Silhouette

Velice milé indie komediální melodrama. Je sice natočené při minimálním rozpočtu, na výsledku to však vůbec není poznat. P.S. Kdo by čekal, že uslyší v takovém filmu goregrind? :D

Nelidsky krutá nuda. Nepřipomíná to film, spíše řadu cool youtube scének, určitě velice povedených (zejména se mi líbila kompozice "Electric Love"). Uniká mi smysl filmu, kde naprosto chybí vývoj. Nerozumím proč jedna z hlavních postav filmu, který má oslavovat hudbu, nenávidí ji a na jeho postoji se přitom do konce nic nezmění. Nechápu smysl mnoha jednotlivých scén a detailů. Nevěřím, že dnes někoho překvapí tak otřepaná kuriozita, jako hudba zahraná na nehudebních předmětech. Příkladů takové hudby jsou tisíce - od vtipných amaterských videí na internetu po pravidelně objíždějící svět profesionální soubory jako STOMP či Einstürzende Neubauten. Samotný tento nápad se nedokázal unést celovečerní film. Nemluvě o tom, že nic zas tak alternativního či hlučného muzikanti v "Zvuku hluku" nepředvedli. Desetivteřinová "romantická linie" je už naprostý fail, já žasnu.

Generation P je nejočekávanější ruský film letoška, neboť je založen na tvorbě populárního a velmi uznávaného současného spisovatele Viktora Pelevina (dokonce se mluví o jeho "kultovnosti"). Pelevin je ironický mystifikátor (sám se médiím a vůbec zveřejňování své osoby důsledně vyhýbá), intelektuál hojně odkazující na kulturní symboly, klasický post-moderní autor interpretiující současný svět jako společnost spektáklu. Svět je podle něj důkladně skryt před našimi zraky závojem PR technologií, kulturně-mediální manipulace a cynického klamu. Jak dalece tento klam sahá v Generaci P je opravdu bizarní a vtipné. Děj je zasazen do barvitých kulis 90. let minulého století v Rusku, kde zrovna probíhá bolestivá ekonomická a politická transformace, hledání nové národní ideje po pádu komunismu. Hlavní postava se dostane do reklamního byznysu, jenž je vhodným symbolem manipulativní "zombifikace" obyvatelstva. Po shlédnutí literárních ekranizací mám téměř pokaždé pocit, že by se filmy podle knižních předloh měly zakázat. Je to zbytečné - jakkoli se tvůrci snaží, nikdy film nedosáhne hloubky smyslu zprostředkovaného knihou. Navíc z výše uvedeného stručného popisu knihy Pelevina se může zdát, že jeho dílo je zásadně nezfilmovatelné. Nicméně musím uznat, že Viktoru Ginzburgovi a jeho štabu se skutečně povedlo nemožné - film je nečekaně dobrý, dokonce se jim podařilo poměrně přesvědčivě převést na plátno pelevinovský specifický humor, duch knihy a její myšlenku. Líbí se mi herecká hra, vtipný střih. Film obsahuje řadu naprosto killer-scén, například ... pozor! logo mekáče na babylonském basreliéfu :). Když si to představíte, získáte poměrně přesnou představu o atmosféře Generation P. Namístě je varování, že pro člověka, který není důsledně seznámen s post-sovětskými reáliemi, se nemalá část významových konotací ztratí. Dále mám podezření, že pro diváky neseznámené s knižní předlohou, film může být trochu nesrozumitelným.

Hlavním tématem tohoto povedeného dokumentu překvapivě není ani Banksy, ani street-art obecně. Je to především sebeospravedlnění a sebe-terapie Banksyho, který se musel otřepat s děsivého zklamání připraveného šibalským MBW. Je to zdrcující usvědčení post-moderního "umění" v totální vyprázdněnosti, stádnosti, komerci a falešnosti. Žel to tak funguje - mainstream krade formy ze subkulturního, okrajového umění, přitom však zároveň připravuje tyto formy o obsah a nechává jen povrchní atraktivní pozlátko. To se pak stává modou, obecně přijímaným správným názorem. Původní subkulturní žánry se stávají protikladem, pokroucenou karikaturou sebe samých.

Začíná to velmi povedeně, byl jsem úplně šťastný. Neo-noirový vizual, trocha grotesknosti, zřejmě začátek zajímavého životního příběhu, zajímavé historické události. Jenže... zvrhlo se to v totální absurditu bez jakéhokoli děje, s odpornou horrorovou estetikou a sadomasochistickým podtextem. Navíc je Balada o smutné trumpetě plná odporného sentimentálního patosu ve smyslu:"Podívejte jaká je láska mocná čarodějka! Jaké nechutnosti se dějí v jejím jménu! No není to krásné?" Víte co, děte do háje.

Hlavní cena festivalu "Kinotavr 2010", cena pro nejlepší mužskou roli pro Ivana Dobronravova. Celkem nejednoznačný dojem. Film je docela slabý, herci ve vedlejšíh rolích jsou vyloženě špatní, dialogy jsou hloupé a divné, děj nikam nevede. Na druhu stranu se filmu též něco podařilo. Především je tady sugestivně vyobrazen život v současném Rusku mimo moderní megapolisy, beznaděj, špína a bordel. Sebereflexe tvůrců až krutě groteskní, člověk si není jistý, zda by při některých scénách měl plakat nebo se smát, nejspíš oboje zároveň. Rovněž hlavní postava je zajímavá svým filosofickým fatalismem, lehkomyslnou odevzdaností absurdnímu smrtelnému nebezpečí, klidným přijetím života a různých lidí. V závěru filmu se podařilo vytvořit zajímavou "post-tarkovskou" kontemplativní atmosféru.

Jelikož mě historické zasazení příběhu velice lákalo, risknul jsem se na ten film podívat. Nic překvapivého, je to opět sterilní hollywoodský produkt, vyrobený přesně podle příruček dobrodružného žánru. Je tady obligátní hledání vztahu k ztracenému otci, divoši s čírama a "tomahawky", jezení syrového masa, záchvaty soucitu při vítězství nad protivníkem, ustavičné zázračné záchrany, pronásledování utíkajících "hodných" postav a samozřejmě nesmírně důležitý indianajonesovský motiv - sakrální jeskyně. Tvůrci na nic nezapoměli. Chybí tady ovšem jakákoli myšlenka, emoce nebo charisma. To si panové režisér a scénarista vážně myslí, že by se dnešní diváci měli dojímat nad záchranou legionářského orla jako symbolu říšského militaristického nacionalismu Říma a fandit vrahům, kteří prišli masakrovat cizí národ? Neuvěřitelné. Ještě horší než nemastný neslaný Centurion. Záběry na přírodu jsou ovšem moc pěkné.

Hardcore never dies!!!

Slabý dokument. Člověku, který knihy Welzla četl, nic nového neřekne, a pro "nováčka" je to zmatené a nepříliš informativní. Trapné hrané vsuvky rovněž nepotěšily. Takže spíš radím přečíst si Třicet let na severu - je to fascinující!

Komiks (alternativní historie, banda drsných hrdinů, brutální estetizované násilí, popisky v bublinách, noir estetika a černý humor) adoptovaný pro divadelní prkna (film sestává z epizód s určitým okruhem postav, které kecají, kecají, kecají... a budují napětí) nasnímaný filmovou kamerou. Übercool, zvláště scéna hořící a smějící se vykonavatelky pomsty je geniální. Pan poručík Aldo Raine měl pravdu - konečně se to Tarantinovi povedlo, tohle je jeho masterpiece. 8,5/10