Mi Nü-Chai

Ach jo, tyhle příběhy o dobrých, leč osudem stíhaných lidech, mi způsobují kopřivku. Jediné, co Čanga zachránilo je tradiční dobré řemeslo, pár humorných okamžiků v první třetině filmu a moje zamyšlení u závěrečných titulků – bavila jsem se představami, jak by s tímto materiálem (slepá mladičká polosirota, starý dělník a jeho přátelé, zlá macecha) naložili jini režiséři... Kim Ki-duk - macecha dívku týrala, nevlastní bratr ji znásilňoval a posléze byla prodána dělníkům. Ti nejdřív pokračovali v znásilňování a mučení, pak se o ni začali hádat, povraždili se a dívka spáchala nakonec sebevraždu, neboť je to všechno její vina. Cukamoto Šinju - zmutovaní dělníci dívku dovlekli do továrny, kde do ní cpali tak dlouho všemožné železné trubky, až se z ní stalo obrovské polokovové monstrum, které je nakonec pozřelo i s továrnou. Miike Takaši - dívka, prodána skupině vysloužilých gansterů jako otrokyně si z nich vytvořila nový gang zabijáků s vypíchnutýma očima a nechala je umučit k smrti macechu a nevlastního bratra Fukui Šózin - dělníci milující gumové oblečky potkají na ulici neznámé děvče. Všichni je sborem znásilní a pozvrací. A pozvrací a znásilní. Děvčeti se to začíná líbit. Děvče zvrací. Všichni jsou šťastní.

Kdybych o doktoru Mesmerovi nevěděla nic, tak si zrovna tímhle k informacím nepomůžu, nicméně nevadí, ona to přísně pojatá biografie být snad ani neměla. Ze života této rozporuplné persony byl do filmu vybrán pouze malý skandál léčby slepé pianistky a následného citového vzplanutí obou zmíněných účastníků. Nešť, na vpodstatě banální milostné drama o lékaři, pacientce a nepřízni okolí to dopadlo celkem dobře a lepší tohle, než zoufalá snaha nacpat celý život do dvou hodin. Hlavní zásluhu na mém pozitivním dojmu má důvod, proč jsem vlastně chtěla Mesmera vidět (stydím se) - jako vždy velmi přesvědčivý Alan Rickman. Nebýt jeho, tak ty 3,5 hvězdy, na které to vidím, zaokrouhlím dolů (pominu-li tedy fakt, že nebýt jeho, vůbec se o tohle dílko nezajímám...), ale jelikož Franz Anton má díky panu Rickmanovi obrovské charisma a ve filmu se nevyskytuje nic, co by mě podráždilo, nebudu hamounit a tu čtvrtou hvězdu přihodím.

Moje první filmové yaoi dopadlo nad očekávání dobře. Příběh a charaktery sice prajednoduché, ale ne extrémně pitomé, grafika jaksi nevyvážená - v některých okamžicích vypadala velmi dobře, jindy naopak nic moc, pěkná hudba a rozumná stopáž není ten úplně nejhorší mix. Erotické scény nezabírají většinu filmu a jsou nakresleny relativně vkusně, žádná full frontal nudity či přílišné detaily. Závěr na mě působil sice trochu rozpačitě, nicméně tohle byla asi ta nejlepší možnost, jak to celé zakončit, takže mi zase tak moc žíly netrhal.

Takhle nesympatické duo hlavních hrdinů v podobě mamuta a lenochoda se jen tak nevidí. Jediný, kdo ve mně vzbuzoval alespoň nějaké positivní pocity byl šavlozubka Diego (škoda, že časem nakonec dle očekávání taky zblbnul), jinak těžká bída s nouzí. O jejich questu "cesta s malým neandrtálcem tam a bez něj zase zpátky" ani nemluvě. Doba ledová trpí klasickou chorobou většiny moderních pohádek - postrádá jakoukoliv věc, která by mohla podle zhůvěřilých psychologů "otřást křehkou dětskou duší" takže je uslintaně dojemná a přecpaná trapnými rádobymorálními apely až hanba. Těch pár povedených vtípků a scén (líbila se mi např. ledová skluzavka) je na tu hromadu balastu žel dost málo.

