chrispe

Film, který nenadchne ani neurazí. Film, od kterého nic neočekáváte a on vám taky na oplátku nic nedá. Dřív se mi líbil víc, dnes už v něm opravdu nevidím nic.

Výborné. Knihu jsem nečetla ani jednu, tak nemůžu podupávat a bručet co vše bylo špatně a co dobře. Nehledě na úžasné prostředí, ve kterém se film odehrává, musím vyzdvihnout především skvěle zvládnutou roli Lisbeth herečkou Noomi Rapace. Věřila jsem jí naprosto všechno, byla úžasná. Příběh byl dobře vystavěný, napínavý a zajímavý. Vše do sebe tak nějak zapadalo. Za mě pět.

Dobrá, zkusme opustit Paříž a nechme se vlákat do ulic dalšího velkoměsta. Protože já se na to těšila a rozhodně bych se nebránila ještě jiným příběhům, v jiných městech... Takže.. New york. První příběh (Jiang Wen) byl pro mě nic neříkající s nesympatickými postavami. Druhý příběh (Mira Nair) se může chápat všelijak a to se mi líbí... setkání dvou lidí, kdy jeden lásku ztrácí, druhý ji nachází.. anebo je to úplně jinak? Třetí příběh (Shunji Iwai) byl hodně prvoplánový až kýčovitý. Červená knihovna. Čtvrtý příběh (Yvan Attal) nebo spíše rozkouskované střípky příběhů o spisovateli, dámě s videokamerou, prostitutce, manželském páru /výborné/ se mi líbily hodně. A to i přesto, že jsem Ethana Hawkea nejprve považovala za blbce. Pátý příběh (Brett Ratner) byl opravdu vtipný a nápaditý, jeden z nejlepších. Šestý příběh (Allen Hughes) byl skvělý! Donutil mě k úsměvu z odhalenými zuby, který trval skoro celou dobu stopáže. Opravdu se tolik obáváme silných věcí, které nás potkávají? Jasně že jo! Mimochodem oba herci v hlavních rolí jsou zde zatraceně sexy. Sedmý příběh (Shekhar Kapur) byl zvláštní. Líbil se mi, ale nemůžu tvrdit, že bych ho pochopila... ten mladík měla být její zašlá sláva? Sakriš, kdo ví. Ale odraz v zrcadle i hudba byly skvělé. Osmý příběh (Natalie Portman) byl dobrý svou tématikou, ale nemůžu se ubránit pocit, že by se z něj dalo vytřískat víc... emocí. Jak se asi člověk cítí, když ten chlápek, co s ním právě jeho bývalá chodí, vypadá mnohem víc jako otec jeho dcery, než on sám? Devátý příběh (Fatih Akin) byl podroben mému přísnému pohledu, protože jsem byla zvědavá na příběh právě od tohoto režiséra. U závěru jsem musela zatlačit slzu :). Poslední desátý příběh (Joshua Marston) byl zkrátka výborný! Úsměvný, s menší hrou na city. Sumasumárum... od pátého příběhu začíná stoupat i kvalita. Ke svému překvapení se s hodnocením dostávám na 65%, což je víc, než u Paříže. Nicméně přičítám to tomu, že v NY je přeci jen o osm povídek méně. Btw: Uvítala bych méně známých herců.

