Helmutek

Po dokoukání závěrečný (třetí) série musím zvýšit na pět. Sice pár výhrad mám (někde bych třeba ubral trochu toho patosu nebo americkýho nacionalismu), ty jsou ale vzhledem k seriálu jako celku natolik marginální, že nejvyšší hodnocení u mě rozhodně ohrozit nemůžou. Newsroom má tempo, drží si úroveň (prvníma dílama vysoko nasazenou laťku dokonce posunuje vejš a vejš), postavy jsou napsaný skvěle a skvěle se i vyvíjej, výběr hlavních herců je výbornej (předevšim duo Daniels+Mortimer funguje na jedničku; i když ale musím uznat, že u některejch herců mi trvalo, než jsem si na ně zvykl - na konci seriálu ale skoro všichni patřili mezi mý oblíbence), dialogy jsou chytrý a psaný s citem, lehkostí a vtipem (a ten vtip bych zdůraznil), ale hlavně (a tady by si leckterý tvůrci moderních seriálů, jako třeba Suits, mohli vzit příklad) nezabředává do neurčitý dýlky neustálýho protahování, přidávání dalších sérií a zbytečnejch dílů, dějovejch vytáček, záminek dalšího vývoje atd.: umění v nejlepším přestat je dneska očividně výjimkou, o to víc ale pak mistrovský kusy jako třeba právě Newsroom vyniknou. Uznávám, že tempo dialogů je občas dost rychlý, ale rozhodně to neni nijak na škodu - cílová skupina diváků, na kterou seriál míří, s timhle problém mít nebude, a ostatní ať se jdou koukat na něco jinýho. Je to inteligentní seriál bez toho, aniž by byl snobskej; předpokládá nicméně určitou míru všeobecnýho přehledu, takže se sice nebude líbit každýmu (nebo si ho minimálně ne každej bude umět užít), pro ty ale, kdo do něj proniknou, se musí stát přinejmenším mimořádnou záležitostí. //edit.: Po druhym zhlídnutí musim uznat, že toho americkýho patosu je tam občas fakt docela dost. Ale oni amíci to tak prostě asi maj - sice to neni úplně můj vkus a v Evropě se to tolik nenosí, ale vlastně to v rámci toho serálu nijak nemístně nepůsobí. Navíc to pro mě zachraňuje ten fakt, že tam ze sebe (jako z národa) nedělaj žádný úžasně dokonalý lidi a nejlepší stát na světě, ale že je to právě ta samotná kritika a existence boje o lepší zítřky, na co jsou ty amíci tak hrdí. Každopádně jsem si znova prošel skoro stejnym vývojem - že na 4* je to určitě, ale přece jenom nějaký drobnější výhrady mám, až po dokoukání třetí série, po který jsem tomu stejně jako poprvé těch 5* musel dát (i když to neni úplně stoprocentní a trochu tomu musim přilepšit, tak pro mě je prostě seriál jako celek určitě blížtěm pěti než čtyřem).

Já mám tyhlety český hořkosladký komedie z komunistický éry docela rád a ani mi tolik nevadí, že už jich je mraky a točej se furt dál a dál. Jenže to, co zafungovalo v Pelíškách, se už pravděpodobně nikde jinde nenapodobí. V Občanskym průkazu vsadil Trojan aspoň z půlky na neherce a podle mě vybíral z drtivý většiny tragicky. Z tý hlavní čtveřice kluků mi nejvíc seděl Vlček, a to dost možná proto, že skoro nemluvil. Hlavní postava, samotnej vypravěč (Kovář), je prostě průser, ať se na mě nikdo nezlobí; neumí hrát, neumí ani mluvit - některý scény na mě působily trochu jak představení ze školní besídky. Škoda. Kromě tohodle je ten film totiž vlastně hrozně fajn zálěžitost... Třeba celá linie děje kolem Petrových rodičů (hlavně Martin Myšička) je prostě skvělá - jak scénáristicky, tak herecky. Zase trošku z jinýho pohledu se tu vykresluje zničující dopad totalitní společnosti na obyčejnýho člověka, obyčejnou rodinu - a připomínat si tohle je vhodný vždycky. Po hudební stránce (výběr užitejch písniček by Ostrouchov) je to taky parádní. Jen mě mrzí, že se z toho nevytřískalo víc - ten film na to totiž měl. WTF moments: To bych nevěřil, že ještě v 21. století se budou točit scény "jakože v autě" ve skutečnosti ve studiu, a to ještě s podobnou věrohodností jako třeba u Bondovek z 60. let. Aspoň to zatáčení si mohli pohlídat. Nejzásadnějším WTF pro mě ale zůstává ten výběr herce hlavní postavy.

