journeyman

Epický multi-hero slow motion záběry. Zároveň ale vypatlaná story, která by se dala shrnout do dvou tří vět. Ze druhých Avengerů mám pocit, jako bych v puse příliš dlouho převaloval jednu vyžvejkanou americkou žvejkačku. Barevnej koktejl ze všech ingrediencí správnýho blockbusteru (jenom se tam nešukalo), ve výsledku ovšem bez chuti.

Na Bohdanových dokumentech mě pokaždé baví to, jak si s určitou dávkou vtipu vybírá, co zobrazí, a udržuje si přitom dostatečně svéráznej rukopis. Když točí film o hudební kapele, vybere si holčičky z 5Angels. Když točí film o sobě, vybere si muzikál, uloží si v něm roli zpívajícího vypravěče a skrze něj popisuje osudy rodnýho domu. Kdo to takhle dělá? Je to originál a to se u mě počítá! A když přijde na gothiky, režisér si netypicky (nebo pro Bohdana možná typicky) vybírá transvestitu a ženu od piva na vcelku atraktivních místech pro dokument, jako jsou nalejvárna, kostel nebo Olšanský hřbitovy (tahle partička na hřbitovní exkurzi byla hezky vystižená, takhle znám zástupce gothiků přímo ve svým okolí). A to je mi na Kmenech celou dobu sympatický - že nepopisujou reprezentativní vzorky v rámci subkultury, ale dokážou se zaměřit na zajímavý extrémy už tak v rámci extrémů. O gothicích má člověk předem nějakou představu a tady jsou mu navíc naservírovaný dva typy, který z celkovýho stereotypu vyčnívají. Podle mě dost dobrej nápad. Navíc orámovanej trefnou písničkou. A já si pustím Type O Negative.

Spousta nezapomenutelně vtipných scén a pokroucených pravd z umělcova života a celé jeho doby. Aspoň teda v první půlce, pak se to trochu rozblemcá a poleví. Ale stejně je to strašná řachanda a nejen milovníci všech možných druhů umění, ale i jazykovědci se budou oblizovat, protože přelety z jedné řeči do druhé, jejich vzájemný komolení a novotvarování, to jsou asi ty nejzábavnější ingredience Picassových dobrodružství. Mám rád tenhle film a moc. "Hal vítr!"

Stillerovi by šly videoklipy rozhodně líp, než tenhle film. Hudba je tady totiž moc příjemně poskládaná (od Arcade Fire přes Of Monsters and Men nebo Junip až k titulkovce od José Gonzáleze) a ve spojení s obrazem Walterova putování po Islandu nebo Himalájích funguje na výbornou. Bohužel příběh samotnej mě vůbec nechytil, z velké části proto, že se tady trochu otřel o situaci v ekonomice, jinde nabídl špetku cestopisu, láska nemohla chybět, potom něco málo akce a legrace. Jen mi celá tahle hmota přišla nedovařená a nepropojená. Jednu hvězdičku dávám za písničky (který to ale nezachránily) a druhou dávám za tu scénku s bandou nadržených Chilanů, kteří se potřebujou dostat do islandskýho bordelu, ale výběr dopravních prostředků je značně omezenej. Tehdy jsem se asi jedinkrát u tohohle filmu zasmál, jinak to byla dost nuda, i ta "kouzelná" příroda tu byla jen tak na efekt, řekl bych. Za hříčku s Quintessence of Life se teda ukláním, ale ne moc hluboko, abyste si nemysleli.

Kulisy se zdály působivě připravený. Mlha a tma, déšť, chátrající dům, vidiny, nemluvící dítě, močál, barvy-nebarvy. Když už to ale vypadalo, že příběh nabírá ty správný obrátky, film skončil. I kdyby trval o takovou půlhodinu dýl, nevěřím, že už by se scénář nějakým záhadným způsobem otřepal a převálcoval mě. S tím momentem ticha, kterej jsem zažil po skončení první Ženy v černém, se to nedá ani zdaleka srovnávat.

