Mlle

Uff, 193. nejlepší film? PROČ? Fantasmagorický příběh, v jehož scénáři se vyřádili opravdoví milovníci násilí, křivdy, bezmoci a nespravedlnosti. Nepostrádá napětí, s nímž divák čeká a čeká a čeká, k jakému konci vlastně příběh směřuje, a když ten se k vývoji vpodstatě nemá, ptá se, proč to všechno hlavní hrdina podstupuje. Odpověď je nasnadě: protože se to tak tvůrcům líbí. Dětinský, nepravděpodobný, škatulkově schematický a ve všech ohledech přehnaný příběh musel mít pro některého z nich zřejmou psychoterapeutickou hodnotu. A teď ty klady: Andreas Wilson v hlavní roli exceluje, retro interiéry i nábytek jsou příjemně a nápaditě minimalistické, a pak samozřejmě ta švédština. Napola je proti tomu Shakespeare.

Průměrný snímek s nadprůměrným hereckým obsazením a celkem dobrými nápady. Dialogy jsou zdařílé, místy (zejména s přihlédnutím k typu filmu) působivě inteligentní, jindy slouží věci cti a jindy zase vtipu. Herecké obsazení není úplně tradiční a rozhodně zaujme. Na výpravě a efektech se nešetřilo (na koprodukčních platech možná ano). Vpodstatě jde o konglomerát amerického béčka a asijských bojůvek s velkorysou náloží starého dobrého evropského patosu a se špetkou bollywoodského nádechu, ovšem v ryze maskulinním podání. Poměrně vynalézavý film o kořenech cti a pomsty slibuje ale na začátku přece jen o trochu víc, než nakonec nabídne. Za chybu považuji přílišnou virtualitu, malou životnost, jakoby se celý příběh odehrával v herních kulisách a postavy byly jen hráči v počítačové hře. Je ale potěšující, že čest a mužskou hrdost, jež se linou scénářem coby přísný ústřední motiv, někteří tak postrádají, že stále vzniká potřeba podobného filmu.

Je to moje chyba, že jsem se odhodlala ke sledování snímku, jenž nemohl být než selankou. Začínáme klasickým archetypem, sexem coby záhadnou, byť osvědčenou západní personifikací svobody. Pak tu máme věru věrohodnou zápletku, kdy otrokář obětuje spoustu času i peněz na to, aby zajal jediného člověka. A samozřejmě plejádu bezúčelného násilí, abychom my diváci uvěřili, že otroci trpěli. Vidíme více či méně reálné zobrazení toho, komu a čemu dnešní Amerika (a obzvláště bohatství New Yorku) vděčí za svou existenci, kdy by bez takřka bezplatné práce mnoha Afričanů neměli potomci otců zakladatelů a všichni další hrdí Američané dnes vůbec na co vzpomínat (nic na tom nemění ani to, že pouhá 2 % bílých Američanů byli majiteli otroků). A ovšem, situace vskutku často připomínala poměry české, kdy, jak sice není všeobecně známo, ale historikové o tom vědí své, byli šlechtici a vysoké panstvo statisticky častěji uznalejší, velkorysejší a racionálněji uvažující než lidé na pozicích někde uprostřed – u nás to byli sedláci, známí krutostí a vydíráním bezzemků, v Americe někteří vedoucí směn v továrnách a otrokářští dozorci. To vše shlédneme na pozadí privilegovaného černošského jedince, který se ani ve své nové roli nezačně chovat jako hulvát a využívá svých talentů ve prospěch ostatních. Nenechá si nic líbit a nebojí se ani neoprávněných autorit, když je sám v právu. Na tom samozřejmě získá i prodělá. Srovnání se soudobým korporátním otroctvím se také nabízí. Příběh je příliš čítankový a ani pokusy o přibarvení za účelem hustšího emočního džusu z něj nic zajímavějšího nevylisovaly. Jednotvárnost a unylost nevylepšily ani bravurní výkony hvězdného hereckého osazenstva. Zkrátka slabé a ukázkově průměrné. Vlastně mi to nejvíc připomíná pohádku pro školáky – v edukativní hodnotě díla je taky asi jeho největší síla ;)

