rigby

Generační film o nejistotách a tápání dnešních třicátníků. Patřím do stejné generace a na Ještěd koukám z okna, tudíž mne tento film silně oslovil. Svým humorem a nadhledem vystupuje z šedé masy současné české kinematografie. Podařený kousek, i když k dokonalosti toho dost chybí.

Pro mně nejlepší film celé filmové historie. Víc k tomu opravdu nemá smysl něco dodávat.

Začátek filmu se odehrává v polovině šedesátých let a představuje Lindu Eastmanovou jako bezejmennou a neznámou novinářku, která je nadšená pro rockovou hudbu. Filmová kamera popisuje náhodný nález pozvánky na akci Rolling Stones a Lindino zatajení této došlé pošty svým nadřízeným, kteří by s ní stejně její nadšení touto londýnskou skupinou nesdíleli. Jako fotografka se Linda vypravuje na parník, kde se setkává s Jaggerem a spol. a získává své první zajímavé snímky, které ji doslova přes noc katapultují mezi fotografickou špičku. Další ukázkou jejích začátků je setkání s Jimem Morrisonem z tehdy ještě málo známé skupiny Doors. Po několika lechtivých pasážích Linda navštěvuje Londýn, kde ji sbalí Paul McCartney a pozve na fotografování křtu alba Beatles Sgt. Pepper's lonely hearts club band. V soukromí jí vypráví o smrti své matky Mary a tím se konečně dostáváme k hlavnímu motivu celého filmu: onemocnění rakovinou prsu. Děj se nyní střídavě odehrává v devadesátých letech, kdy Linda objevuje bulku na prsou, a v minulosti. Máme možnost spatřit nejznámější momenty jejich vztahu a historie Beatles: založení společnosti Apple a její následný krach, pozvolný rozpad Beatles, svatbu Lindy a Paula, narození dětí, přestěhování na skotskou farmu, McCartneyho krizi a založení skupiny Wings, Lindiny rozporuplné začátky na koncertním pódiu, osudnou návštěvu Japonska a Paulův pobyt v tamním vězení za držení marihuany. Vyprávění se útržky zmiňuje i o vztahu Paula a Johna Lennona, vidíme několik Johnových zběsilých útoků na McCartneyho, jejich pozdější usmíření a setkání v New Yorku, a reakci Paula na Johnovu smrt. Děj se ale stále více přesouvá do nedávné minulosti, kdy Lindin boj o život vrcholí transplantací kostní dřeně, která však po chvílích velkých nadějí končí neúspěšně. V slzavém závěru se Paul loučí s Lindou na jejich arizonské farmě slovy, které před lety citovaly snad každé noviny. Film nepřináší nic nového. Operuje s nejznámějšími fakty, nezabíhá do podrobností, pouze ploše popisuje a ztvárňuje události, které každý fanoušek zná z novinových článků, knih a fotografií. Během půldruhé hodiny se tak projdeme pětatřiceti lety Lindina života. Do jejích myšlenek se však nedostaneme, pouze ji uvidíme jako zákulisní figurku v životě skupiny Beatles a útočiště Paula McCartneyho. Jak jsem napsal výše, film je zaměřen spíše na závěr Lindina života, ale opět zůstane divákovi utajeno, co se odehrává v Lindině hlavě. Jen role Paula se změní, tentokrát je on ten silný ochránce. Nicméně závěr filmu vás zcela jistě donutí k slzám. Kapitola sama pro sebe je herecké obsazení. Na Lindu jsem si celkem zvykl, ale ostatní jsem překousnout nemohl. Kdyby to nevyplynulo ze souvislostí, prošli by členové skupiny Beatles celkem nepovšimnuti. O Stounech ani nemluvě. A Paula McCartneyho jsem nerozdýchal ani do konce filmu, i když stejný herec ho představoval také v známějším filmu Backbeat. Jen ta Yoko Ono byla nějak hezčí než ve skutečnosti. Co dodat závěrem? Pokud jste neviděli, o nic jste nepřišli. Navíc předpokládám, že film bude určitě za krátkou dobu reprízován. Pak si budete moci udělat další bezvýznamnou čárku do seznamu shlédnutých filmů s tématikou Beatles.