Rozkošatělej proud správně pošahanýho vyprávění, který ale nikam nespěchá a naopak si velkoryse dopřává všelijakýho rozmachu na své vlastní ploše. Už jenom za tohle musím dát v dnešní zrychlené době absolutorium, protože jsem si u Inherent Vice výborně zarelaxoval. V duchu velkých klasik filmu noir (kterejžto jako žánr bezmezně miluju) se přesouváme do hippie šedesátek a pestrýho světa drogových úletů. Nechybí svůdná femme fatale Shasta, která svou roli splňuje se vším všudy - místy možná i s více než vším všudy. Nechybí střelenej hrdina na okraji, osa roztočených koleček celýho příběhu, soukromý očko Doc, fantasticky zahranej Joaquinem Phoenixem s vlčím vousem a umaštěnými vlasy. Nechybí odvrácená strana v podobě svéráznýho poldy Bigfoota (Josh Brolin mě sakra baví a z jeho "moto penekeku" v japonským bistru by se měla okamžitě tesat ultimátní a zábavná hláška). Nechybí tajemná osoba, která vidí a mluví do příběhu, tu si nečekaně vystřihla Joanna Newsom, jejíž pěveckej talent šel protentokrát stranou a zůstal "jenom" její rozšafnej hlásek a tvářička. A potom jsou tu všechny ty obrazový zážitky, drobnosti, nejapný chování přehršle postav a hlavně SPOUSTA geniálně napsaných slov, až je z toho jedna parádní mozaika. Každopádně se nesmíte nechat zmást trailerem, kterej i mně nejdřív sliboval zběsilou jízdu, ale výsledek se přetavil do více než dvouhodinovýho, úžasnýho klídku. A ten závěr, to je velkej hold žánru a obrazová vzpomínka na Humphreyho Bogarta s Lauren Bacall. Kloubouk dolů. "Ale tohle pořád neznamená, že jsme zase spolu..."

Ve srovnání s Hitmanem a Tomb Raiderem - coby dvojicí žánrově podobných předloh ze světa herních evergreenů s pohledem třetí osoby - se alespoň Max Payne pokusil o atmosféru. Bohužel to taky nevyšlo, ale co už takových herních adaptací čekat jinýho než průser. Wahlberg se na tuhle roli se svým rádoby ksichtem vůbec nehodí a nezachrání to ani kukadla Mily Kunis, natož estrogeny Olgy Kurylenko.

Nebejt "Hanging Tree", tak i když je to vlastně taková odrhovačka, byl by tenhle film v mých očích jako jeden velkej průšvih. Takhle to jedna písnička, která pěkně vyroste i co se týče obrazovýho vývoje, jakžtakž zachránila. Mockingjay Part 2 to ale bude mít sakra těžký, po tak rozpačité první půlce.

Ve srovnání s ostatní filmografií Brouků mě MMT docela zklamal. Vizuálně zajímavý videoklipy a vynikající písničky (především šáhnutá a geniální "I am the Walrus") slepený k sobě zvláštním a přiblblým příběhem. Jako pokus o dadakoláž na dostatečně kvalitních drogách to chápu, i když kluci taky zrovna herecky nezáří, ale co už, vždyť je rok '67 a svobodomyslnost hraje prim. Chybí mi jen troška estetické soudnosti. Chvíli je to zábava a chvíli mám pocit - na co se to sakra koukám? Goo goo goo joob.

Tohle píšu ještě s promočenýma očima. A vlastně nevím, co napsat. Snad jen to, co bych si chtěl s Interstellar navždycky spojit a zapamatovat - že konečně TOHLE je film, u jehož postupnýho gradování jsem napětím sežvejkal celej límec od svýho trička, až jsem se nakonec neovladatelně rozbrečel jako malá holka. NE - SKU - TEČ - NÝ E - MO - CE (měl bych to napsat morseovkou, ale nebylo by to vtipný) ! ! !