Hodně hnusnej film. Vůbec ale nevim, jak to hodnotit - téma sice potenciálně silný je, ale na to bych to nesváděl - to, co z tématu tvůrci ve Studu vytěžili, neni zásluha nikoho jinýho než jejich a herců s Fassbenderem v čele. Vlastně tomu nemám moc co vytknout, pro plnej počet bych ale potřeboval trochu širší záběr. Na druhou stranu jsem rád, že se někdo odváží o takovym tématu něco točit - a tim spíš smekám před tím, kdo to udělá kvalitně a smyluplně. Až si někdo bude chtít vpálit kulku do hlavy, ať se nejdřív koukne na tohle, udělá to pak asi i docela rád: nefunknční nebo neexistující rodina; vztahová prázdnota a vědomí, že je způsobena závislostí na sexu a pornografii, zároveň ale neschopnost se z čehokoliv z toho vymanit - začarovanej kruh zčásti způsobenej a posvěcovanej západním stylem života a společností, která se tváří, že to nevidí; svoboda dělat a mít cokoliv ve výsledku vedoucí k zotročení a destrukci; stud, ponížení, nenávist sebe sama vedoucí k další izolaci - a žádná cesta ven. Dobrou noc!

Podle mě chtěl Lynch natočit pohádku o Šípkový Růžence, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a dopadlo to takhle - místo sudiček je tu parta úchyláků včetně uši uřezávajícího zlouna-perverzáka číslo jedna s mottem "Let's fuck! I'll fuck anything that moves!"; pak je tu princezna, kterou nepíchne vřeténko, ale právě Frank (hlavní zloun) chodící jí pravidelně prznit; ta sice nespí moc hluboce, zato u toho ale mluví a chodí (a přestože dělá všechno jako ze sna, i tak se jí povede sbalit prince); princ zase nepolíbí jen jednu svojí nejmilejší, ale hned dvě (mezi kterejma se nemůže rozhodnout); princeznu ze zakletí a malátnýho polospánkovýho stavu nevysvobodí polibek, kterej nějak nezafungoval ani při vyšším dávkování (aplikováno jak záporákem, tak princem), ale až princem provedené vystřelení mozku hlavního przniče na podlahu. // Málokdo umí dělat psychopaty tak skvěle jako Lynch: všechny scény s Frankem (Dennisem Hopperem) jsou prostě neuvěřitelný, obzvášť ty v bytě Dorothy, který si snad nejde neužívat; kromě Franka je tady ale naprosto famózní i Ben (Dean Stockwell), na kterym jsem celou tu scénu jenom visel očima a hltal všechno, co udělá nebo řekne. Jinak je to přístupná a pochopitelná Lynchovina se skvělou atmosférou a Badalamentiho hudbou (především Mysteries Of Love) - pro Twin Peaks jedně dobře, že se tady tihle dva pánové potkali. WTF moments: Je to Lynch, takže jich tu je dost, jenže v tom nejlepším slova smyslu. Nechápal jsem ale třeba, jak hrozně bezstarostně chodíval Jeffrey (MacLachlan) navštěvovat Dorothy, přestože věděl, že se u ní točej ty největší psychopati, únosci a vrazi z okolí - což platí i pro to, jak nikdy nijak neřešil, jestli se náhodou na těch psycho setmělecjh sodech až do sedmýho patra s někym z nich nepotká. Taky bych normálně omlátil Lynchovi o hlavu ten nechutně přeslazenej hepáč včetně reakce splachovací Sandy, když zjistila, že to Jefrrey celou dobu táhl jak s ní, tak s Dorothy; protože ale chci věřit tomu, že to je vlastně původně ta pohádka, ke který absolutní vítězství dobra nad zlem patří, tak mi to tolik nevadí.

Hodně nepříjemnej film o tom, jaký to taky může bejt muzikantem. A plivnutí do ksichtu všem alibistům, co se oháněj tim, že talentovaný lidi to maj všechno jednoduchý. Oscar pro Simmonse je naprosto zaslouženej - celej film si mě omotával kolem prstu, jednou jsem ho miloval, o minutu pozdějc zase nenáviděl jako bezcitnýho tyrana... aby se nakonec ukázalo, že to má všechno promyšlený víc, než by se mohlo zdát, a že ty jeho Machiavelliovský metody můžou i v hudbě dávat smysl. Věrohodnost a uvěřitelnost hudební (tzn. tý hlavní) stránky filmu ani neni třeba komentovat, byla absolutní - klobouk dolu jak před kapelou, tak samozřejmě před Tellerem samotnym. A musim přiznat, že v plný síle na mě film dolehl až náběhem závěrečnejch titulků - pořád jsem podvědomě čekal nějakej další vývoj, ale když přišel konec ("Už?!"), začaly se mi najednou pospojovávat jednotlivý nuance, který jsem do tý doby nevnímal jako podstaný a došlo mi, jak promyšlenej film to je a jak moc je silnej v tý svý formální jednoduchosti (bez velký výpravy, složitýho scénáře nebo efektních scén).