Paul McCartney hrál v liverpoolském klubu Cavern naposledy 3. srpna 1963 jako člen Beatles. V úterý 14. prosince 1999 se vrátil zpět, aby předstoupil před obecenstvo z různých koutů světa, kteří své vstupenky vyhráli v loterii. Šťastlivců bylo pouhých 150, mezi nimi také fanoušek z Tokia a osmnáctiletý John Ono Lennon, který si nechal své původní jméno legálně změnit. Ti, kteří nepostávali před klubem v ulicích Liverpoolu, mohli doma u svých počítačů sledovat přenos koncertu na Internetu. McCartneyho doprovodila skupina, která účinkovala na albu Run devil run: David Gilmour z Pink Floyd, Ian Paice z Deep Purple, Mick Green a Pete Wingfield. Paul McCartney si pro tento významný večer připravil několik oblíbených rokenrolových hitů svých vzorů, přesně v duchu alba Run devil run, které bylo právě uvedeno na trh. V jeho strhujícím podání si tak můžeme poslechnout hity Blue jean bop od Gene Vincenta, odpichovou Brown eyed handsome man Chucka Berryho, klasiku Twenty flight rock, Presleyho All shook up a další. Nezapadly ani písně Paula McCartneyho What it is a Try not to cry, ve kterých dokázal, že stále ještě zvládne napsat velmi kvalitní rokenrol. Jeho kořeny jsou prostě v těchto písních, i když za léta svého působení zabrousil do mnoha značně vzdálených hudebních žánrů. Písně rychle plynou a McCartney se rozloučí jedním z prvních hitů Beatles, písní otevírající první album skupiny, I saw her standing there. Zde působí přímo magicky. A po krátké přestávce ještě Party a pak už jen závěrečné titulky. Je škoda, že koncert je tak krátký. Pouhých 45 minut uteče ve společnosti kvalitních muzikantů jako voda. Podívejme se ale na další materiál, který nám předkládá tento disk DVD. Jsou jím dva výborné videoklipy: svižná Brown eyed handsome man a volná No other baby. Pokud někoho přestane bavit starý dobrý rokenrol, může si přečíst životopisy všech členů doprovodné skupiny, podívat se na obsah alba Run devil run nebo se poučit o historii klubu Cavern. O samotném projektu Run devil run se dozvíme spoustu informací ve dvacetiminutovém promo snímku. V něm Paul McCartney hovoří o vzniku projektu, průběhu nahrávání a výběru písní. Vše je doprovázeno četnými ukázkami z nahrávacího studia. K samotnému koncertu se McCartney vrací v dalším příspěvku, kterým je osmnáctiminutové interview. V něm rozebírá jednotlivé písně koncertu a uvidíme i záběry Liverpoolu. Disk by neměl chybět ve sbírce řádného fanouška Paula McCartneyho. I když je koncert poměrně krátký, jeho kvalita je na velmi vysoké úrovni. Jak je Paulovým zvykem, vše je dotaženo do posledního detailu, výkony jednotlivých kvalitních muzikantů jsou velmi precizní, ale zůstala veškerá dravost a energie, kterou rokenrol obsahuje, a poctivá muzikantská radost ze živého hraní. Na hrající kapelu je prostě radost se dívat. Vše doplňují rozsáhlé bonusy, ve kterých se můžeme dozvědět mnoho věcí ze zákulisí. Technická kvalita nahrávky je rovněž vynikající. Čistý obraz, bohatý prostorový zvuk, dobře provedené menu. Snad jedinou věc lze, kromě už zmíněné délky koncertu, tomuto projektu vytknout. A to nepřítomnost českých titulků. Ale to se stalo pro tituly týkající se Beatles pravidlem. V tomto případě to lze lehce prominout a spustit znovu tento skvělý disk.