Historka, o kterou se film opírá, je zcela fiktivní. Ve Dvořákově životě se nic takového neodehrálo. Josefína, talentovaná diva, sestra jeho ženy, byla Dvořákovou mladickou, platonickou a nevyznanou láskou, po jeho svatbě s její sestrou Annou se stala celoživotní dobrou přítelkyní nejen jeho, ale i celé rodiny, starala se (pochopitelně v dobovém významu tohoto slova coby šlechtična) o zde ponechané děti při Dvořákově pobytu v Americe, v dopisech se vždy zabývala celou rodinou, vztahy mezi oběma rodinami i všemi jejich členy byly velmi dobré, poklidné a byly pro Antonína Dvořáka oporou, nikoli výzvou a problémem (viz např. Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty, kritické vydání, Praha 1997 a 1999, nebo Otakar Dvořák: Můj otec Antonín Dvořák, Příbram 2004). Výrazové prostředky, s nimiž se film snaží vykreslit Dvořákův charakter, jsou zcestné. Slova, která jsou tu hlavnímu hrdinovi vetknuta do úst, by skutečný Dvořák, hluboce věřící člověk, nevyslovil i v největším kreativním poblouznění, kterého byl jistě schopen. Filmová gesta a nátura skutečnému Dvořáku nepřísluší, a to navzdory veškeré nesporné profesní obratnosti Hynka Čermáka. Tvůrci si očividně vůbec nedali tu práci, aby se s Dvořákovou – přitom obecně dobře známou – povahou seznámili prostřednictvím korespondence, dobových záznamů pamětníků, přátel… Anebo se s ní seznámili, ale úmyslně ji přetvořili ve fiktivní charakter. Lze jen hádat, co to Petra Zikmunda a Jaroslava Brabce napadlo, postavit snímek, který prezentují jako životopisný, na nesmyslném příběhu, který se neudál, a velmi nepřesně vykreslené povaze, kterou jakoby diváckou obec seznamovali se svou lidovou představou o tom, "jak to ti skladatelé mají". Připadal jim snad Dvořákův život nedostatečně zajímavý pro filmové ztvárnění? Připadal jim jeho důvěrný a vřelý vztah s Bohem i rodinou příliš fádní pro znuděného soudobého diváka? Nebylo snad v jeho životě i tak dost emocí, nadějí i bolesti, které lze považovat za divácky atraktivní? Tento podivuhodný nápad, který se může zrodit v jakékoli hlavě, ale lze pochybovat, že zdravý rozum dospělého člověka jej také plně zrealizuje, a to dokonce v rámci široké divácké audience, jakoby až poukazoval na nějakou psychickou chorobu. V každém případě je bohužel problémem, který hodnocení filmu obrací vzhůru nohama. Filmu totiž nelze upřít zjevné kvality. Především: vynikající produkci i postprodukci se podařilo vykřesat věrnou a příjemnou dobovou atmosféru, není bezchybná, ale drobné omyly v lokacích lze shovívavě přehlédnout. O hercích ve všech zdejších titulních rolích lze mluvit jen pochvalně (zejména Sabina Rojková, Petra Špalková, Hynek Čermák, Petr Šmíd a Vladimír Jarkovský). Jsem si jista, že kdyby měli již od útlých let hollywoodské příležitosti, byli by to dnes světové špičky. Přísné vedení jim chybí, což se projevuje v drobnostech, například by si měli osvojit správné latinské názvy skladeb, je běžné, že se herci naučí alespoň základy schopnosti, kterou potřebují pro svou roli, ať už je to jízda na koni či hraní na housle, u nás poctivost k povolání v tomto rozsahu přece jen není zvykem a jistě na ni se zdejšími platy chybí i potřebný čas. Přesto je symfonie jejich talentů v mistrovských kulisách živou a příjemnou podívanou. Hudební dramaturgie by si zasloužila důslednější péči, zazní především slavné hity a nejsem si jista, zda na těch nejvhodnějších místech. S jiným přístupem autorů k dějovému základu by se však mohlo jednat o jeden z nejlepších moderních českých filmových počinů. S fiktivní a nevhodnou legendou o pomateném zamilovaném autorovi působí film jako celek jen trapně a rozpačitě.