Takhle divnej film jsem nečekal. A musim říct, že mě to míjelo - dokoukal jsem to, zajímalo mě, jak to skončí, ale prostě jsem se nezvládl naladit na stejnou strunu, takže jsem si to vlastně pořádně neužil. Skvěle sem ale sedne "perkusní" hudba, oba hlavní herci jsou taky výborní (především ale Norton), zajímavý je divadelní prostředí a bavilo mě i nejasný prolínání mezi fikcí/představivostí/snama a realitou. Nějak ale mám pocit, že film obecně se tváří hlubší, než ve skutečnosti je. Za největší fail považuju to, jak se nedořešila postava Mikea - z toho se dalo vytřískat mnohem víc a upřímně mě to i nejvíc bavilo. Kritiky Hollywoodu a popcornový produkce supergerojskejch filmů si nejde nevšimnout, víc než takhle na mě ale film působil jako zpověď a volání zneuznaný umělcovy duše (resp. duše člověka obecně) hledající sebe sama, toužící po pochopení, uznání a respektu. Třeba to časem docením víc.

Tři je málo, čtyři zase moc. Co je na seriálu naprosto fantastický, je obdivuhodně napsanej a hlavně zahranej přerod postavy Waltera - Cranston je opravdu bezkonkurenční. K postavám obecně jsem si ale za celou dobu nevytvořil žádnej bližší vztah (obě rodiny /Walterova i Hankova/ mě spíš sraly, především obě ty ženský mi byly celou dobu vysloveně nesympatický). Chápu, že mohl bejt záměr tvůrců soustředit se s co největším odstupem jen na popis Walterovy proměny, jenže pro mě osobně seriál ničim dalšim moc zajímavej neni. Jedině Jessemu jsem postupem času začal fandit - i když je to polofetka a vyhul, tak nakonec byl na pěst jenom občas. Z vedlejších postav u mě jednozančně vedl Mike. Ale k tomu hlavnímu, o kom to celý je, k tomu, kdo to celý vypráví, k Waltovi: jakkoliv je jeho hereckej výkon dokonalej a pro seriál naprosto páteřní, jakkoliv mu vlastně neni co vytknout, tak tim jeho přerodem se od diváka vlastně víc a víc odtahuje, odosobňuje. Aspoň já jsem to tak vnímal. Začíná to za stavu, kdy ho člověk vlastně chápe a svym zpsůobem je jeho jednání pochopitelný až "chvályhodný" (byť v jistym zvrácenym slova smyslu), postupně se ale začne stávat někým úplně jiným - a protože původní motiv jeho jednání už dávno přestává bejt aktuální, tak už člověk jenom trne, kým vlastně Walt ve skutečnosti je, o co mu jde, kde má hranice, kde se zastaví. V momentě, kdy je jasný, že starej Walt je nenávratně pryč a se stal z něj nevyzpytatelnej Heisenberg, je už tak moc zapletenej do řetězce lží a násilností, že už není jenom jejich pasivním účastníkem, ale přímo iniciátorem; a to i v situacích, kdy by se jim mohl vyhnout. Objevěj se i momenty, kdy mohl z toho všeho vyskočit - všechno to opustit, využít vzniklý situace a vrátit se k rodině; a to jak se splněným původním záměrem finančně ji zabezpečit, tak s tim významným bonusem, že by nikomu z jeho nejbližších aktuálně nehrozilo žádný bezprostřední nebezpečí. Když těchhle možnosti návratu ale nevyužije, přestože může a je k tomu ideální příležitost, nestává se tak nikým jiným než bezohledným mocichtivým vrahem a všema kolem sebe manipulujícím narkobaronem bez jakejchkoliv charakterovejch kvalit nebo polehčujících okolností, odpadlík, kterej se nezastaví před ničím a před nikým, ani před svou rodinou (byť právě pro její blaho s tim všim prapůvodně začínal). To je pro mě osobně na celym seriálu ten nejzajímavější rozměr, zároveň je ale i tím nejkritičtějším: asi totiž především tohle způsobilo, že mě otázka Walterova konce vlastně nechávala docela chladnym - ano, jednalo se o důstojný zakončení celýho serálu, ale že by tohle mělo bejt to nejlepší finále nejlepšího seriálu evr, jak téměř každej obyvatel tohodle vesmíru prohlašuje? To jsem se asi celou dobu musel dívat na něco jinýho. A to už vůbec nemluvim o tom, že z toho všeho Walt vyvázl docela lacino - konec by si zasluhoval mnohem nemilosrdnější. S Dexterem se srovnání víc než nabízí a nemůžu si pomoct: pro mě ve všem naprosto jasně vyhrává Dexter (a to i navzdory pomatenýmu konci, kterej byl opravdu zavrženíhodnej) - zážitek, kterej jsem při jeho sledování měl, se s Breaking Bad nedá poměřovat. WTF moments: Nějak se nedokážu srovnat s tim, že by si člověk s inteligencí Waltova formátu dovolil nechat na záchodě knížku s věnováním od jím zavražděnýho chemika napojenýho na prokázaný výrobce pervitinu. A nechápu, jak tvůrci ze všech zemí na světě přišli zrovna na Českou republiku - ani žádnej další americkej stát (snad kromě Mexika) se v seriálu nezmiňuje tak často jako právě Čechy: pokud správně počítám, poprvé to bylo v souvislosti s údajně krásnýma holkama, potom mnohokrát ohledně toho odbytiště pervitinu a potřetí, když Walt v posledním díle vyhrožuje Eliottovi s Gretschen, že si na ně došlápne kdekoliv, i třeba na procházce v Praze...