Kostrou filmu jsou písně ve stejném pořadí, v jakém byly hrány na koncertech. Není překvapením, že převažují Paulovy hity z období Beatles. Jeho sólová tvorba je zachycena jen několika kousky. Dočkáme se tedy takových perel, jako jsou All my loving, Getting better, Band on the run, Back in the U.S.S.R nebo Can't buy me love. Paul si vzpomněl i na Johna Lennona, kterému kdysi věnoval píseň Here today. Na ukulele si střihl jedinečnou verzi Harrisonovy písně Something. Přímo ve filmu se podíváme na zvukovou zkoušku v písních Coming up a Matchbox. Mezi jednotlivými písněmi spatříme několik amerických fanoušků hovořících o svém vztahu k Paulovi a Beatles. Kamery šmejdící nad hlavami diváků objeví mnoho známých osobností, které se přišly podívat na koncert. Z velkého zástupu zvučných jmen jich stačí vybrat jen pár na ukázku: Jack Nicholson, Sylvester Stallone, Jennifer Aniston, Michael Douglas. V závěru filmu se před kamerou objeví také zvukový mistr George Martin. Samozřejmě se nám postupně krátce představí členové doprovodné skupiny a realizačního týmu, z nichž zaujme především výpověď McCartneyho osobního asistenta Johna Hammela. Ano, to je ten muž, který pečuje o Paulovy kytary a nesmí si dovolit nechytit jeho kytaru, když mu ji Paul místo podání jen hodí. V neposlední řadě nelze nezmínit ani účast Heather Millsové. V dnešní době je trochu smutné sledovat, jak ji měl Paul rád (pozn. autora: recenze byla psána v únoru 2007, kdy probíhalo dramatické rozvodové řízení tohoto páru). A to tak, že mu dokonce před vrcholem koncertu osobně přinesla až na pódium jeho kytaru. Co by to bylo za koncertní film, abychom také nenahlédli do zákulisí. Několik záběrů nám přiblíží stavbu pódia, přípravu vizuálních efektů, nahlédneme do automobilu i do letadla, do šatny a do kuchyně. Obrazem nám připomene také výjimečné události kolem turné. To když Paul McCartney zavolal do rádia správnou odpověď na soutěžní otázku a tím zcela odrovnal moderátora, nebo když se Paul stal čestným členem newyorské policie a okamžitě běžel vyzkoušet moc právě obdrženého policejního odznaku. Navštívíme také šimpanze, se kterými si Paul zahrál na klávesy a pak se rozhodl pečovat o jejich hygienu. Vrcholem je ale dojemné poděkování celého realizačního týmu během posledního koncertu amerického turné, kdy při písni The long and winding road celý doprovod (mimochodem několik prvních řad) pozvedne archy s namalovaným rudým srdcem a Paul dojetím nemůže ani zpívat. Bonusovým materiálem se nešetřilo a rozhodně stojí za to proklikat tuto nabídku. Když se podíváme do položky nazvané Set list, tak zde najdeme přímé odkazy na jednotlivé písně. Pozorný divák ale objeví po pravé straně další položky, díky kterým je možné si pustit další tři písně, které nebyly do filmu zařazeny. Zvlášť bych upozornil na skvělou You never give me your money/Carry that weight. V dalších nabídkách se můžeme podívat na zvukovou zkoušku a poslechnout si klasické rokenroly. Máme také možnost podívat se za oponu obřího turné. Kamera nás protáhne šatnou, kuchyní, maskérnou a zavítá také na WC a do sprch, kde nás přivítá zpívající skupina. V dalších několika minutách se můžeme pokochat naleštěnými kamiony jezdícími po Spojených státech, setkáme se se všemi členy doprovodné skupiny, s fanoušky Paula McCartneyho a Beatles, kteří nám ukáží své tetování nebo třeba pravý beatlovský surf. V neposlední řadě je zde také sestřih úvodního 'předtančení' vrcholící příchodem Paula McCartneyho na pódium. A jako třešnička na dortu slouží toto DVD jako přístup na tajnou webovou stránku s několika opravdu zajímavými verzemi různých písní. Tento titul by neměl chybět ve sbírce žádného fanouška Paula McCartneyho. Už jenom proto, že americké turné bylo provedeno ve stejném stylu, jako bezprostředně po něm následující McCartneyho vítězné tažení Evropou. Kdo byl na koncertě kousek za hranicemi (nejblíže nám byl Paul tehdy ve Vídni a v Mnichově), tak pro něj bude tento film příjemnou vzpomínkou. Výběrem písní a vizuálními efekty může také někomu připomenout legendární pražský koncert, ale ten už se nesl v trochu jiném duchu. Snad jen zamrzí skutečnost, že se jedná o koncertní film. Ale naštěstí je sestaven jako koncert, jen s velmi krátkými vstupy, které by se daly označit spíše za komentáře. Snad proto je výsledné dílo velmi kompaktní a divák se může cítit téměř jako na živém koncertu.

