Silhouette

Aronofsky pokračuje v tažení za progresivní liberální etiku. Fontána byla pokusem dokázat duchovní potenciál ateismu, Pí agnosticky odmítal snahu o poznání ultimátní Pravdy, Černá labuť ukazuje jak autoritativní výchova vede k zakomplexované osobnosti a potlačeným pudům, což pak vyvěrá na povrch velice nehezkým způsobem - freudistická traumátka, chorobná podezíravost, vnitřní schizo dýmony atd. Téma filmu do určité míry souzní s tématem Bílé stuhy. Upřímně řečeno, expresionistická hororová fantasmagorie, zobrazování krajního vnitřního utrpení, vypětí a vyčerpání přenesené ná plátno velmi podobnými prostředky v každém druhém Aronofskyho filmu se mi už začínájí zajídat. Black Swan je sice bezpochyby řemeslně kinematograficky perfektní, celkově mě to ale nechávalo chladným. Závěrečné 20 minut jsou ovšem až brutálně emotivní, neskutečně silné, což je o to cennější a originálnější, že v nich nejde o tradiční filmovou scénu, ale vlastně o průnik filmového a baletního umění. 7/10

Italský Baader Meinhof Komplex. Pojednává se značnou dávkou soucítění o činech extrémně levicových teroristů z organizace Prima Linea, z nichž někteří si postupně začínají uvědomovat, že bezhlavé vraždění není cestou k nastolení lepší společnosti. Informativní, sympatický pokus o objektivnost, hezký retro přenos do 70-80 let, ale celkově nepříliš přesvědčivé ani nepříliš podnětné.

Zhruba první půlhodinka je skvostná, tenhle druh humoru mě moc bavil. Dál ovšem následuje strašně nudná a zdlouhavá narkotická fantasmagorie, která mi nic neříká. Škoda.

První povrchní dojem, který si můžeme vytvořit je, že Prorok je další sociální drama o současné tíživé situaci s imigrací v Evropě a o "etnické kriminalitě" jako jejím důsledku. A to je chyba. Ano, je situován do vězení, vidíme kriminální aktivity s účastí potomků immigrantů, ale film podle mě nekomentuje téma imigrace. Jeho záběr je mnohem širší - je to hluboká psychologická studie jedince, který postupně dobývá moc v společnosti podle macchiavelistických zásad. Už samotný název filmu ve spojení s dějem poskytuje určitý náznak na situaci při vzniku islámu, což může vyznít docela kontroverzně. Ve mnohem mi Prorok připomněl trilogii Kmotr nebo třeba Once upon a time in America - tam se taky nejednalo o sociální tematiku. Pro mnohé to bude rouháním, ale podle mně Prorok poskytuje mnohem silnější zážitek než třeba Kmotr. Tvůrcům se povedlo vtěstnat epický rozmach prakticky do prostoru mezi čtyřmi stěnami a navíc v řadě scén vytvořit krásnou meditativní náladu. Inteligentní hra za uchopení moci je jako šachová partie, je velmi složitá, možná ne vždy úplně pochopitelná. V Proroku sice uvidíte málo akčních scén, z nichž je pouze jedna "střílečka", ale ta je naprosto elektrizující a má svoje opodstatnění, neboť zásadně ozřejmuje charakterové vlastnosti postavy a posouvá děj (na rozdíl od směšných stříleček v blockbusterech typu Inception). Kinematografické umění přináší spoustu potěšení - vynikající herectví (zejména hlavní protagonista je výborný), kouzelná kamera, působivé naložení hudby na obraz. Ano, taky vidím jako určitý problém to, že film přinutí soucítit se sympatickým zločincem a fandit mu, ale neviděl bych to jako symptom současného rozkladného stavu evropského myšlení, neboť 90% krimi-filmů od začátku kinematografie, včetně kmotrovské trilogie, funguje na stejných základech.

Ještě jedna sbírka těch nejstupidnějších otravných hollywoodských klišé a nesmyslů. Ještě jeden zajímavý nápad vykradený z výborné knižní předlohy s cílem poskytnout slušivou dekoraci pro drsnýho rappera s pistolí přilepenou k ruce. Další postava s pedofilním hlasem znázorňující stranu Dobra v náročném morálním dilematu. Bueee...

Povinnost pro opravdové fotbalové fanoušky, zejména pro fanoušky anglického fotbalu. Na rozdíl od 90% sportovních filmů se nejedná o srdceryvný příběh o outsiderech, kteří navzdory všemu porazí všechny včetně favoritů soutěže. Film demonstrativně ignoruje fotbalovou podívanou a soustředí se na zákulisní hry, na vztahy mezi trenéry, hráči a majiteli klubů. Prokletý klub je zajímavý psychologický film, hlavní hrdina musí po určitých dramatických situacích přehodnotit pohled na svoji osobu a na ostatní lidi. To ale neznamená, že PK je nějak hodně vážný, ne – je to opravdu zábavná komedie, což se nevidí tak často. Potěší rovněž polaroidově barevné reálie 70tých let. Nejlepší sportovní film ze všech mnou dosud viděných.

Moje dojmy jsou poněkud rozporuplné... Na jednu stranu jsem se většinou strašně nudil, na druhou stranu Big Lebowski neoddiskutovatelně má několik osobitých, nezapomenutelných postaviček a rovněž pár velice zábavných scén.