sestrad

Mám slabost pro zachraňované lůzry. "Možná je tam něha? Té je tu taky dost." Ale tu závěrečnou životaoslavnost a srdceryvnost Bessonovi tentokrát nějak neberu. Už proto, že pořád tak nějak doufám, že v nebi to nebude zas až taková nuda.

Fenomenální film, který budu vřele doporučovat všem lidem, kteří chtějí povzbudit na cestě k vrcholné zkušenosti duchovní dimenze skutečnosti, uprostřed které žijeme. Kontemplativní život v umění.

Ta jediná "vidoucí" socha v celém tom chrámu je Michelangelův Mojžíš. Antonioni by mě dokázal přesvědčit i o tom, že ty předimenzované a přitom prázdné římské kostely opravdu mají svou duchovnost. No ale třeba to dělají ty davy turistů, že je taková antoniovská meditace v reálu tak těžká. Přestože zrovna do tohohle sv. Petra, san Pietro in Vincoli, jich zabloudí obvykle o trochu míň.

Dělat aspoň to dobré, co má člověk v dosahu, počítat s jakýmkoliv výsledkem. Tohle zhruba si z tohohle filmu na první podívání vyvozuju. Závěr mi tak úplně nesedl, ale třeba jsem ho prostě nepochopila, přišel mi po celém tom tichém napětí najednou nějaký moc rychle smířlivý.

No ale jaký tvar dostaly ty naše životy, za tu dobu? (Otázka pro ty, pro které je to vzhledem k věku relevantní.) Jsme snad víc za vodou, spokojenější a užitečnější než tyhle vybrané dámy? Zkuste mluvit o výhrách a limitech a prázdných místech vašeho života a to ve chvíli, kdy zdaleka nemáte všechno uzavřené do všemoudrého odstupu vlídného nebo aspoň vtipného starce (stařeny). Myslím, že potenciálně může tenhle dokument provokovat víc, než se zdá, ale to jenom ve chvíli, kdy si člověk otázku po tom, co dříve chtěl, a co dneska žije, vztáhne na sebe.

Tak přesně takhle si představuju nový, vysoce sofistikovaný kýč: formálně není celkem co namítat, ale jinak místy srdceryvný, hodně vypočitatelný, přitom nesmí zapomenout na nějaké obecnější mravolično (těžký život v Thajsku, rodina má být spolu atp.) a závěr sice nemusí být sladce smířlivý, ale aspoň k tomu mít nakročeno.

Zajímavé pro některé etické otázky: jak poznat, co říct, co zamlčet? V mnohém ale předvídatelné a jestli síla měla být v kameře (dlouhé detaily očí, úst atd.) tak tam mě tedy osobně vůbec nepřesvědčil - ten film přes emoce, které se tam snaží v různých rovinách dát, na mě působí jako film dělaný hlavně hlavou.

Divím se, že málokoho v tom filmu zřejmě vadilo to komunismem střihnuté národovectví, podle mě naprosto příšerně podbarvující veškerý děj. Jinak tyhlety za všech okolností klidné duchovněakční Mistry miluju, ale ta subtilní politická omáčka a k tomu schéma naprosto zlý Japonec versus statečně vše snášející hodný Číňan mi přijde dost nesnesitelná.

Ano, souhlasím, jak tady níž píše Faila, jedním z témat je taky zoufalé hledání (Boží) lásky. Kdo je v oblasti náboženských témat něčím (je celkem jedno jestli právem nebo ne) zablokovaný, tak v něm tenhle film asi fakt celkem úspěšně vyvolá nechuť a strach. Jinak si vůbec nemyslím, že je mimo realitu, jako pokus, jak s maximálně humanistickou empatií (tj. nikoiv z náboženského hlediska) zkusit vysvětlit tuhle zraněnou ztracenost při hledání smyslu života v čemsi, co nás přesahuje. V reálu tyhle slečny občas potkávám a přála bych jim méně traumatické dozrání do života.

Bude moje vlastní stáří zas tak odlišné od jejich? Nevím, jestli je to skutečně film o čemsi, co už není (viz komentáře), je přece jedno, že se změnily kulisy a žijeme komfotněji. Při pohledu do těch vrásek jsem hledala mladší podoby tváří mých přátel, sebe. Bude moje odpověď na otázku po tom, co je a bylo v mém životě důležité odpovědět jinak, nebo to bude zas jen jiná (méně plachá) podoba toho, o čem mluví lidé zachycení v Hanákově dokumentu? K čemu stojí za to vést život?