V roce 1993 byl natočen a sestříhán záznam z koncertního turné Paula McCartneyho New world tour, který dostal název Paul is live. Disk obsahuje jedenadvacet písní, jejichž hudební kvalitu nebudu rozebírat, protože bych prezentoval pouze jeden názor, který může být dost subjektivní. Názor na jednotlivé písně má určitě každý fanoušek Paula McCartneyho a Beatles zcela svůj. Zastavme se ale u technického provedení záznamu. Zde musíme být shovívavější, jedenáct let od vzniku záznamu je přece jen na výsledku znát. Obraz je sice kvalitně digitalizován, ale je na něm patrný značný šum, který občas přetnou škrábance. Zvuk byl převeden do pěti reproduktorů, ale i tak je přes svou živost trochu plošší, než by si náročný McCartneyho fanoušek přál. Stále se ale jedná o velmi dobře odvedenou práci, kterou pravděpodobně nic nemohlo vylepšit. Mnohem přínosnější je dokumentární a sběratelská hodnota tohoto filmu. Co se týká repertoáru, oproti pozdějším letem dal McCartney více prostoru své sólové tvorbě. Bohužel musím konstatovat, že nejlepší z celého koncertu jsou kupodivu písně Beatles. Barevný obraz je na několik písní střídán s černobílými záběry, které jsou neméně efektní. Spád celého koncertu je přerušován záběry ze zákulisí nebo videem k právě hrané písni. V žádném případě to však neruší sledování, právě naopak, po čase trochu nudné dívání se na Paula to výrazně zpestřuje. Nechybí oblíbené pyrotechnické efekty v Live and let die, zajímavý je psychedelický závěr písně Magical mystery tour, skladbu Paperback writer zase doprovází novinové články. Ani se nenadějete a už je tu konec. Pokud vydržíte a po závěrečných titulcích přehrávač nevypnete, máte možnost vidět utajený bonus. Tím je asi desetiminutový sestřih písní Beatles a Paula McCartneyho, ve kterém vyniká obzvláště Help se záběry demolice liverpoolského klubu Cavern. Maybe I'm amazed je doprovázena rodinnými videonahrávkami. Celek uzavírá Helter skelter s drastickými záběry zvířat, které slouží jako reklama organizace PETA. Po návratu do hlavního menu se můžete podívat na několik bonusů. Za zmínku stojí překvapivě rozsáhlý životopis Paula McCartneyho s diskografií, který nekončí v roce 1993, jak by si mohl leckdo myslet, ale pokračuje až do začátku nového tisíciletí. Další volbou je fotogalerie, kde ale najdeme jen několik nezajímavých fotografií. Více materiálu se už na jednovrstvý disk DVD nevešlo. Na disku je znát, že se jedná o nové vydání staršího koncertu, které je určeno pouze pro fanoušky Paula McCartneyho, kteří si ho koupí z důvodu rozšíření své sbírky. Booklet není přibalen, reklamní kampaň na podporu neexistuje. I tak věřím, že se tohoto filmového záznamu prodá tolik, aby se zaplatily náklady na jeho vydání a ještě to přineslo zisk. V každém případě se jedná o kvalitní dílo, na kterém je Paul McCartney zachycen v té podobě a formě, v jaké se nacházel začátkem devadesátých let minulého století. Už jen proto by měl tento disk mít své místo ve filmotéce každého fanouška Paula McCartneyho.