Obávám se, že se Ridley Scottovi povedlo natočit svůj nejhorší film.

Esence toho nejděsivějšího ze středostavovského životního stylu 20. století. Rutina předepsaných životních událostí poslepovaná vzájemným pokrytectvím, v němž je i návštěva dobré francouzské restaurace či výbava domácí kuchyně jen noční můrou jakési podivuhodné sociální povinnosti, v níž každý nádech svazují pravidla nevraživá ke spoutaným uvnitř a ještě nepřátelštější ke svobodným vně. Je-li seriál jen trochu odrazem reálných zvyků anglického maloměsta na přelomu milénia, nemůže být pro tyto kraje nic příznivějšího než hutný melting pot plný nově příchozích. Zautomatizovaným úkonům a výměnám informací dominují odosobněné "úsměvy" inspektora Barnabyho s přesně stanovenou mírou frivolnosti a shovívavosti pro vyvolání patřičných "sympatií" a jeho prostší "dobrácká" povaha, metaforicky vyžadující na čistě prostřeném ubruse standardní polední krmi o třech chodech do skonání světa. S odstupem času je pohled do této naší anglo-evropské, kdysi samozřejmé, nedávné minulosti ještě svíravější.

K plné dokonalosti Vystěhovalců cosi schází, přesto stále nad hranicí nejvyššího hodnocení. Jsou to opravdové kinematografické perly, je škoda, že se obecně od druhé půle minulého století film vydal cestou videoklipů a ani jeden žánr dnes neponechává prim příběhům a hercům.

K dokonalosti víc netřeba. Toto je opravdu top of top světové kinematogrie. Od skvělé historické práce, kterou si dal samouk Moberg s hledáním materiálu pro přípravu fantastického, čtivého, několikadílného DOKUMENTÁRNÍHO románu, k jehož získání mě motivoval až film (v tomto pořadí je takových jen velmi málo), přes takřka nadlidsky kvalitní přístup Jana Troella, s nímž se věnuje každému svému dílu, až samozřejmě po samotné reálie a výkony herců. Po shlédnutí filmu jsem zjistila, že Moberg sám se, což je vzhledem ke Švédsku v jeho době typické i zajímavé zároveň, potýkal se svým obdivem vůči všemu americkému a také vůči socialismu, a naopak s averzí vůči monarchii a bigotnímu spolkovému křesťanství, jehož kořeny a silné pole působnosti v Americe právě i jeho celoživotní práce pomáhá lépe pochopit. Obdivuji jak práci i výsledky tohoto velmi pečlivého spisovatele, novináře a historika, tak také Jana Troella, který mistrovsky obrousil hrany některých sporů se sociálním pozadím právě tak, aby jich do osobního příběhu proniklo divácky příhodné množství. Film trvá přes 3 hodiny, ale bude vám to připadat málo a už se budete těšit na pokračování...

Depresivní? Tak takový dojem jsem neměla vůbec. Každá doba přináší své starosti, kterými se pak různí lidé na různých místech trápí v různé míře, tak jak odpovídá obvykle jejich sociálnímu statutu, případně části světa, které je zrovna přáno či nikoli. Jako sociálně-historická freska celkem slušné, ale bez výkonu Maxe von Sydowa by film ztratil polovinu své hodnoty. Skvělý byl i Björn Granath. Povedený realismus je skvělým způsobem, jak diváka bez remcání usadit do křesla na několik hodin, aniž by si jich všiml.

Slibný začátek se promění v přehlídku zbytečných krutostí a snahu šokovat za každou cenu. Přesto má film spoustu kladných stránek, herci, drama, celkem smysluplná zápletka.