Mlle

Oceňuji úmysl natočit odpočinkový příběh i pro diváky, kteří neočekávají předvídatelnou selanku plnou sic milých, ale stále stejně hloupých, chundelatých čertů, a všudypřítomný, nepříjemný hlas paní Mountfieldové. Alespoň ta snaha je v tom znát. Chtělo by to ale zkrátka asi vzít za trochu jiný konec. Režie i kamera si zaslouží pochvalu. Postava pricezny by vůbec nemusela být tak nezáživná, kdyby byla lépe herecky obsazena. Nad výběrem Elišky Jansové mi zůstává rozum stát, nedokážu najít nic, co by ji jen vzdáleně předurčovalo pro roli lehce extcentrické, neortodoxní a intelektuálně zajímavé postavy, kterou taky nehraje ani trochu dobře. Její licoměrná, měkká dikce rádoby dobrosrdečné osůbky prudce irituje. I hlavní mužský charakter plavce/prince, byť obdařen o několik ročníků výuky lepším hereckým projevem, je díky svému představiteli zatížen jakousi zbytečně přehrávanou teatrální nadsázkou (karikatura ještě hloupějšího hloupého Honzy jej přitažlivějším neučiní). Jen si představte, jak mohla promlouvat taková scéna společného pozorování hvězd v podání někoho s aspoň trochu příhodnějším hlasovým i mimickým projevem… anebo rozhovor s Vilmou v kleci – v jiném ztvárnění to mohly být silné momenty. Dvě hlavní prkenně hyperlidové postavy vyčnívají o to více ve srovnání s ostatními přirozenými hereckými výkony, mezi nimiž řada zkušených herců odvádí standardně excelentní práci (Cibulková, Trojan,…). To, co je na pohádce veskrze špatné a pro její neúspěch determinující, je ovšem scénář. I tam, kde dialogy celkem baví (švestky a Newton a podobně), vykazují zjevnou nedotaženost, těchto momentů je navíc vzhledem k tématu v pohádce trestuhodně málo. Koncepce příběhu je tak fádní a mdlá, že by neměla šanci zaujmout ani v tom nejlepším hereckém provedení. Neuvěřitelných 95 minut se na obrazovce odehrává vpodstatě stále to samé. Trojana, Polívky, ale i Stracha je pro takovéhle uspávanky škoda.

Strašně nezajímavý film z výjimečně prázdného, nezajímavého a odtažitě fiktivního prostředí (aspoň doufám, protože narodit se mezi takovými lidmi by byla reálná výzva k sebevraždě). Řemeslně zvládnuté dobře, škoda, že i těm našim stále dokola rotovaným hercům neumí někdo naservírovat pořádný filmový zákusek.

Samotný námět hraniční (přece jen jde hlavně o prachy, což samo o sobě předpokládá určitý stupeň nudy), zpracování navíc dost ubohé. Nabízí se srovnání s francouzským L’Homme qu’on aimait trop, podobnou látku (též podle skutečné události) zpracovává mnohem dramatičtějším a poutavějším způsobem. Anebo holt prostě neholduji tomu americkému přímočarému a notně plochému způsobu prožívání, které film servíruje jako kokainové chlebíčky. Navíc, čím více filmů s Kirsten Dunst vidím, tím více rozeznávám, že není herečkou, ale spíš takovým hollywoodským Pavlem Liškou – předvádí stále jen sebe sama.

Smekám… Vida, ani filmové tápání v minulosti naší totality očividně nemusí být osvědčeným českým receptem na špatný pokus o falešně lítostivou reminiscenci.

Po výtečných A Scandal in Belgravia, The Reichenbach Fall a následné tuně absolutního odpadu ve třetí sérii Sherlock zpět v takřka stoprocentní formě. Podíl meta-Sherlocka ve scénáři i režii mě nadmíru baví, skvělý nápad, mistrovsky naváženo! Koho ovšem uchvátily tabloidní sekvence třetí série, bude jistě notně vyveden z míry. Tohle je spíš literární či divadelní dýchánek než listování expresivními titulky v Blesku. Bohužel to pozitivní se s přibývajícími minutami trochu vytrácí...