Po vložení disku do přehrávače se nám objeví skvěle zpracované rozpohybované menu s několika podnabídkami. V nastavení si můžeme vybrat ze tří formátů zvuku: běžný LPCM Stereo, Dolby Digital 5.1 Surround nebo rovnou ten nejlepší DTS 5.1 Surround Sound. Po spuštění začínáme známým 'bílým' klipem k písni Imagine, který byl natočen 22. července 1971. Již v této skladbě nás ohromí vynikající prostorový zvuk, který nás bude doprovázet celým diskem. Po chvíli se přes 'instantní karmu' přesouváme k zajímavému novému klipu Mother, který je složen z archivních rodinných fotografií Johna Lennona a pro jistotu delší než předchozí singlová verze. V dalších klipech následují archivní záběry a fotografie Johna Lennona a Yoko Ono z jejich sídla v Tittenhurst Parku, z televizních vystoupení, protiválečných manifestací, drogových afér, koncertních vystoupení a dalších aktivit. Mezi nimi vyniká jediný klip, ve kterém není vidět Yoko Ono, Mind games. Byl restaurován z velmi poškozeného filmového materiálu, ale nabízí nám neuvěřitelné záběry na Johna řádícího v Central Parku a dalších místech New Yorku v listopadu 1974. V druhé polovině disku se stále častěji objevují nahrávky z osobního archivu Lennonových, ve kterých vidíme šťastnou rodinku společně se Seanem, vzorného otce Johna Lennona atd. Mezi zajímavé klipy v této části patří zejména Woman. Ke konci disku vyniká nový klip k písni Working class hero, který byl částečně natočen ve zrekonstruovaném Mendipsu, domě na Menlove Avenue, ve kterém John prožil své dětství a dospívání, a základní škole Dovedale Primary. Nesmím zapomenout ani na nové velmi působivé ztvárnění protiválečné písně Happy Xmas (War is over), jejíž obrazový doprovod hovoří za vše. Hitová kolekce pak končí, jak jinak, hitem Give peace a chance, ve kterém se přesouváme od bed-in ke studentským demonstracím ve Spojených státech. John a Yoko nám naposledy zamávají a je čas podívat se na bonusy, kterých není málo. Mezi přidaným materiálem najdeme už známý Johnem vyprávěný životopis Working class hero, který vznikl k příležitosti vydání kompletu Anthology. Následují dvě vystoupení z roku 1975. První je z newyorského studia Hit Factory a druhé je zároveň posledním Johnovým vystoupením jeho kariéry. 18. dubna 1975 se předvedl v pořadu Salute to Lew Grade s písní Imagine. Pro věčně nespokojené je tu několik raritních záběrů skrývajících se pod tituly Hair peace a Everybody had a hard year. Komu něco chybí, může si prohlédnout menší fotogalerii, kterou doprovází instrumentální verze skladby Imagine. A na úplný závěr jsem si nechal malou lahůdku. Je jím několik rozpohybovaných kreseb z ruky Johna Lennona, které jsou známé z jeho knížek. Kdo je četl, dá mi za pravdu, že v podobném duchu se nesou i kratičké rozkošné animace. Co k tomuto počinu dodat? Výborný obraz ve formátu 4:3, o vynikajícím prostorovém zvuku, který vytvořilo studio Abbey Road, jsem se již zmiňoval. Obal, stejně tak jako obsah, vychází z podoby svého předchůdce vydaného před pěti lety na CD, a tak nás nepřekvapí ani booklet, který obsahuje pouze výčet písní a několik fotografií. To nejdůležitější se nachází na DVD. Spousta známého materiálu poprvé ve vynikající digitální kvalitě, který byl doplněn o zatím nikdy nevydané záběry. Namátkou mohu jmenovat Johnovo vystoupení v Top of the pops z 11. ledna 1970 (Instant karma!), pohodový 15. listopad 1974 (Mind games), záběry z natáčení v Hit factory z 18. března 1975 (Stand by me a bonus Slippin' & slidin'), soukromé záběry Johna se Seanem na prázdninách na Kajmanských ostrovech, Floridě a Japonsku (Watching the wheels), a mnoho dalších archivních záběrů (Nobody told me, Borrowed time, Give peace a chance). Ale zdá se mi, jako kdyby archiv Johna Lennona toho skrýval mnohem více, a Yoko Ono nám dávkovala po troškách. Kdybych měl své hodnocení shrnout do jediného slova, řekl bych pouze: skvělé. A dodal bych, že vlastnit toto DVD je povinností každého fanouška Johna Lennona. Nic lepšího a rozsáhlejšího totiž nikde nenajdete.

