přes 60 tisíc žen bez jejich souhlasu, čímž se vyšplhalo na první příčku evropského předválečného a poválečného eugenického běsnění. Zdatně mu sekundovala Velká Británie, kolébka eugeniky, ale také Švýcarsko a další země – o USA v tomto směru snad raději ani nemluvě, sterilizace bez souhlasu probíhaly také v Československu. O tomto velmi významném dědictví darwinismu (Galton byl přímo Darwinovým bratrancem) se stále mlčí, skoupé jsou i zahraniční zdroje a v češtině se o něm nedozvíme už skoro vůbec nic, proto jsem vděčna za každý film, který se tématu věnuje. Eugenika 19. a 20. století je obrovskou poskvrnou moderní farmacie, která k ní přitom stále nezaujala zřejmé stanovisko. Bohužel, film samotný za příliš zdařilý nepovažuji, vyznívá spíš jako dívčí románek prodchnutý narušenou představivostí. Realita postižených honbou za rasovou čistotou v Evropě i Americe první poloviny 20. století byla přitom opravdové drama. Předpokládá se, že společně s neregistrovanými záznamy může celkový počet sterilizovaných v „demokratických“ státech Evropy a Ameriky překročit i počet eutanázií mentálně postižených provedených v nacistickém Německu, tj. 300 000 tisíc osob. Netřeba snad dodávat, že o oficiálně deklarované mentální postižení zde při sterilizacích, na rozdíl od ústavů nacistického Německa, samozřejmě nešlo. Například v předválečné Americe byly za rasy nehodné dalšího „rozmnožování“ považovány nejen nativní indiánské rasy, ale především „jižanské“ rasy z Evropy – zejména hispánci a Italové, a příslušníci chudinských vrstev bez ohledu na národnost.

Třetí série je naprostá katastrofa. Opravdový úpadek Strachova řemesla do páté cenové.

1/ Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. 2/ Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. 3/ A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 4/ Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. 
5/ Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. 6/ Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. 7/ Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 8/ Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – bude překonáno. 9/ Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; 10/ až přijde dokonalost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. 11/ Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. 12/ Nyní totiž vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám tak, jako i Bůh zná mne. 13/ A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z nich je láska. List Korintským 13

Na Česko dobrý! Mottem filmu dokonce není camusovská bezbřehá prázdnota prolínající se potměšile od jednoho blbečka k druhému, což je tak tradiční česká ves (nejen) v obrazoborectví filmovém, ale pozitivní hodnota! To u českého filmu až podlamuje kolena ;)

Je politováníhodné, smutné a samozřejmě i dojemné, že také lidi se závazky nejen vůči sobě, ale i vůči ostatním, zejména matky, otcové, ale i partneři a další, bývají postiženi psychickými chorobami, které jim neumožní svým závazkům dostát. Není to jejich vina, neobviňuji je a vážím si každého, kdo to nedělá – psychická nemoc není rozmar a chemické změny v mozku jsou v těchto případech silnější než vůle (i když by byla, což už je pak individuální). Ale glorifikovat takový stav i jeho „řešení“?? Patologie umění nedělá. I když si to překvapivě mnoho filmových i literárních tvůrců zřejmě myslí. Jednu hvězdu dávám zcela výlučně za poměrně zdařilý, byť sveřepě americký grafický obsah (interiéry, architektura, kostýmy). Ještě účast mladé Claire Danes je tu příjemným zpestřením. Ale ostatní herecké výkony nikterak neuchvátily, dialogy jsou nabubřelé co do významu i způsobu sdělení. Snad jediné se filmu podařilo: bravurně předvést, proč před podobnými lidmi v reálu všichni utíkají.

Hodnocení po II. sérii: Doporučuji prokousat se velkorysými dávkami nudy až k druhé polovině druhé série, kdy se tento podivuhodný epos konečně trochu zrytmizuje, snad aby si alespoň trochu zasloužil své místo ve škatulce „drama“. Předtím stopáž příliš rozptyluje napětí, aniž by ho nahradila jinou strhující emocí. Některé zdánlivě rafinované detaily jsou až komické. Charakter hlavní postavy coby jistého typu „femme fatale“ a jinak tradičně výborné Gillian Anderson nejdou dobře dohromady. Pro časté zabředávání v nadbytečných konverzačních i grafických deskriptivních formách jsem měla dlouhou dobu za to, že se jedná o americký seriál. Přispěly k tomu i některé reálie, například hypertrofovaná sociální péče o matky nedonošených dětí ad. Ve druhé polovině druhé série děj konečně získá spád, s nímž celkem úspěšně doputuje až ku konci série.