Vše tu stojí a padá s Alanem Rickmanem v titulní roli, který je zkrátka neodolatelný, bezvadně se shoduje s mojí představou toho svatého (a asi i šíleného) muže. Gesta, chůze, pohledy, řeč...všechno perfektní, tohle prostě JE Grigorij Jefimovič Rasputin, kterak kráčí, pije, souloží, modlí se, vypráví nemravné historky, směje se, pláče a v bolestech umírá. Kdyby se zaměřili jen a pouze na jeho osobu, mohlo vzniknout něco nevídaného, takhle se film rozpadá části s Gríšou a bez Gríši a ty bez jsou o poznání horší. I jindy vynikající Ian McKellen je jako car Mikuláš silně nevýrazný, o carevně ani nemluvě, ta jakoby nebyla. Nápad zvolit si coby vypravěče příběhu (na kterém, přiznejme si to, nešlo nic moc měnit, pokud se chtěli autoři držet známých skutečností) malého Alexeje mi taky moc neseděl, ten jeho ukníkaný hlásek, byl dost rušivý. A za závěrečných dvacet minut by zasloužil někdo minimálně vytahat za uši.

No..není to nejhorší a rozhodně se na Noční hlídku film daleko lépe kouká, než se kniha Noční hlídka čte (kniha je dost děs), nicméně ať mi Timur a jeho parta netvrdí, že tu mj. nemalou částku za product placement od Nescafé nešlo využít nějak interesantněji.

Překvapivě vtipný film, bohužel od druhé půle (pochopitelně a očekávatelně) se zvyšujícím se počtem dojemných momentů, na které já v tomto balení prostě nejsem. Ale i když balancuje dost často na hraně a občas z ní i spadne, přece jen se nerozplizne na výhradně slzotvorné prvočinitele. A některé hlášky svérázných Jižanek jsou vážně hodně povedené.

Zvědavost zahubila kočku a jednou jistě zahubí i mne. Po zhlédnutí Fantoma model 2004 jsem se rozhodla zjistit, jak si s ním vlastně poradili ve zde nejlépe hodnocené adaptaci Lerouxova románu. Jistých varování se mi sice dostalo už dříve, ale zvědavá kočka jich nedbala, odvážně se pustila na přes hodinu a půl trvající kalvárii a byla po zásluze potrestána. Nudné, bez sebemenší špetky atmosféry, herci přehrávají, postavy díky své plochosti splývají a samotný Erik je ne hrůzný, ale maximálně tak hrůzně směšný. Všechno je špatně a vyšší hodnocení jen kvůli pomyslným šedinám filmu dávat nebudu, neboť jsem už měla tu čest např. s Murnauovým Faustem či dokonce ještě s o pár let starším Jekyllem a Hydem a v obou případech se jednalo o snímky, které by (zvláště v případě prvně jmenovaného) bez uzardění obstály i v dnešní konkurenci. Takže to očividně šlo i ve dvacátých letech a žádné zaklínání se věkovitostí Fantomovi model 1925 ani náhodou nepomůže.

