Silhouette

Režisér tohoto filmu, Kantemir Balagov, je absolventem ateliéru zřízeného Alexandrem Sokurovem ve městě Nalčik na severním Kavkaze (hlavní město autonomní republiky Kabardinsko-Balkarsko, která je součástí Ruské federace, a kde mimochodem promítání tohoto filmu je zakázáno). V tomto městě také probíhá děj filmu, proto souhra etnicko-náboženského napětí na pozadí války s blízkým Čečenskem tu hraje důležitou roli. Celé je to o to zamotanější, že příběh se odehrává v ortodoxní židovské rodině, přičemž jak se ví židé to nikdy neměli v Rusku snadné. Režie a kamera jsou stroze realistické, skoro dokumentární, úplně zde chybí hudba podkreslující děj. Kritika mluví o tomto filmu jako o největším překvapení a v podstatě filmu roku v Rusku, přičemž je zajímavé, že se tu analyzuje podobná problematika jako v dalším úspěšném filmu z tohoto roku a této země, a sice ve Zvjagincevových Nemilovaných. V několika desítkách kilometrů od Nalčiku v té době zuřila barbarská válka s čečenskými separatisty, kteří se čím dál tím víc se inspirovali islámistickou ideologií. Toto mrazivě děsivé historické pozadí je ve filmu podtrženo několika minutami řádně drastických autentických dobových záběrů vložených v podobě filmu ve filmu. Divák očekává klasický děj v duchu stmelení náboženské komunity a rodiny před ohrožením, avšak ono to dopadá tak nějak divně. Citové vazby mezi lidmi se rozpadají, všichni jsou nemilovaní. Dospívající děti žárlí a bouří se proti pravidlům a autoritám v nejnevhodnější chvíli, rodiče si navzájem nerozumějí, pomoc lze stěží čekat i od členů židovské komunity. Historie ustupuje před dramatem rodiny, mladí se snaží žít jako všichni normální mladí - vyřešit své vztahy s rodiči, získat konečně svoji samostatnost, chtějí milovat. Hlavní devizou filmu je herecký výkon Darji Žovner v hlavní roli, který je strhující.

Male upozorneni pro ctenare zdejsich recenzi - existuji dva ruske filmy s tematem druhe svetove valky a velmi podobnymi nazvy - Poslednij pojezd (Posledni vlak) z roku 2003 a Poslednij bronepojezd (Posledni obrneny vlak) z roku 2006. Prvni z techto filmu je pomale naturalisticke artove drama natocene A. Germanem mladsim, druhy je zrejme nejaky priblbly gerojsky vlastenecky akcnak. Jenomze na CSFD oba filmove nazvy byly do dnesni (velmi rychle) opravy po mem upozorneni prelozeny stejne, coz je nepresne. Proto zde uzivatele prevazne hodnoti druhy, akcni, film - tuto informaci uvadim jen proto, aby bylo zrejme, ze vetsina zdejsich komentaru patri jinemu filmu, jak vyplyva z deje, na ktery odkazuji. Germanuv film je natocen z perspektivy nemeckych vojaku, je o lidskosti a o krutosti, o lidech, zatazenych do valky proti jejich vuli, o tom, jak v propadlisti dejin rychle vymizi pamet o komplexni lidske osobnosti. Na rozdil od druheho filmu se jedna o velmi kontroverzni v Rusku film, nebot polidstuje Nemce, hlavni postavy jsou v podstate nevinne, protoze jejich valecne povolani je lekar nebo postak, neumi ani zachazet se zbrani. Naturalisticnost filmu je typicka pro oba rezizery Germany - otce a syna, je dost neprijemna, porad tu nekdo smrka nebo ma zachvat kasle. Na druhou stranu, nikdy jsem nevidel ve filmu tak nadherne natocenou dezolatni zimu, mrazivou mlhu, zasnezeny les ve vanici, tady se prace s cerno-bilym kontrastem opravdu povedla, prace kameramana je vyborna.

Nepochybně mistrovsky vypiplaná výprava, promyšlená atmosféra demografického hororu řízeného totalitárními semafory. Otázky, které klade Blade Runner, jsou dnes ještě aktuálnější a celý film je vzhledem k tomu, jak se posunula doba, morbidně realistický. Nicméně estetiku sedmdesátých-osmdesátých let, kterou dokonale personifikuje kýčovité saxofonové sólo uprostřed filmu, nesnáším tak moc, že mi to dost kazí dojem z filmu - takže subjektivní tři hvězdičky.

Film nemá s předlohou skoro nic společného. Scénaristi ponechali obecný rámec útěku Francouze do samoty na břehu Bajkalu, všechno ostatní, celý děj, není založeno na zážitcích Sylvaina Tessona. Je to typický kýčovitý etnografický film s obligátními klišé jako je setkání s medvědem, nějaká ta živelná pohroma a dojemné přátelství s lokálním ušlechtilým divochem pronášejícím banální moudra. Téma útěku z moderní civilizace a pokusu o soužití s přírodou mě zajímá, knihy Tessona a Thoreau jsou nesmírně zajímavé, avšak filmy na toto téma (Into The Wild, Captain Fantastic, Dans les forets de la Siberie) z nějakého důvodu dopadají tragicky špatně.