Pro mě doslova dechberoucí film o otázkách, o dvojím pohledu na aroganci a její podstatu, o pohledu na soudnost, zodpovědnost za svý činy a o pohledu na zločin a na trest. Jeden pohled je ten "humanistickej", o kterym si většina z nás asi myslí, že ho má, a ten druhej je z pozice moci, z tý druhý strany. A prolínání těchhle dvou rovin nutí diváka položit si otázku, jestli je opravdu takovej, jakej si možná myslí, že je; jestli by opravdu některý věci, který teď odsuzuje, nedělal ani tehdy, kdy by měl tu moc a prostředky, kdy by byl v jiný pozici nebo jenom situaci - a hlavně o tom, že tahle otázka (u soudnýho a střízlivýho člověka) nemá odpověď, ale i přesto je nutný si jí pokládat. A stejně jako uživatele Kiddo i mě tady nepřestává udivovat většina komentářů, která film zbytečně degraduje shrnutím, že poselstvím filmu je sporstý a obyčejně plochý "lidi jsou svině". Dogville je o něčem mnohem hlubším, niternějším - a hlavně relativnějším. I proto nemá smysl rozebírat odůvodněnost nebo neodůvodněnost minimalistický scény, některejma zmiňovanou přehnanost nebo nelogičnost chování postav a podobně; tohle všechno je totiž jen prostředek, jenom nosič hlavních myšlenek a kladenejch otázek. Ten film je podobenství, ne dějově-dramatickej snímek klasickýho formátu. A taky mě překvapuje, že se nikdo nijak zvlášť nepozastavuje nad vypravěčem - ten pro mě podtrhuje právě tu relativnost, na kterou Trier poukazuje: kromě dvou pohledů, který jsem už zmiňoval, pro mě vypravěč představuje ještě třetí náhled; jakoby nezaujatej, vzletně podávanej - ale jenom jakoby. Z těch komentářů a sumarizací vypravěče, když se nad nima člověk zamyslí a nenechá je kolem sebe jen tak proplout, mě občas mrazilo víc, než co se dělo mezi postavama napřímo. A to mě fascinuje - ukazuje to, jak snadno se dá komentářem, kterej každej bere jako oficiální a nezaujatej, jak snadno se tím dá ovlivnit výpověď toho, čeho se dotýká, aniž by to bylo nějak znatelný nebo alarmující; a jak to ve výsledku může naprosto překroutit význam toho, co se děje, nebo tomu dát úplně novou rovinu a nebezpečně jinej význam (a že se to v Dogvillu dělo často a významně). Dogville je pro mě jeden z možná pěti nejsilnějších a nejpodnětnějších filmů, který jsem vůbec kdy viděl.

