Silhouette

Nejlepší fráze, která se dá pronést před dramatickým vykonáním pomsty za podlou vraždu blízkého člověka je: "Hmm... Ty tady máš lyže, žejo?" :D

Pikey nejsou cikáni, je to irské subetnikum s kočovným způsobem života, což je přibližuje cikánům: http://cs.wikipedia.org/wiki/Irish_Travellers

Banální hollywoodský blockbuster, kombinace romantického filmu "pro holky" a akčňáku "pro chlapce". Dojem z odpočinkového filmu ovšem hatí jeho zavýšená (а nenaplněná) ambicioznost, která se projevuje v snaze vyvolat dojem, že se tady "intelektuálně filozofuje". Přičemž zdá se, že to na většinu diváků hodně zabírá. Mě ale taková manipulace uráží. SPOILERS!!!Na rozdíl například od Matrix, který má velkou zásluhu na tom, že donesl k širokým masám universální otázky týkající se dvou rovin: 1) filozofické - otázky o hranicích a možnostech poznání, 2) sociálně-politické - o ekonomickém využívání lidí a o nebezpečích technokratické civilizace, Inception vypadá falešně, neboť nenabízí žádné universální otázky. Vyvolává pouze obvyklé otázky, které vznikají v filmech založených na akčním ději - co je s hlavní postavou (na které úrovni snu se nachází), jak to dopadne atd., neboli dopad těchto otázek je individuální ve vztahu k protagonistovi, na diváky se ovšem tyto otázky absolutně nevztahují, neboť málokdo z nás se asi účastní experimentů s kouzelným nápojem, po kterém se člověk začne propadat do sice snových, ale ovladatelných světů. Snaha vyvolat v divákovi nejistotu ikonickým záběrem na konci je laciná - diváci si sice začnou lámat hlavu nad otázkou "ve které realitě nakonec zůstal hrdina", tato otázka je ale pro ně bezpředmětná a o povaze reality, ve které žijeme, nic neřekne, ba dokonce ani po ní nepoloží otázku. Diváci ale budou mít dobrý pocit z toho, že viděli film, "který podněcuje myšlení", takže se tvůrci nepropočítali. Další důležitý prvek, ve kterém vidím vypočítavost tvůrců, je zařazení lásky coby motivace hlavní postavy. Pochopitelně, s takovou nepřeložnou axiomatickou hodnotou jako je láska scénarista neprohloupí, je to perfektní nástroj pro vysvětlení jakékoli motivace. Musíte přinutit hlavní postavu, aby prošel fantaskními místy a událostmi? Instalujeme do scénaře dobře padnoucí motůrek - velkou lásku. Z Inception tento instrumentální přístup přímo čiší. Rovněž nemůžu brát tento film vážně z důvodu četných vyloženě trapných prvků děje (když pominu směšné bondovské akrobatické střílečky). 1) Film polopaticky vysvětluje fungování fantastického světa snu, neobtěžuje se ale naznačit jakým způsobem vůbec lze dosáhnout, aby skupina lidí snila stejný sen, přičemž tento sen je prezentován jako naprosto logické reálné odvíjení děje. Nevidím žádný důvod proč něco takového by bylo možné, na tomto nápadu ale celý děj stojí a padá. Je legrační jak obšírně je využíván v kinematografii sen jako omluva pro různé fantastické světy, přitom každý ví z vlastní zkušenosti, že sny jsou totálně nekoherentními nahromaděními vjemů a obrázků, ve kterých nefunguje logika ani kauzalita. Často se podivujeme jak nás minulou noc mohlo napadnout něco tak nesmyslného, potom ale považujeme za normální, že postavy filmů ve svých snech směřují k nějakému cíli, jezdí auty, střílejí apod. 2) Ústřední dvojici se v určitém momentu naskytne příležitost žít spolu prakticky v ráji bez omezování a problémů. V takové situací člověk pochopitelně využije touhu tvořit. Jenže co vytvoří ona dvojice, co je jejich uměleckým vznešeným snem? Oni postaví megapoli plnou obrovských mrakodrapů, ve které nebydlí žádní lidé!!! Kterou chorou mysl může něco takového napadnout? Proč sakra stavět v ideálním světě repliku New Yorku?! 3) Inception má jakoby invenčně zkoumat možnost manipulace myslí. Nic objevného se ale nakonec nekoná, neboť se kýžená myšlenka prostě předhodí oběti v průběhu konverzace, jež probíhá ve snu, a začne "růst". Copak je nutné provádět takto složité procedury, když dnes je známa řada psychologických metod jak zapůsobit na motivaci člověka, aniž by byl v nějakém zvláštním stavu (anebo v zvláštním stavu, kterého se ovšem nedosahuje při pomoci kouzelného nápoje)?