Začínáme, jak jinak, než písní Imagine, kterou z videoklipu zpívá John Lennon. Po první sloce ho však střídá černá zpěvačka Yolanda Adamsová, kterou doprovází Billy Preston. Skvělý začátek je však přehlušen nestravitelným úvodem Kevina Spaceyho: "John Lennon měl rád New York, a New York měl rád Johna Lennona." A další a další slova chvály na Johna, který se určitě obracel po celý večer v hrobě. Samozřejmě americká hrdost, pýcha a vlastenectví, připomínky hrdinství newyorských hasičů atd. Jednotlivé písně uváděli známé osobnosti jako Benjamin Bratt, Edie Falco, James Gandolfini, Dustin Hoffmann, Tim Roth, Leelee Sobieski, Ben Stiller a samozřejmě Yoko Ono. Mezi jednotlivými písněmi se objevily také citáty z rozhovorů s Johnem Lennonem, které nakonec patřily mezi to nejzajímavější, co bylo možno za celý večer spatřit a uslyšet. Ale zpátky: po tomto dost rozpačitém úvodním slovu přišel na pódium Dave Matthews s laxní verzí In my life. Naštěstí Stone Temple Pilots a Alanis Morissette trošku zvedli kvalitativní laťku tohoto večera. Pak přišel Rufus Wainwright, který za vydatné podpory Mobyho a Seana Lennona výborně zazpíval Across the universe. Následují coververze, které by nikdy neměly spatřit světlo světa, natož aby se objevily na 'věčném' médiu, jakým je disk DVD. Trošku to napravil až Lou Reed, který si po svém předělal původně jemnou píseň Jealous guy. Po další písničce, při které se zvedaly vlasy na hlavě hrůzou mírně probudil usínající sál sám Kevin Spacey s pokusem zazpívat Mind games. Naštěstí závěr zachránil Sean Lennon, protože jinak by z památky jeho otce nezbylo nic. Opět za podpory dvou kamarádů zazpíval This boy a pak zůstal na pódiu sám, aby zahrál a zazpíval píseň Julia, která byla nakonec tím nejzajímavějším z celého večera. Následuje už jen proslov Yoko Ono, která opakuje jinými slovy to, co už řekli všichni před ní. A pak společný konec: Give peace a chance, kterou předzpívává Shaggy. Co říci na závěr? Mohl by to být velmi dobrý pořad, kdyby si účinkující nechali trochu záležet a zapracovali na svém výkonu. Mohl to být pěkný večer, kdyby se nekonal po 11. září 2001 a ústa umělců nebyla plná květnatých slov opěvujících hrdinství a svou vlast. Takto má film jen dokumentární hodnotu a není důvodu se k němu znovu vracet. V hlavě po něm nezůstane vůbec nic a vidět ho snad ještě jednou? Děkuji, ale nikdy víc. Jsem rád, že i to utrpení při psaní tohoto článku je konečně za mnou.