O tom, když člověku přeteče pohár, rupnou nervy... jako úplně. Když se stane něco, cokoliv, po čem se člověk už na VŠECHNO a nenávratně vykašle. Právě v tomhle filmu jsem mimochodem našel všechno to, co třeba Falling Down pojmout nedokázalo. Každopádně Fight Club není jen nadprůměrnej mysteriózně akční film - to, co z toho filmu sálá mnohem víc, je kritika dnešní spotřební doby, dnešních mladejch a znuděnejch generací... A člověka to nutí se zamyslet, některý věci si přehodnotit, (znovu) si položit některý otázky. Je to o hranicích přijatelnýho, o společnosti a konzumu, o konvencích, zvycích, o tom, co se dělá a co je společensky přijatelný a co ne - o tom, co se řiká nebo neřiká, jak se přemejšlí, jak se funguje a žije. O hledání hranice mezi tím, co je společenská konstrukce a co je lidská přirozenost - a o překračování těchhle hranic, o jeho odůvodněnosti, oprávněnosti nebo relevantnosti. O tom, jestli opačnej směr vůbec něco řeší, jestli vede k dobrýmu konci a štěstí, k naplněnosti života - a taky je to o bodě, ve kterym už to zasahuje do svobod a práv lidí kolem, a ze kterýho není návratu. Pro mě je to doslova fascinující sonda do myšlenkovejch pochodů (a do jejich podhoubí souvisejícího s touhou uniknout, vykašlat se na konvence, teplo a smrádeček a popustit uzdu tomu, co jinak musíme potlačovat), který nakonec vedou předevšim bezprizorní a ztracený mladý kluky hledající sebe sama k extrémním postojům, do extremistickejch spolků a jak moc je to ve výsledku věcí nevybouřenosti, davový psychózy a čistý touhy každýho člověka realizovat se a "jenom" někam patřit. Je to ukázka toho, jak hrozně špatně takovejhle (i jakejkoliv jinej) extrémismus je, toho, jak z něj plynou zoufalý mechanismy vedoucí k nešťastnejm výsledkům a ke křečovitejm řešením daleko za hranou toho, co už je jenom vyjádřením určitýho postoje - a taky ukázka toho, jak moc tenká a plynule nenápadná hranice mezi timhle všim je. O tom, jak moc nebezpečný a zhoubný je to pro člověka (toho jednoho konkrétního člena společnosti, tu jednu konkrétní lidskou bytost, osobnost a duši) a jak nemilosrdně dnešní společenskej systém lidi vysává a drtí (přehnanej pesimismus ale neni na místě: tohle je věc, kterou v určitý míře řeší a řešila každá společnost, každá civilizace, každý společenství lidí; chápu to i od Finchera spíš jako pohled na korporátně-efektivistickej koncept dnešního způsobu života jako takovej). Klobouk dolů, takhle si představuju nesmrtelnej a nadžánrovej film.

Tak to bylo hodně divný... Asi jsem neviděl jinej film, kterej by byl tak mainstreamovej a notoricky známej, jako je tenhle, a u kterýho jsem často regulérně nechápal, co nebo proč tam ty herci dělaj nebo řikaj. Scén, u kterejch jsem fakt nestíhal, bylo víc, než bych v tomhle žánru čekal nebo chtěl (třeba scéna z večírku byla fakt douhá a fakt divná). Podobnej pocit ale vlastně mám z celýho filmu. Kromě toho, že Audrey jako herečka je fakt roztomilá a přirozeně krásná, tak její role jako taková je pro mě absolutně neuchopitlená a za celej film jí vůbec nepoznám ani nepochopim - nevim, co chce, kdo je, jakej má charakter, na čem jí záleží, nevim vlastně vůbec nic; takže místo toho, abych se s ní nějak ztotožnil nebo jí aspoň trochu rozuměl a proto jí fandil, tak mi je vlastně tak trochu jedno, jak to s ní dopadne. Germanoidního Pepparda asi nemá smysl moc řešit - nijak zajímavej výkon nepodal, a ani filmová postava to nezachránila (jestli si třeba za rok na Snídani vzpomenu, tak určitě ne na něho). Strašně mě ale sraly ty estrádní čísla s tim pseudojaponcem z horního patra... To si režisér opravdu moh odpustit, zbytečně to shazuje dojem celýho filmu. A jasně, vim, že to je romantickej film, ale ten konec byl na mě přeslazenej až moc (Prázdniny v Římě nebo Jak ukrást Venuši jsou taky romantický filmy, ale s tímhle problém nemaj). Jak už tady někdo řek, tak i podle mě: Nebejt tady Audrey, tak po tomhle filmu neštěkne ani pes. WTF moments: Všechny scény s Japoncem z horního patra působící jak výjevy z nějaký úchylný japonský estrády, a očividně podle Cimrmanovy frustračně kompoziční techniky točená scéna-výjev z večírku, kdy mi z toho všeho očekávání a z kladení si otázky "Proč?!" bylo prostě jenom nepřijemně.