Paříž roku 1919. Černobílé poškrábané záběry starého, už zjevně doslouživšího, divadla. Exteriér ošoupaný, interiér jakbysmet. Probíhá zde dražba. Licitátor hovoří o obrovském lustru, který má nyní být dražen, rozsvítí jej...najednou se okolí začíná měnit, obraz se pomalu kolorizuje, rozezní hudba kamera prolétá nad čalouněnými sedadly a blíží se k jevišti, kde právě probíhá zkouška na večerní představení...už pár minut po začátku mne Fantom Opery uvedl do stavu silného vytržení, (nejen) tato scéna je zpracována brilantně, práce kamery je jednoduše famózní a hudba, se kterou jsem až do této chvíle neměla tu čest, je kouzelná. Ano, kamera a hudba jsou zde hlavními pozitivy, těsném závěsu následovány výpravou a kostýmy. Roztomilý kýč vládne všude, kam se jen člověk podívá a to je dobré. Interiéry, oděvy i masky hýří barvami, ani doupě Fantoma se nevyhne jasným barvám a rozhodně si nemyslím, že by to bylo ke škodě věci. Exteriéry jsou na tom už trochu hůře, taková budova divadla a přilehlé okolí svoji modelovitost při pohledu zdálky nezapře, ale menší prostory (hřbitov, střecha divadla) jsou celkem zdařilé. Film si také hezky poradil s tím, že je točen v angličtině, ale odehrává se ve Francii a jedna z postav je italského původu - angličtina s příslušným přízvukem a pár slovíček z cizího jazyka odvede dobrou službu. Jak bych asi při využití tohoto nápadu v seriosnějším filmu omdlela hrůzou, do atmosféry Fantoma Opery to zapadlo více než dobře. Miranda Richardson (madame Giry) hovoří s francouzským přízvukem opravdu kouzelně a Minnie Driver se coby rozmazlená operní diva Carlotta vzteká jako rozená Italka. Nejen tyto dvě herečky jsou ve svých rolích přesné, kvalitní je až na jednu (leč VELMI podstatnou) výjimku celé obsazení, zvláště Christine. Emmy Rossum je perfektní, křehká jemná bytost s vpravdě andělským hlasem, sladké stvoření. Patrick Wilson (Raoul de Chagny) jí skvěle sekunduje, jak v hereckém tak pěveckém projevu. I vedlejší postavy příběhu tam skvěle zapadají...až na tu zmiňovanou výjimku. Ano, je to ON, samotný velký Fantom v celé své ubohosti. Gerard Butler je naprosto OTŘESNÝ. Vůbec by mi nevadilo, že má znetvořenu jen malou část tváře, jen by asi člověka nemělo po jejím odstranění napadnout, že mohli ušetřit pár gramů latexu, i bez něj by vypadal dost strašně. To by nebylo zas tak zlé, naneštěstí zjevu odpovídá i samotné hraní. Na slovo charisma se dá v jeho případě s klidným srdcem zapomenout, má ho asi tolik jako okousaný rohlík. Démoničnosti, uhrančivosti a dalších vlastností správného Fantoma v něm taktéž není ani co by se za okousaný nehet vešlo. A to "nejlepší" nakonec - jestli něco neumí, tak zpívat, většinou jen řve a nadto vlastní dost nehezké zabarvení hlasu. Kdyby Christine učil zpívat skutečně on, našla by uplatnění leda tak v podřadné punkové kapele okresního formátu, rozhodně ne v pařížské Opeře. Škoda přeškoda, že si zrovna s obsazením této postavy nedal pan režisér víc práce. Á propos, režisér...režie je vedle pana Butlera druhým velkým negativem snímku. Občas jsem měla dojem, že J. Schumacher ani v nejmenším netuší, co si se scénou počít a dopouští se chyb účastníka nedokončeného kursu režie. Obě tyto negativa jsou sice dosti podstatná, ale zmíněná pozitiva (kamera, hudba, kostýmy, výprava, zbytek herců) je celkovém dojmu značně překonávají a tak mohu s čistým svědomím dát čtyři hvězdy. P.S. děkuji drahé přítelkyni O., která mne na tento film, jenž se mi měsíc válel bez povšimnutí na polici, svým nadšeným popisem jeho kladů, nezištně upozornila.

[MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY] Dílko Jesuse Franka je průšvih po všech stránkách, od dějové přes hereckou až po po obrazovou - tak strašnou kameru jsem neviděla pěkně dlouho, chvílemi se mi z ní houpal žaludek. Minutové detaily na obličeje jsou též pekelný nápad. Herci si nezadají s výše uvedenými profesemi a to včetně Christophera Lee, který předvádí sice zcela novou versi kníratého Draculy, ale rozhodně ne charisma, natož démoničnost. Podezírám jej, že odvedl práci odpovídající honoráři. Totéž Klaus Kinski, jeho si mohl Franco dovolit nejspíš jen proto, že za celý film nepronese jediné slovo a střídá přibližně jeden a půl výrazu. Zbytek postav je na tom naneštěstí ještě hůř. Scény jsou převážně statické, představitelé všech asi osmi rolí mají výhradně urputné, nebo naopak zcela kamenné tváře. Navíc se odehrávají z větší části v chudičkých interiérech, sem tam se střihne na dům, kus hradu nebo pár stromů imitujících hustý les. Imitací je tam povícero - např. němečtí ovčáci čtveráci připomínající komisaře Rexe žadonícího o housku se salámem, se jen marně snaží hrát vlky. Aspoň natřít našedo je mohli. I jinými triky se šetřilo, což je na druhou stranu spíše klad - průhledné upírky vynořující se z rakví a závěrečný "rozpad" hořícího Draculy by rozesmály i židli. Vrcholem je celého snímku je asi návštěva odvážných mužů v Draculově domě. Tady musím ocenit Frankovu originalitu, snažit se vzbuzovat děs detailními záběry na vycpaná zvířátka jako jsou pštros, liška či jezevec, to jsem ještě nikde neviděla. Všechno doprovází hrozné zvuky, nemohu se zbavit dojmu, že netopýry dabovala nachlazená kočka a hudba je kapitola sama pro sebe, zvláště za ty pseudoromanticky znějící pasáže by zasloužil skladatel vytahat za uši, kdyby je samozřejmě měl.