K připomenutí 40. výročí dobytí Ameriky skupinou Beatles připravila společnost Apple dokumentární film, který při návštěvě Brouků v USA začátkem roku 1964 natočili bratři Mayslesovi. Původní snímek byl doplněn o předtím nezveřejněné filmové záběry a dokument o natáčení. Zvuk byl vyčištěn a celek se dostal k fanouškům skupiny Beatles na 'věčném' nosiči DVD. Co vlastně tato kulatá placka obsahuje? Jak už jsme si zvykli, menu je stručné, přehledné a profesionálně zhotovené. Jazykové nastavení nás ani nemusí zajímat. Tedy pokud si nechcete nechat zobrazovat titulky v jiném jazyce. Opět je tu nabídka také anglických titulků, české tu však budete hledat zbytečně. Kdo se už dříve setkal s podobným produktem od firmy Apple, toho to nepřekvapí. Volba zvukové kvality není možná, celý disk je ozvučen pouze mono. Od dokumentu podobného rázu není třeba vyžadovat více. Ale dost už zkoumání menu, pojďme si pustit film. Dokument byl natočen na černobílý materiál a zvuk byl vzhledem k obsahu nahrán pouze monofonně, jak už jsem zmiňoval výše. To však nic neubírá na náplni dokumentárního filmu, který začíná, jak jinak, příletem Beatles do Spojených států. Kamera sleduje přílet letadla na newyorské letiště JFK, tiskovou konferenci v letištní hale, společně se skupinou usedá do limuzíny, která odjíždí směrem k hotelu. Scéna se mění a Beatles vystupují v Ed Sullivan show. To všechno jsou už víceméně známé záběry, které byly zveřejněné v mnoha dokumentech včetně Anthology. Méně známé jsou však následující záběry, kdy Beatles relaxují v klubu Peppermint Lounge. Ringo řádí na parketu a vše zachycuje všudypřítomná kamera. Následují útoky fanynek na hotel a poté sledujeme Beatles a jejich doprovod při cestě vlakem do Washingtonu. Chlapci si krátí čas neuvěřitelnými gagy, které nelze popsat. To se prostě musí vidět. Záběry z Colisea vystřídá další cesta vlakem, tentokrát do Miami, kde Beatles vystoupili na další Ed Sullivan show natáčené v hale hotelu Deauville. Další skvělé záběry popisují balení kufrů a následuje pár písní z třetího vystoupení v Ed Sullivan show. Pak už se kapela loučí a odlétá domů. Několik záběrů zachycuje jejich přistání v Británii a pak zbývá čas jen na závěrečné titulky. My si však můžeme navíc vychutnat dokument o natáčení tohoto filmu, kterým nás doprovodí slovem Albert Maysles, jeden z autorů původního dokumentu o návštěvě Beatles ve Spojených státech. Vřele doporučuji tento film nevynechat, protože je vlastně pokračováním prvního filmu. Kromě několika sekvencí s Mayslesem se na obrazovce objeví opět černobílé záběry, které byly z původního dokumentu vystřiženy nebo zachycují zákulisí natáčení. Můžeme tak vidět rozhovory s lidmi na ulici a fanoušky před hotelem, organizování novinářů a fotografů. Kamera nahlédne také do šatny televizní společnosti CBS, ve které se Beatles připravují na své první televizní vystoupení ve Spojených státech. Navštívíme také britskou ambasádu ve Washingtonu. Uvidíme i více záběrů z hotelů a vlaků a také podrobnější záběry z odletu Beatles a jejich návratu do Británie. Film o první návštěvě Beatles ve Spojených státech je úžasným zážitkem. Kamera sleduje kroky skupiny z bezprostřední blízkosti a vynikajícím způsobem zachycuje život čtyř chlapců za bezpečnostní hradbou policie. Mezi nejlepší sekvence pak patří rozhovor Beatles při cestě limuzínou, jejich odreagování se v Pepperming Lounge a přesun vlakem do Washingtonu. Pochválit musím i film o filmu, který není jen bezduchým vyprávěním ve stylu 'jsme dobří a film je nejlepší', ale skvěle doplňuje originální dokument a množstvím nikdy nezveřejněných záběrů tak zvyšuje historickou hodnotu tohoto DVD. A to jsem ještě vynechal možnost zvolit si sledování filmu s mluveným komentářem Alberta Mayslese, který ale není otitulkován. Do rukou se nám dostává i několikastránkový doprovodný booklet, který obsahuje velké množství fotografií Beatles z jejich prvního amerického dobrodružství a komentáře jednotlivých členů skupiny. Všem zájemcům o hlubší studium Beatles mohu tento titul vřele doporučit. Pro zaryté fanoušky je jeho shlédnutí povinné.

