Silhouette

Ultimo Mondo Cannibale (Ukraine Edition). Takto si mnozí lidé představují Východní Evropu - něco jako porno-etno-violence exploitation film. Díkybohu, že nejsme takoví a že do tý hnusný Východní Evropy nepatříme! (že jo?) Jednoduše nudný mechanický sled nechuťáren, který se táhne neskutečně dlouho a tváří se jako veliký festiválový umění.

První dojem z tohoto seriálu bych popsal jako mix třetí řady Twin Peaks a Narcos (a možná ještě Amerických bohů). Naprostá režijní a kameramanská dokonalost. Božsky stylové a hypnotické. Refn je estetický génius, není však žádný velký dramaturg či filozof. Umí točit, ale nemá co točit. Bohužel, obdobně jako u předešlého počinu Refna, scénař je z mého pohledu slabinou tohoto seriálu. Jednak už fakt nejsem zvědavý na mafiány, gangstery a sebeúčelné brutální násilí - už jsem toho viděl ve filmech přehršel a nějak se mi to okoukalo. Druhák, mám z toho filmu trochu nepříjemný pocit, že propaguje jednoduchá řešení složitých problémů ve stylu "už je dávno načase, aby všichni dobří lidi to dali dohromady a zabili všechny špatné lidi". Zpočátku to vypadalo jako zápletka či snad parodie této premisy, ale na konci seriálu se to až příliš blížilo vážně míněnému poselství.

Se stejným úspěchem bych mohl sledovat záznamy skryté kamery mých sousedů nebo kolegů z práce. Banální osobní život poměrně plochých cizích lidí, život hmyzu (ehmj... ani ne po dvou hodinách po zmizení snoubenky si hlavní protagonista už chlípně prohlíží její nejlepší kamarádku? WTF?). Nevidím žádný důvod, proč by toto téma mě mělo zajímat, nejsem drbna. Na nějakou grandiózní diagnózu morálního úpadku to taky nemá - takové životy lidé vždycky vedli a vždycky budou vést, nic výjimečného na tom příběhu neshledávám. Dramatické herecké přehrávání tomuto filmu taky nepřidává na atraktivitě. Nerozumím, proč má smysl vynaložit dvě a půl hodiny svého života na toto veledílo.

Vizuálně stylové a místy doslova úchvatné, scénaristicky je to žel průšvih. Motivace hlavní postavy, která urputně vyhledává něco, co ji nakonec nezajímá, je nesmyslná a neuvěřitelná. Postavy dlouze a nesmírně dramaticky na sebe civí a pokládají si otázky, které se nedočkají reakce. Tajemství zločinů vysoké společnosti jsou divákovi ve výsledku zcela lhostejné.

Není to depresivní ani nudné, je to banální a teatrální.

Doporučuju se tomuto filmu vyhnout obloukem. Najdete tu všechny typické nejhorší rysy francouzské komerční komedie.

Z filmu je vidět, že ho natočil někdo, kdo té subkultuře rozumí, protože je její součástí. Skoro se tu nevyskytnou rozšířená trapná klišé o metalu a filmu se nadmíru daří těžit z bohatého komického potenciálu tohoto žánru, aniž by to sklouzávalo k sarkastickému výsměchu. Heavy Trip je vlastně velmi laskavý, hodný film, rodinná komedie o nesmělých zasněných outsiderech žijících ve svém vlastním světě. Dalším plusem je, že na rozdíl od různých filmů tématizujících tento druh hudby, kde povětšinou zazní něco nemastného neslaného, kluci z Heavy Trip zahrají skladbu, která je ultimátně brutální a velmi povedená.

Po Hardcore Henry je tu další ruský biják, který experimentuje s moderními médii a zamýšlí se nad způsobem, jakým ovlivňují naše životy, a to formou komerčního filmu pro zábavu. Před čtyřiceti lety se filmy z velké části odehrávaly ve formě telefonických rozhovorů, dnes se už díváme na detektivky, kde se všechna tajemství dají vydolovat na Googlu a divák pak po shlédnutí filmu má někdy trochu trapný pocit z toho, že se klíčové okamžiky děje vlastně odehrály na obrazovce počítače. Narozky! na to jdou po hlavě - celý děj se odehrává na obrazovce počítače, hlavně v různých aplikacích pro komunikaci a na Youtube. Hlavní postava se probouzí v cizím bytě a snaží se pomocí počítače jednak pochopit, co se to vlastně odehrálo včera na divoké narozeninové párty jeho kamaráda, a druhák se pokouší o záchranu vztahu se svojí otravnou a majetnickou přítelkyní. Místy film ztrácí tempo, přece jen neustálé telefonování a dopisování s různými postavami není příliš akční vyprávěcí metoda. Taky dojem z filmu sráží orientovanost na hloupé sentimentální týnejdžery. Na druhou stranu, nechybí tu řada povedených gagů či scén a zvolená forma je poměrně zajímavá.

Z popisu žánru na CSFD bych odebral Dobrodružný/Thriller a přidal bych Komedie/Horor. Hardcore Henry je akčňák na steroidech, totálně přepálený, absurdní, sebeparodující, avšak pojetím vizuálu ohromně originální. I takto dobře nasnímaná akce by byla nudná, obzvláště vzhledem k tomu, že film skoro postrádá děj, ale velkým plusem je povedený britský humor, o který se stará postava Jimmyho. Pro mě osobně obrovským mínusem je extrémní detailní násilí v duchu videoher-stříleček, které posouvá Hardcore Henry do hororového žánru, který nesnáším. Takže při hodnocení se tak nějak zmítám mezi přednostmi a zápory tohoto dílka, mezi dvěma hvězdičkami a třemi.

Tvář vody nepředvádí nic nového. Kouzelně pohádkový retro vizuál je plagiátem starších filmů del Toro, rovněž nápadně připomíná práce J.-P. Jeuneta, M. Scorseseho a W. Andersona, takže už jsme to viděli i v lepším provedení. Metafora, na níž je založen děj, tj. biologická odlišnost, nestvůrnost jako Jinakost, kterou je potřeba pochopit a nebát se jí, je plagiátem District 9, The Girl With All The Gifts, Zootopia a dalších filmů posledních let. Tato metafora se už pomalu stává v Hollywoodu subžánrem sama o sobě, což je trochu otravné. Analýza tolerance a hlouposti xenofobie je chvályhodná záležitost, kterou oceňuju (např. v zmíněných výše filmech), ale umění je přece jen metodou poznání světa založenou na tvůrčím hledání nových výrazových prostředků. Neustálé omílání jedné metafory, i když sympatické, je popřením tvůrčího hledání a začíná připomínat vykalkulovanou propagandu. Navíc, uvedená metafora v Tváři vody působí dost nepřesvědčivě, tvůrcům filmu se nedaří ukázat autonomní osobnost v amazonském monstru, které se chová a vypadá jako bezmocné roztomilé zvířátko. Blesková reakce hlavní postavy filmu, která zanedlouho po seznámení naváže s monstrem intimní vztah, je bizární a těžko vysvětlitelná. Představa, že tento tvor je romantickým milencem, vyvolává nechtěný komický účinek, zejména když děj chvílemi připomíná dětské filmy z devadesátek, kde se zachraňoval nějaký pes nebo třeba kosatka Willy. Navíc, jako každý film založený na komiksu, Tvář vody se samozřemostí zahušťuje děj a operuje spoustou zkratek, což mě též dost irituje (z duše nenávidím komiksové filmy).