Výborná filmařina, přesvědčivé poselství, vynikající herci, informativní ohledně historie Libanonu. Nemůžu se však zbavit dojmu, že přece jen vyvolaný pointou šok poněkud prvoplánově přehlušuje vše ostatní, dere se do popředí a nenechává prostor pro nějaké úvahy nebo pro dosáhnutí nějakých nových závěrů ohledně problematiky válek. Tím pádem film trochu postrádá hloubku, přílišná efektnost někdy škodí.

Je to v podstatě příběh z červené knihovny - milostný trojúhelník, dilema mezi morální/společenskou povinností a skutečným citem. Plus charakteristický pro korejská melodramata konec. Neboli nic pro mě. Kupodivu jsem však byl naprosto uchvácen tímto filmem, jsa totálně zhypnotizován brilantní režií a kamerou. Spousty vynalézavých pohledů, detailů, chirurgicky precizní a umělecká fotografičnost. Celý film prostupuje všudypřítomné měkké světlo, převážně v sytých, teplých odstínech, dokreslujících atmosféru 60. lét na rozdíl od událostí o 14 let později, které jsou již vyobrazeny v studeném světle. Přestože námět a některé dialogy srážejí dojem z filmu, "Sayonara itsuka" je díky své vizuální a režijní stránce ojedinělé dílo.

Odporně sentimentální new age kýč v typickém hollywoodském balení, levné rádoby duchovno. Pokud jste schopni bez úhony na zdraví zkonzumovat něco jako dílko Richarda Bacha "Jonathan Livinstone Racek", pak je tento film pro vás.

Trolling roztomilých trollů křesťanskými písničkami uprostřed nádherné norské scenérie :-). "Trolljegeren" je krásná pocta národní kultuře, spektakulární, zábavná a vtipná. Dokonce hudba při závěrečných titulcích je vybrána velice representativně pro Norsko - black metalová skupina Kvelertak a úryvek ze suity Peer Gynt od Edvarda Griega. 9/10 P.S. Žízniví po hororech diváci to jako vždy nepochopili a kazí tu hodnocení. Ano, není to horor, je to mockumentary - so what?!

Ano, jedná se o infantilní blbůstku, ale na druhou stranu to není natolik blbé, že by v divákovi vyvolávalo vyložený pocit trapnosti. Tvůrcům se povedlo vytvořit pěkně mrazivou atmosféru a pochmurné obrázky. Ta naše česká příroda je tak krásná! :-)

Zdá se, že šermování sekyrami a kuchyňskými noži je korejský národní sport :-). Výtečná kinematografie a, ač nejsem příznivec akčních filmů, musím uznat, že tady ty akční sekvence jsou natočeny vynalézavě a dynamicky. Na rozdíl od jiných komentátorů jsem se nenudil, naopak velice jsem uvítal pomalé atmosférické pasáže, dokonce jsem chvíli měl dojem, že by tento film mohl kromě obvyklé funkční "thrilleřiny" mít nějaký sociální či psychologický přesah. Zejména v první polovině mě děj udržoval též ve slušném napětí, i když později jsem se už začal mezi těmi jmény a dějovými peripetiemi ztrácet. Na druhou stranu The Yellow Sea obsahuje na můj vkus až moc řezničiny a nese se více méně ve vyjetých kolejích řady korejských ultranásilných filmech o jednotlivci v nesnázích s nečekanými odhaleními na konci (bitka na sekyrách v úzké betonové chodbě se mi zdá být doslova okopírována z Oldboye).

One. Two. ... Five!