journeyman

Výbornej jakožepuberťák Šteindler, věčně originální Hlavatý a nad tím vším úžasnej Poláček - to jsou jedny z nejlepších ingrediencí, jak uvařit Večerníček. "Nedaleko našeho městečka se nacházel temný a hluboký les..." a jedeme z kopce! Pžžž, bžuch, uííí, prááásk!

Sice mě po zhlídnutí Žluté ponorky zamrzelo, že už dávno nehulím, ale snad se dá říct, že jsem si tuhle sjetou projížďku užil, jak se patří. Rozhodně bych to ale žádným dětem aspoň do třinácti let nepouštěl, pokud bych nechtěl čelit hromadě pošahaných otázek. Spousta zapamatováníhodných kombinací barev a motivů. Legendární broučí hudba, legendární deska. Výjevy jako kdyby si Adolf Born dal pár absinthů s Hieronymem Boschem. Ostatně, docela mi to připomínalo Macha a Šebestovou. Ale hodně na drogách. Hodně. Nothing is real.

Jak se vypořádat se ztrátou člověka, když máte heavy metal a kravín. Další klenot z Islandu, ve kterým se střídá vláčnej severskej humor s dramatem v moc příjemným poměru. A po tolika letech zase slyšet Symphony of Destruction bylo nádherný.

Vzhledem k tomu, že jsem se po filmu probudil z noční můry, ve které vystupoval Nick, výkřikem a halucinací, musím dát maximum, protože větší stopu to ve mně snad zanechat ani nemohlo. Wow.

Příběh s chutí chřestu, ale o pěkných věcech, s množstvím pravdivých myšlenek, hlubokých pravd a myšlenkových hloubek, třebaže se vtipně ukrývají v atmosféře z omáčky. Nebo v omáčce z atmosféry?

Švihlost nad švihlost - a přitom v docela obyčejných obrysech. Nejlepší z filmů, ve kterých se shání dálkové ovládání. Nejlepší z filmů o průkopnících islandské mafie, kteří nedokážou ani pořádně namíchat cement. Od filmu z Reykjavíku bych určitě nečekal tolik hlášek, díky kterým se opravdu nahlas zasměju - a nejen tímhle, ale i atmosférou doby má Sódóma Reykjavík tak překvapivě blízko k českým devadesátým, třeba k Ondřičkovu Šeptej a jemu podobným. Pořád mě ale v souvislosti s hlavní "postavou" Axela napadá Big Lebowski, jen to asi nedokážu nijak úctyhodně vysvětlit...

Takhle pěkně si vydláždit chodník před sebou. A takhle si o něj na úplným konci rozmlátit hubu... Je jenom pár malicherných důvodů, kvůli kterým nemůžu dát pět hvězdiček, ačkoliv prsty mě fakt svrbí. Rozhodně mě zamrzel závěr. Než se člověk naděje, je vymalováno. Jeho mozkem. Sin City 2 si s sebou prostě nese klasický stigma druhých dílu. Je těžký něčím překvapit. A přitom je tam toho tolik. Hudba. Obsazení charakterů úplně na výbornou. Progresivní vizuály. Millerovská atmosféra bez kompromisů (deset tisíc probodených srdíček za snad úplně přesný zpracování otvíráku v podobě "Just Another Saturday Night", mojí komiksové lásky na první pohled) a - kašlu na to, pět hvězd jako z praku, protože - ukažte mi lepší noirovku se vším všudy za posledních skoro deset let?

Freak-folk je rozhodně nejlepší způsob, jak Franka popsat. Přese všechno krásně vykreslená postava na zdánlivě zmateném hudebním podkladu. (Od nenápadně vtipné úvodní scény je vidět, že ne každý muzikant dovede být takovým epesním textařem, jako je Frank). A "hitovka" na závěr, tak to má bejt.

Tak tady se ukáže, kolik toho divák zná o námětu už před koukáním na film. Pro mě to byla ohromující, jazzových mýtů téměř zbavená a pro fanouška téhle básnické vlny naprosto úžasná exkurze k počátkům beat generation, na kterou pak výborně navazuje Kvílení z roku 2010. Chápu ale, že se najdou ti, pro které zůstane Zbav se svých miláčků v paměti jako film, kde se Harry Potter nechá vojet a Dexter tam vystupuje jako odpornej slizoun. Dost blízko to má i k DiCapriově scéně v roli Rimbauda (Total Eclipse). Podle mě ale až tady Danielu Radcliffovi definitivně vybledla jizva nad pravým obočím, ačkoliv na první pohled jenom změnil obroučky a účes, teď je z něj opravdu pan Herec. Je tu mladý Ginsberg tak, jak ho chci vidět. Stejně tak Burroughs a Kerouac! Nejvíc mě těší, jak prostřednictvím Allena Ginsberga dostává prostor enfant terrible svojí doby v podobě Luciena Carra - výborně! Po dalším přírůstku do filmové knihovny o beat generation bych teď opravdu ocenil, kdyby se česká kinematografie pokusila zpracovat osud Václava Hraběte, kde - podobně jako u Carrova vražedného kroku - zůstává leccos v neobjasněném oparu s množstvím spekulativních výkladů.

Jednou týdně servírovat půlhodinu víceméně propojených skečů, to je výkon! A navíc - navzdory většině aktuálního hodnocení - musím říct, že tenhle typ humoru tu chyběl. Čekali jste něco, co už tady bylo, ale ve verzi pro rok 2014? Čekali jste novou Sodu, další pokračování Monty Pythonů? Od Sněhuláka nic nečekejte, protože je nevyzpytatelnej. Smekám před všemi zúčastněnými, že se bez zábran vrhli do vysílání a dokázali narušit večerní vlny pofidérního zpravodajství a nekonečných mýdlových oper.