V Paris, je t'aime odehrávají osudy rozmanitých lidí a režiséři se snaží do krátkých příběhů nacpat určité zlomové okamžiky. Některým se to daří lépe, jiným hůře. Vše se odehrává v úžasných kulisách pařížských ulic a náměstí, což jednotlivým kouskům dodává tu správnou dávku atmosféry. (60%) První příběh - Montmartre (Bruno Podalydès) je příběhem jednoho nenadálého setkání. Může to být tak "jednoduché"? Být jen ve správnou chvíli na správném místě. Druhý příběh - Quais de Seine (Gurinder Chadha) je sice jak z červené knihovny, nicméně v závěru mě dost zamrazilo /Chce psát o Fracii, ale o té svojí/. Třetí příběh - Le Marais (Gus van Sant): Mě naprosto uchvátil, i když mi místy monolog připadal směšný. Myšlenka je ale nádherná. Čtvrtý příběh - Tuileries (Joel a Ethan Coen) šel naprosto mimo mě... ale turista /Steve Buscemi/ měl svoje kouzlo. Pátý příběh - Loin du 16éme (Walter Salles a Daniela Thomas) nepřekonal žádný jiný. Smutné, bolestně reálné. Šestý příběh - Porte de Choisy (Christopher Doyle): zde stačí jen jediné... WTF? Sedmý příběh - Bastille (Isabel Coixet) nám ukazuje, že si většinou lidí /i věcí/ začínáme vážit ve chvíli, kdy nám protékají mezi prsty. Osmý příběh - Place des Victoires (Nobuhiro Suwa) s mou oblíbenou Juliette Binoche o potřebě jít dál. Devátý příběh - Tour Eiffel (Sylvain Chomet) byl jiný, poetický, zábavný... výborně! Desátý příběh - Parc Monceau (Alfonso Cuarón) mě nachytal, opravdu jsem čekala starého seladona s mladou milenkou. Jedenáctý příběh - Quartier des Enfants Rouges (Olivier Assayas) opět výborný, naprosto mě pohltil. Dvanáctý příběh - Place des fêtes (Oliver Schmitz) byl samozřejmě taky smutný, dojemný... ale něco mi tam chybělo, aby to "cvaklo". Třináctý příběh - Pigalle (Richard LaGravenese) mě moc neoslovil. Čtrnáctý příběh - Quartier de la Madeleine (Vincenzo Natali): neee až moc to ve mě evokovalo SinCity. Patnáctý příběh - Père-Lachaise (Wes Craven) se mi nelíbil. Krátké nakouknutí na dovolenou páru, který se bude brát, přičemž si žena usmyslí, že si bude hrát na hysterku a celou dobu chtěla vlastně básníka či komika. Šestnáctý příběh - Faubourg Saint-Denis (Tom Tykwer) byl rozhodně dobrý, dobře promyšlený, u kterého si na konci nejspíš oddechnete stejně jako hlavní hrdina. Sedmnáctý příběh - Quartier Latin (Gérard Depardieu a Frédéric Auburtin) mi svým námětem připomínal ten třináctý, nicméně tento se mě dotkl více. Důstojné zakončení vztahu dvou lidí, kteří se snad kdysi milovali, dnes k sobě cítí úctu. Ironické, pěkné. Poslední osmnáctý příběh o američance, která si díky Paříži uvědomí, že vlastně žije... no... záčátek super, později moc patetické /i když nezapírám, že hodně lidí se v ní může poznat/. Sumasumáru... Moje best of jsou třetí, pátý, možná devátý, jedenáctý příběh. Tleskám.

Film, který okouzluje svým zpracováním (mě například - mimo jiné - nadchl krámek Dustina Hoffmana) a syrovým příběhem. Přiznejme si, že konec je poněkud zvláštní a donutil mě k dost pobavenému výrazu, ale vše kompenzuje to, co je předtím. Opravdu výborná podívaná, děj příjemně plyne a já měla dokonce pocit, jako bych viděla více příběhů nalepených na sobě. Herci jsou výborní, Ben Whishaw ve své roli velmi nesympatický, ale přesvědčivý. A jako bonus příjemný vypravěč, který se sem tam vloudí do děje.

Moje první "disneyovka" na kterou mám matné vzpomínky z kina (dost možná prvního, ve kterém jsem kdy byla). Miluju ji! A ta krásná hudba - dokonce bych řekla, že naše české verze písní mají kvalitnější hlasy než verze původní.

Jeden z filmů, který u nás jel skoro non-stop, když jsem byla malá. Na Eddieho lázeň na začátku filmu jsem koukala z vyvalenýma očima a vždycky se kochala těmi princeznovskými šaty v závěru. Výborná komedie u které se vždycky hodně nasměju! Kéž by se Eddie k takovým vrátil.

Nejsem si jistá čím mě Noci s nepřítelem tak baví. Možná je v tom určitá dávka nostalgie, nebo krásná Julia Roberts. Každopádně se vždycky, když film zahlídnu v televizním programu koukám. Doporučuju obětovat tomuhle snímku čas.

Smát se... nebo brečet? Ten film nestojí ani za proklikání.

Počáteční nadšení z tohoto seriálu vystřídalo postupné zklamání a pak jiskřička naděje v podobě nových postav. To, co se mi na BBT hned líbilo byli právě čtyři naprostí asociálové, do jejichž životů vstupuje světaznalá žena. Samozřejmě... postavy se musí vyvíjet, ale společně se svou cestou kupředu pro mě přestávají být zajímavé. Nicméně nebudu zapírat, že se jedná o kvalitní a nadprůměrný počin, takže pod čtyři hvězdy nemůžu jít.