Mlle

Druhá půlka je pro dospělého už skutečně nuda, ale je to velmi kvalitní verze.

Můžeme ignorovat, že některé ženy nedokážou odhadnout vhodné šatstvo pro svou postavu a zdůrazňují, co by bylo lépe skrýt. Můžeme pominout i to, že selže kostymérka a takto oblečená reportérka se dostane do vysílání. Lze sice těžko pochybovat o tom, že to není z imitativního (výchovného) hlediska taky důležité, ale když se zkrátka budeme trochu snažit, obojí můžeme s přivřením oka přehlédnout coby obraz „šatu vnějšího, nikoli vnitřního“. Co lze ale pochopit stěží je to, proč v seriozním dokumentu, který konečně, zevrubně a současnou formou uvádí mnohé zkreslené informace na pravou míru, vystupuje osoba jednak mimo kterýkoliv z oborů, jenž se osobností Jana Husa zabývají, která si ale navíc nedokáže osvojit ani základy spisovného jazyka, natož pak především civilizovaného projevu. Pro něco tak nevhodného už omluvu najít nelze. Existuje přece obrovská hromada mnohem vhodnějších dívek a paní, pokud už chtěl mít režisér v obraze figuru, které budou příběhy vyprávěny, nebo zkrátka jen „nějakou tu ženskou“. Slečna má nepříjemné vystupování a dikci vhodnou do hospody. V seriálu o vývoji popu – dejme tomu – ale proč je proboha tady? Že by ze známosti z filmových kruhů? Škoda. Její postava je jediným škraloupem seriálu, který se překvapivě povedl, i když samozřejmě trochu zarazí, že s takovým výtvorem přichází v ČT až 25 let po změně režimu. O to usazenější už ale dnes prezentované informace jsou. Nebýt té podivuhodné manekýny, hodnotím ještě výš, scény s ní musím přetáčet, ale zbytek stojí za pozornost.

Nejhorší byl pocit znovu zažitého, deja vu. Děsil mě do té doby, než jsem s úlevou zjistila, že jsem v dětství shlédla předchůdce filmu s Alainem Delonem (V plném slunci, 1960). Ten mě už tehdy pronásledoval ve snech. Vynikající provedení, skvělí herci, jemnocitná produkce, pěla bych jen samou chválu. Z toho nejlepšího zmíním Cate Blanchett v netradiční roli poblouzněné naivky – jakoby jí ani neseděla, ale zhostila se jí nadmíru přitažlivě, a Jacka Davenporta, ztvárňujícího okouzlujícím způsobem zamilovaného homosexuála. Tíživost psychohororu je znásobena pečlivým, pozvolným stoupáním po zhušťujících se vrstevnicích manipulace, iluze a sociopatické lži loutkářského mistra, do jehož osidel nevědomky padá každý pocestný, aby vlastním štěstím i životem vykoupil cizí psychické vyšinutí a jednu prostou, ukřivděnou narcistní bolístku.

