journeyman

Finchere, ty svině, ty geniální svině! Nečekal jsem nic, jenom jsem měl na paměti instagram plnej foteček, na kterých kdejaká holka čte Gone Girl a je z toho jak se patří odvařená. Nečekal jsem nic, ty svině. Ale to, cos mi naservíroval, za to se hluboce skláním, ty geniální, za nervy tahající svině! Do úderu kladiva se Trent Reznor a jeho plochy zvuku vlastně jen tak plíží okolo mých uší, stejně jako příběhová linka, jen zatnout drápy. A pak několikrát sekne. Zmizelá je film, o kterým se dá mluvit až ve chvíli, kdy si ho lidi zapamatujou podobně jako třeba stěžejní scény z Basic Instinct (mimochodem místy trochu obšlehnutý, řekl bych), jinak se neobejdeme bez spoilerů. A to bych nechtěl, protože to, jak se celej příběh od půlky diametrálně i po milimetrech přestaví a potom ještě několikrát, to je síla! Ty geniální svině (teď už to není na tebe, Finchere, ale na ______)!

Podobně mi to přišlo u "Jak si vycvičit draka" - všechno stojí a padá s tím, jak se povedl Toothless, a příběh byl už jen taková banalitka okolo. U Velké šestky je zase středobodem všeho Baymax, a to excelentním. Radost ho sledovat v pohybu, hlavně zezačátku, když byl ještě nemotornej, a když mu třeba docházela baterie, to bylo moc vtipný. A příběh? To už je zase taková banalitka okolo.

V předtuše oddechové komedie jsem asi po půl hodině zjistil, že to teprve bylo stoupání na horské dráze, ze které vede už jen šílenej sešup dolů, plnej dobře vysoustružených otoček a výkrutů. Dobrá zábava a dobrý zvraty.

Krásná ukázka neskutečné obrazotvornosti v režisérských rukách Terryho Gilliama. Ačkoliv jsem se u jeho Žvahlava bavil o něco víc, tahle prášilovská jízda je taky hodně koukatelná. Příběhem pohádka, místy možná nevhodná pro děti ("Musím regulovat přílivy a řídit planety, nemám čas na plynatost a orgasmy."), ale pořád prostě pohádka. A díky za Erica Idlea, že sem přesunul alespoň trochu té montypythonovštiny ("Je v téhle rybě doktor?"), a díky za Robina Williamse, prostě proto.

Najednou mi to dojde, to propojení. Obraz a zvuk. Nejdřív je to snadný - Iñárritu nás plynule přesouvá prostorem. Místy, kde ovšem čas na sebe nenavazuje tak plynule jako prostor. Pohledem se vznášíme tím prostorem, z jednoho času do dalšího, tady zblízka nalítáme ke hře profilů, tady dejcháme Rigganovi na holý záda, tady se zasekáváme mezi dvěma divadelními zrcadly. A pak secvakne to propojení, taky si toho všimnete. Jazzová bicí souprava - osamocená, přitom šťavnatě a mazácky překlenující snad většinu birdmanových pasáží (s výjimkou tuším dvou momentů). Bubeník tam někde v reproduktoru se tak pro mě stal odrazem Rigganova charakteru. A stejně jako bubeník může najednou rozeznít několik bicích blan, může v sobě Riggan probudit vnitřního hrdinu v masce a s křidýlkama. Bicí souprava jako spojitost s bušením na dveře s pistolí v ruce. Možná si to spojuju úplně špatně, možná si to vykládám až moc pro sebe. Ale není na tom nakonec právě tohle to krásný?

dvě za Batmana, víc to nejde a ani není proč. těšil jsem se na něco lepšího, po předchozích nadprůmerných zážitcích. rozhodně na to nemá vliv, že Aquamana řadím mezi vycpávkový hrdiny, chtěl jsem svůj názor změnit, ale nejde to a ani není proč.

Jacksonova výrobní značka funguje na výbornou a opět servíruje spektákl. Nejsilnější mi v Bitvě pěti armád přišly právě pasáže, kde se pracuje s temnotou (Galadriel a Sauron), na druhou stranu už mi ale fakt vadí použití zvláštní (i když nejspíš vpravdě fantasy) fyziky některých věcí (Legolasovy precizní skoky - i když elfové to s tím pohybem po světě mají vlastně nějak jinak). Nad čím ale budu asi vždycky v celé prstenovské i hobití sérii kroutit hlavou, je schopnost tvůrčího týmu zprostředkovat (nebo zničit) v pravou chvíli na pravým místě můstek nebo lávku z čehokoliv - například tady z padající věže, která se přesně zaklesne do prostoru, co je ho potřeba překonat. Červí vrtáci země byli podle mě taky výstřel naslepo, ze kterýho se nevytěžilo nic výjimečnýho než několik rádoby monstrózních sekvencí, škoda. Podobně dutým dojmem působí zásah deus ex machina v podobě orlů a Medděda. To, že stěžejní bitva trvá asi půlku filmu a od úvodního (impozantního) skolení draka Šmaka se příběh ve dvou hodinách až na několik stěžejních událostí skoro nevyvíjí, je taky škoda, ale to už se dalo od natřikrát nastavované kaše z kontextu knižní předlohy očekávat. Jackson sice ždímá už skoro suchej hadr, ale pořád se na to dá dívat, i když už brada nepadá úžasem tak nízko jako dřív. Několik scén, třebaže jich už není tolik, stojí za to si uchovat v paměti (Bílá rada, výpad trpaslíků z Hory, Dáin II. Železná noha a jeho máchání kladivem, Azog pod ledem), a to je podle mě jedno z kritérií dobrých filmů. Důstojně zakončeno.

Nápaditá noirovka, která si už jen díky rozjezdu z pohledu první osoby - muže bez tváře - zaslouží plných 100%, i když potom by se pár much našlo, ale takový už noiry bejvají, takový je mám rád.

Skutečnej svět - i ten filmovej - jsou plný klišé a stereotypů, kterým se nedá vyhnout. Final Cut z nich ovšem vytváří originální a absolutní koláž, až z toho množství střihů oči přecházejí. Klobouk dolů, Pálfi musí mít hodně nakoukáno. A palec nahoru za to, že nezapomněl ani na perličky české kinematografie.

Kancl po upírsku. Ale o to lepší, protože po upírsku. Neskutečně zábavná záležitost nejen pro fanoušky žíznivých špičáků. A i když to bylo ve dvě ráno, takhle od plic jsem se nenasmál už dlouho. Za mě nejspíš nejlepší sranda roku 2014. 95%