SPOILERS!!! Čtyři pětiny filmu to vypadá jako podobenství o překonávání xenofobie a o toleranci zhruba v duchu District 9. Pak přichází závěr a s ním studená sprcha. Dějový obrat velmi překvapivě v podstatě dává zapravdu xenofobnímu argumentu: "Oni se tváří jako hodní a bezbranní, ale Jejich identitární solidarita se nakonec stejně probudí a Oni nás zradí". Závěrečná scéna mírného soužití pokořeného lidstva a jejich nových pánů vypadá jako výsměch. Těžké říci, zda takové vyznění bylo záměrem tvůrců nebo se jedná o neukočírovaný scénář/režii.

Ano, vypadá to jako agitka, ovšem agitka s právě opačným ideologickým znaménkem - konzervativní. Přikláním se však k názoru, že liberální (dle americké terminologie) tvůrci filmu v zápalu natočili spíše nechtěnou sebeparodii. Film v podstatě představuje přehlídku kompletního argumentačního arzenálu konzervy: "Jací jsou to pitomci a paka, tidle sluníčkáři a alternatývci! Voni by se chtěli vrátit zpátky na stromy! Jsou to nemakačenka - vytvářet hodnoty nechtěj, ale moderní průmyslové výrobky používají a obdivují. Předstírají, že bojují za idealistickou změnu světa, ve skutečnosti ale věnují své úsilí nedůležitým hovadinám (například celá akce s kremací matky). Uctívají své ideology (N. Chomsky Day) jako vůdce, čímž odhalují svou komunistickou podstatu. A hlavně - nejhroznější je - že vystavují smrtelnému nebezpečí svá malá dítka!! Liberální totalitarismus!" Celé téma snahy o život v souladu s přírodou mě dost zajímá, bohužel však známé filmy z tohoto ranku většinou zklamou.

Poměrně šokující karikatura na náboženský fanatizmus, která však bez zamýšlení nad společenskými příčinami a souvislostmi postrádá podle mě smysl. Veniamin se stává fanatikem ze dne na den a nehlásí se k žádné církvi, tudíž není jasné jak k tomu přišel, co je jeho motivací a jaké mocenské mechanismy v tom hrají roli. Prostě neprůhledný blázen bez přívlastků a basta -- což je hodně zjednodušující a vlastně škodlivý, dehumanizující, pohled na tento jev.

Existuje takový filmový subžánr - vánoční feel-good rodinné komedie, které zahřejí člověka u srdíčka, navedou útulnou atmosféru dobrodružství s happy-endem. V Rusku se Vánoce neslaví, takže tam se tyto rodinné komedie vztahují na silvestrovské oslavy. Země OZ obrací tento subžánr naruby v groteskní, hyperrealistickou tragikomedii. Emočně poněkud plochá mladá žena ze zapadlé vesnice sežene práci ve velkoměstě jako prodavačka v kiosku s alkoholem a cigaretami, avšak velice brzy se její cesta do práce zvrtne v bezcílné a nebezpečné putování silvestrovskou nocí. Cestou potkává různé více či méně bizární týpky, které se s vervou věnují sebedestrukci a dalším šibalským aktivitám. Příhody paní Šabadinové a jejího kolegy, který na ni čeká celou noc v kiosku, jsou bizární až šokující, dialogy mezi postavami jsou hrubé a absurdní, samotné postavy se chovají neurvale a zároveň zoufale ve své beznaději. Země OZ se nesnaží být primárně parodií, anti-silvestrovský kabát je tady jenom formou, ve které sledujeme v souladu s podtitulem filmu "Poutavá etologie (tj. věda o chování zvířat)" zbídačené a hloupoučké lidstvo, jehož totální nemožnost nutí diváka cítit stud za příslušnost k druhu homo sapiens, div ne rovnou mizantropii, aby nakonec v něm probudilo soucit. Tímto paradoxem mi film Sigareva přopomněl loňskou francouzskou minisérii Malej Quinquin. Ve výsledku se jedná o kousavý pohled na moderní ruskou společnost, dramaturgicky poněkud nevyrovnaný, ale přesto působivý. Ne každý se dokáže takové tragikomedii zasmát. "Proč ses tady neuchytila, Šabadinová?" - "Nevím. Já neumím žít."

Tématika kultury koloniální doby mě zajímá, zejména její francouzská podoba. Po přečtení obsahu v podstatě už nemá cenu film vidět: je v něm obligátní humanistické poselství, krásné záběry na přírodu, zajímavý náhled na střet kultur, smutný kukuč nezlomně ušlechtilého Mortensena. Ničím nepřekvapí a zvlášť nezaujme, a to humanistické poselství je podáno trochu násilně. Prostě jeden z festiválových francouzských filmů o vztazích s jinou kulturou, kterých jsem už viděl hezkou řádku. Není to v žádném případě špatný film, prostě zbytečný.

Ultimátní béčko. Každý záběr, každý detail děje je kopií stovek dobrodružných filmů z posledních čtyřiceti let. Každým coulem nebetyčně absurdní a idiotické. Tenhle film by se neztratil v arzenálu vyšetřovatelů na Guantánamu, protože každá sekunda jeho sledování byla utrpením.