Překvapení. Čekala jsem plytkou romantickou novelu. Obrazem uchvacující film, dobře jsem se v něm zabydlela. Jako by byly chaos i skálopevná jistota tématem každého záběru, a v jejich zdánlivě nahodilé struktuře a smiřitelně nerozlučné soudržnosti klopýtáme po schodech do nebe, v němž krásné a duch jedno jest: věčné přátelství šťavnaté hlíny, dotyky známých knih, vůně malířských barev a kříd, síla i lehkost smysluplných rozhovorů, které se zabývají čím jiným než všedním dnem, šrámy a skvrny na cihlové kožené zástěře, provlhlé repasované trámy v záhonech, roky opečovávané oblečení nebo nedbalé účesy hodné plně prožitého dne. Obrazově neobvykle vstřícný film. Výjimečný je i tím, že je to film dospělý. Dialogy nad všedními věcmi lidskými jsou prodchnuty zkušeností, která v počátcích bortí jakoukoli možnou proměnu díla v lascivní román z červené knihovny, do níž bez jakýchkoli pochybností stále patří. Podtržením tohoto pozoruhodného rozměru, kvůli kterému si díla skutečně vážím, je oduševnělá, reálná dospělost Kate Winslet, ale i dalších filmových postav a herců. Prostá a hluboká zároveň, samozřejmá i jistá, právě tak jako zkušenost druhé půlky lidského života. Zkušenost člověka, který přijde o dítě, který netrpí iluzemi a mladickým narcismem, zná cenu strachu i vůle, život je pro něj prostředkem i cílem, nepřikrášlenou všedností i darem. Důraz na krásné, nepokryté vrásky Kate Winslet ve filmu (na rozdíl od trailerů) hloubku tohoto prožitku umocňuje – pohled i vrásky jsou svědkem. Svým způsobem je to film o lidství, jaké by mohlo být, kdybychom před ním neutíkali do nereálných, náhradních světů. A jistě také nepochybný zážitek pro každého milovníka zahrady i půdy. Casting je excelentní ve všech, i drobnějších rolích. Pikantním doplnkěm je, že tragicky zesnulou dceru hlavní postavy ztělesňuje skutečná dcera Kate Winslet.

Hodnotím asi po 40 minutách, které jsem vydržela. Zlatá Rosamund Pilcherová. Hra o trůny, Červený stan… asi se s námi jako s civilizací opravdu něco významného děje, získávají-li tak duchaprosté a nepokrytě infantilní příběhy ve zpracování hodném ochotnického divadla z periferie tak vysoké hodnocení… Rozhodně nejsem cílovka.

Neobvykle vysoká koncentrace vynikajících herců. V jejich podání a za pomoci skvělé produkce vzniká z lidového porna červené knihovny s psychologickým přesahem a hororovými prvky celkem silný zážitek.

II. série je ještě lepší než první, i když jsem musela oželit konec skvělého Capaldiho. Jediná věc, která dle mého názoru trochu skřípe, je duo d'Artagnan + madame Bonacieux, aka Luke Pasqualino + Tamla Kari. Jak jen tihle dva se k sobě nehodí! Celý seriál vidím jako možný návod, jak ze silného historického námětu vykřesat povedenou podívanou pro současného diváka. Je to odpočinkové téma se vším, co k tomu náleží, ale zároveň opravdu příjemná podívaná, které nechybí nápady, sympatická typologie postav i vtipné (až komické) "akční" scény. Radost, humor i pozitivní naladění z natáčení se tvůrcům povedlo přenést i na plátno. Těším se na III. sérii :)

Poldark se postupně propadal, až se z něho stala ta nejbéčkovější přehlídka útoků na nejnižší pudy, a to na pozadí tak primitivního scénáře, že se všechny harlekýnky ostýchavě krčí v intelektuální knihovničce, kam se před touto kostýmní partiovkou utekly schovat.