Celé je to strašně umělohmotné, americké, přehrávané, schematické, plné zbytečných slov… no a nakonec konečně přijde něco, co by jinde udělali lidé hned – setkali se společně a popřemýšleli tak, aby nemysleli jen na sebe, i když to bolí. Tak choulostivé téma by si zasloužilo trochu méně umělého patosu. Malý Joey (M.P. Cotton) je ale bezvadný :)

Film sleduji v roce 2015. Tvůrci byli v roce 2006 velmi optimističtí, posunuli-li zobrazovaný stav do doby po roce 2500, vždyť na ulicích dnes potkáváme to samé, nemluvě o zábavním průmyslu všeho druhu (stačí si například v dálkovém busu nechtěně vyslechnout několikahodinovou produkci rádia Impuls a jste ve filmu hned jako doma). Idiocie je tu příliš, což film činí místy hluchým, otravným a nudným (podobně jako je tomu s idiocií kdekoli v reálném světě), ale jinak jde o příjemný odpočinkový snímek – tady se totiž člověk může projevům idiocie z plna hrdla zasmát, v kancelářích a na ulicích už ale dnes musí předstírat, že nejsou. Připadám si v dnešním světě stejně jako hlavní hrdina. Perfektní námět zajišťuje hlavní úspěch filmu. Ráda bych se jednou dočkala stejného námětu v přece jen mrazivějším a sofistikovanějším podání, nebo naopak v podobě ještě černější a sofistikovanější satiry. Postupem času film přestává být čirou komedií, objevují se tu i vážnější témata (FDA Food pyramid i sucho na polích zapříčiněné špatnými zásahy člověka jsou drtivou realitou, která bude stát naši civilizaci nejen hodně, ale vše). Nakonec, byť nejsem tolik přesvědčena o samotných kvalitách standardně béčkového filmu, pro skvělý námět a jeho naléhavost přidávám čtvrtou hvězdu.

Letitá oáza inteligence, ke které se ráda vracím. Kdysi jsem měla osobní problém s projevem Vladimíra Kučery a hořce jsem litovala přerušení účasti paní profesorky Koldinské, v poslední době ale jako by se Vladimír Kučera srovnal s partikularitou své role v pořadu, lépe reaguje, méně vyčnívá a moderuje adekvátněji. Výběr hostů je vždy excelentní, občas se tu seznámím s pro mě dosud neznámým historikem, jehož práce ráda sleduji i dále. Preferuji spíše témata ze starší doby, historie 20. století mě tolik nezajímá, ale s povděkem přijímám i časově širší tematické průřezy. Někdy není faktický přínos až tak hutný, ale to je pochopitelně dáno tím, že my, diváci tohoto pořadu, se o historii zajímáme, osobně si v tomto příjemném provedení četné znalosti ráda připomenu, zopakuji i rozšířím. Sympaticky střídmá dramaturgie pořadu okatě stvrzuje nesmyslnost nadbytečných efektů, hraných pasáží a zdánlivě důmyslných prostřihů pro celkovou efektivitu pořadu, tyto prvky jinde otravují a prodlužují stopáž na úkor zajímavých informací. Tvůrcům i nám divákům přeji, aby tento pořad ve své skvělé formě ještě dlouho vydržel.

Pilot I. série je ze všech dílů nejhloupější a nejbulvárnější, nenechte se odradit. Je to příjemná, lehce excentrická, přátelská orchestrální fantazie, taky trochu lovestory, nic moc střízlivě uzemněného či smrtelně realistického (charaktery ovšem jako by mnohým hráčům z oka vypadly). Kompetice extrapolovaná v I. sérii do komického extrému i zábavné nápady v II. sérii jsou určitě plus. Seriál srší optimismem, má grandiózní šmrnc, pohltivé tempo, hravý humor, dojemné chvilky, sympatické herce a pochopitelně ten nejlepší (i když hitovkový) soundtrack. „The orchestra is my family. I won’t let anyone or anything hurt it.“

Je to drama! Chvílemi se film točí pořád dokolečka, a samozřejmě i celkově stojí na nepříliš originální invenci, je ale příjemně svižný a i v detailech dobře řemeslně rozpracovaný. Na můj vkus je tu pořád moc americké pocitové filozofie, která však navzdory míře, v jaké je servírována, nezasahuje příliš hluboké emoce, a to ještě možná na úkor dalších zajímavých technických nápadů, kterými Ridley Scott sice nešetří, ale ani jimi nijak zvlášť neplýtvá. Avšak právě patrně skrz tuto přesně odváženou míru našel Ridley Scott cestu k masovému přijetí. Druhá půlka se do finiše rozjíždí ještě přitažlivěji a ten Bowie je tu prostě famózní – hudební dramaturgii vůbec chválím z celého srdce – ke kulise astrozákladny na pseudomarsu (na skutečném Marsu by si astronaut takto nelebedil) padne sedmdesátkové disko dokonale – právě to byla doba nadšených očekávání od rychle se rozvíjejících vesmírných programů, doba neotřesitelně pozitivní víry v budoucnost člověka – kdeže ty časy jsou… Jestli Ridley Scott něco umí, tak je to napětí. Celkově povedený snímek, i když přiznávám, že třeba taková Gravitace mi toho jistě dala víc. Přesto se na Marťana za pár let znovu ráda podívám. A ano, tohle je typický Scott, jak ho známe a jak ho máme rádi.