Mr. Lobo

Nádherné a skvostné. Pokud se vyznáte v Beckettově díle, budete se smát od začátku do konce!

Hamlet meets The Baby of Macon. Jen Greenawayův film byl později (pouze v čase).

Námět je moc dobrý (jako jsou Allenovy běžně) a úvodní píseň je naprosto skvělá (když kamera krouží nad Maddison Squere Garden). Allen si do svých filmů vybírá hlavně skvělé herce, jeho scénáře jsou o vztazích a vztahy mezi sebou mají postavy. Silné charaktery a charakterní herci - výteční byli Alan Alda (když srovnám jeho postavy zde a ve Zločinech a poklescích, jsou krásně vidět jeho herecké schopnosti, variabilita charakterů, které zvládne) a Anjelica Huston (srovnání se stejným filmem, taky úplně jiná postava). Nedržím si však už tolik v paměti staré noirky, abych odhalil všechny aluze a náznaky, tak mi to ve výsledku přišla jen jako další newyorkská allenovka s detektivní zápletkou (není jediná). A postava Diany Keaton byla chvílemi opravdu neuvěřitelně otravná.

Hrozně uřvané. Allenovu postavu bych pustil zpět na ulici už po prvních dvaceti minutách.

Velice propracovaný film. Všiml jsem si několikrát, jak v jedné příběhové rovině zazní věta, která je poté realizována v druhé, nebo jejíž etický konflikt je ve druhé řešen. Stále se tam promítá nějaká naivita snílka (tady filmaře nezávislých dokumentů) se skutečnou realitou. Chvílemi jsem si dokonce nebyl jistý, jestli příběh s Martinem Landauem není dokonce jen film, na který se Allenova postava dívá. Jako by jeden příběh - právě snící, byl korumpován realitou a ten druhý, právě racionální, byl korumpován fikcí.

-God does not play dice with the universe. -No, he just plays hide-and-seek. Jediný vtip na úvod filmu a odtud dál už je to víc než jen drsné a kruté. A to nejen tématem (Allenovým často zkoumaným), ale i stylem zpracování, který v některých chvílích připomene právě tu odosobněnost, která způsobuje mnohem větší etické stanovisko proti, jako tomu bylo u některých filmů Vinterberga a Triera.

Až zase tak špatné to na kocovinové odpoledne určitě není, ale tento druh humoru se začne opakovat rychleji, než by rád.

- And ofcourse there is a church. And a playground. --- Stejně jako mí milovaní Všichni prezidentovi muži je i Spotlight brutální smrští jmen, a tak je třeba se na film co nejdříve podívat znovu, aby bylo jasno, o kom a proč se s kým a o čem mluví. Ze začátku pozvolné a nejisté se později stalo thrillerem s rychlým tempem, které už do konce příliš nepolevilo. Téma je silné (ač už jsem o něm pár filmů viděl) a není divu, že se Akademii zalíbilo (ač - pravda - nebylo ten rok moc z čeho vybírat). Krásné a silné jsou i záběry, kdy kostel zpovzdálí neustále novináře pozoruje. Netušil jsem, že je na tom Boston až takto, ač je to město irských katolíků, myslel jsem, že integrace už tyto struktury rozestoupila. V amerických filmech je vždy třeba trošku odpouštět klišé a kýč (čest výjimkám: Mapy ke hvězdám, Inter Vice) a i tady jsem musel překousnout dva výlevy Marka Ruffala (který je mimochodem skvělý a celou dobu se krčí a šklebí jako Quasimodo). Ale jinak nic. Skvělé. Vážně.

Achjo. Skutečně mají všichni američtí teenageři takové citové problémy, které si musí řešit s rodiči zrovna ve filmech? Kdyby se třeba realizovali sami. Nemůžu za to, nepřekousnu to a ty žvásty v poslední třetině mi zkazily téměř dokonalý film.

Musel jsem se na Trans podívat podruhé hned za dva dny. V příběhu je hned od prvního setkání jasné, že Elisabeth už Simona někdy viděla. To bylo to nejsnáze čitelné. Hůře (napoprvé) byly náznaky o skutečných povahách všech postav. Na podruhé už šlo vysledovat, co mají v úmyslu nebo v povaze (Simonova agresivita). Co mi přijde fascinující je nejen přechod mezi jednotlivými postavami, kdy se stále střídá náš fokus a nedokáže nám na první dobrou a hlavně na dlouhou dobu určit, která postava je hlavní (nejvíc to zmate úvodní Simonův komentář), ale mnohem víc je neustálá (skutečně v druhé polovině se to děje snad co deset minut) proměna zaběhnutých schémat o kladném a záporném elementu v příběhu. Najednou tam není nikdo, s kým byste mohli soucítit nebo s kým sledovat události, protože tři hlavní postavy se nám ukazují ze všech stran. Boyleův rukopis je zde krásně čitelný; stejně jako Coeni i on si libuje v "kufru peněz", zde skrytém za Goyovým obrazem, ale i kamera, střih, způsoby vyprávění. A ty interiéry jsou famózní.