Bohužel, tvůrci nerozeznávají mezi pohádkou a historickým filmem, a tak natočili o Janu Husovi pohádku. Nikoli co do reflexe historických reálií, kde – zejména po dalších dílech musím opravit – je také spousta vyslovených fals i drobnějších nepřesností – ale zejména co do výrazových prostředků, které se v pilotním díle obracejí k nedělnímu večernímu diváku. Kdeže jsou doby, kdy vnímání českého národa reprezentovala Markéta Lazarová, a to bez naprosto zbytečné a neadekvátní „moderní” stylizace. Ve druhém díle se scéna proměňuje v licitativní rádoby historickou fresku, jejímž úkolem jako by bylo informovat diváka co nejpodrobněji o událostech ze života Prahy a prelátů počátku 15. století. Třetí díl přináší opět změnu žánru, sledujeme náhle hollywoodský opus o utrpení osamělé lidské duše. Doprovodná hudba je výjimečně nevhodná, nevhodné jsou i některé dialogy či příliš lidové pojetí postav, herci jsou dobří až výborní (opravdu vynikající jsou Vladimír Javorský, Petra Špalková a Jan Dolanský, dobré jsou ale i některé vedlejší role) i průměrní až vysloveně špatní (Matěj Hádek, Michal Dlouhý, Marika Šoposká, některé vedlejší role…) Produkce je dobrá. Základním problémem filmu z prostého diváckého hlediska je dle mého názoru jeho příliš svižné tempo na mnoha místech, scéna střídá scénu bez vydechnutí, dialogy probíhají rychlostí, jako by nešlo o filozofické myšlenky proměňující ducha celých staletí, ale o odpolední manželskou konverzaci o tom, zda k večeři bude rajská nebo špagety. Pro vystižení reálné atmosféry doby je tempo série vyslovený hřebík do rakve. Momenty, kde tomu tak není a kterých se pár také objeví, ukazují, o jak dobrý kus by mohlo jít, kdyby byl rytmický faktor díla brán lépe v úvahu. Nemohu souhlasit s názorem, že úroveň trilogie má vzestupnou tendenci. Osobně jsem se cítila nejvíc popuzena druhým dílem, který nakládá s historickými fakty velmi žoviálně, v čemž nakonec pokračuje i díl třetí – tomu však nelze upřít hlubší filmové kvality, to ovšem zcela na úkor ztvárnění reality – ocitáme se tu ve snovém světě scénáristy a jeho soukromých představách o středověkých žalářích a myšlenkových pochodech středověkých vzdělanců, a minimálně lze říct, že jsou to jistě světy autorům vzdálené, míra identifikace se skutkovou podstatou duševního světa tehdejšího člověka je slabá, výsledkem je tedy spíš jistý druh fantasy. Naopak Kocábova hudba směrem ke konci příběhu skutečně vzestupnou tendenci má, jakoby autor ponořen delší dobu do reálií Husoby doby konečně začínal prociťovat jejího ducha i atmosféru, pro niž soundtrack tvořil. Průměrné hodnocení je to nejvyšší, které si trilogie jako celek zaslouží.

Hra o trůny není ledajaký odpad. Je to odpad odpadů, Kdysi jsem v jednom komentáři četla: „Viděla jsem hodně špatných filmů, ale tento byl asi ze všech nejhorší.“ Nikam takové konstatování nepasuje lépe než sem. Hra o trůny je doslova mistrovství filmového dna, pro něž je sebezápornější číslo v kelvinovských hodnotách stále příliš vřelým hodnocením. Za 40 let svého života jsem neshlédla nic tak oblíbeného, co bych mohla hodnotit hůře. Seriál je stoprocentně o ničem a pakliže mám jako přirozeně zvídavý člověk obvykle značné problémy s tím, aby mě vůbec něco nudilo, tomuto dílu se to daří až k dokonalé otravnosti. Nic v něm neexistuje, všechno je jen na oko, pro účely archetypální lidské hry – podobně jako třeba výběr jogurtů v supermarketu, předražený čínský telefon či rádoby prestižní značka džín. Lidská iluze je tu oproštěná důkladně od čehokoli, co by mohlo sebenepatrnější konverzaci či dílčí příběh seriálu obdařit aspoň trochu hlubším či zajímavým rozměrem. Slova vyplňují prázdný prostor mezi fyzickou nevoli vyvolávajícími šedozlatosépiovými efekty rádobyhistorického skladu kulis – produkce i postprodukce je další součást díla, která zasluhuje jen to nejhorší hodnocení. Seriál je dokonalým zpřítomněním bezcílné povrchnosti, a sotva jej v tom může něco trumfnout. Výjimečně ryzí archetyp nicoty a prázdna, viditelně ztělesňující rozdíl mezi bezduchým, jež pokrývá dokonale, a oduševnělým, kterému se stejně dokonale vyhýbá. Existuje mýtus o stvoření lidí z opic (či hlíny) extraterestriální inteligencí, sága o zrodu vědomého lidství kombinací „genů“ vědomých Atlanťanů či mimozemšťanů s místním, nevědomým „materiálem“. Tento seriál jakoby bezchybně filtroval jen to, co představuje ten „nevědomý materiál”.