V roce 1969 se John Lennon po několikaleté odmlce opět objevil na hudebním pódiu. Stalo se tak v kanadském Torontu v rámci rokenrolového festivalu Sweet Toronto Peace Festival. Ačkoli Beatles stále oficiálně existovali, pro tento účel Lennona doprovodila skupina Plastic Ono Band, kterou sám sestavil. Jejími členy byli kytarista Eric Clapton, baskytarista Klaus Voorman, bubeník Alan White a samozřejmě Yoko Ono. V roce 1988 záznam tohoto významného vystoupení od D. A. Pennebakera vyšel pod titulem Sweet Toronto. Později byl převeden také na disk DVD. Samotnému záznamu z hudebního festivalu předchází asi tříminutový sestřih natočený u příležitosti otevření výstavy prací Johna Lennona v září 1988 v Londýně. Výstavu zahájila Yoko Ono a byl s ní natočen rozhovor, ve kterém podává svůj pohled na první setkání s Johnem, založení skupiny Plastic Ono Band a celé dění kolem torontského vystoupení. Pak již následuje původní film. Pro rozehřátí (a prodloužení stopáže) v něm nejdříve spatříme známé rokenrolové tváře a uslyšíme několik dobrých hitů. Poté již přichází John Lennon a pokračuje v nastoleném standartu hitem Blue suede shoes. Jeho nervozita je viditelná, ale za podpory dobře šlapající doprovodné kapely se snaží. Po jeho boku stojící Yoko během písně vleze do bílého pytle ušitého z prostěradla a po další rokenrolové šlágry se válí u Johnových nohou. Před písní z dvojalba The Beatles však vyleze ven a Yer blues doprovází svým kvílivým hlasem. A pokračuje i v další skladbě, Cold turkey. Johnovi to zjevně nevadí nebo nedává své reakce najevo, ale pro ucho posluchače je to místy opravdu neposlouchatelné. Po závěrečné povinné Give peace a chance se mikrofonu ujímá už pouze Yoko a John zůstává u doprovodné kytary. Následuje nevídaná hlasová exhibice, která vrcholí uměleckým zážitkem ve skladbě John, John. Zde je zajímavější pohled na kytaristy hrající si se zpětnou vazbou svých kytar. Po několikerém přesvědčování nechává John svou kytaru opřenou o zesilovač se zapnutou zpětnou vazbou a odchází do zákulisí za zbytkem skupiny. Společně si zapalují cigarety, zatímco Yoko s vibrujícími hlasivkami dokončuje svůj příspěvek. Pohled na prázdné pódium, na kterém stojí pouze opřené kytary, ze kterých se line monotónní zvuk, je ale úchvatný. Záznam koncertu vzhledem k přítomnosti Yoko Ono na společném pódiu s vynikajícími umělci je vhodný pouze pro vážné fanoušky Johna Lennona. Navíc vzhledem k Lennonově nervozitě z živého vystoupení je jeho výkon rozpačitý. Pokud občas sledujete naši veřejnoprávní televizi, jistě vám záznam tohoto koncertu neunikl, protože již několikrát byl odvysílán. Jeho dokumentární hodnota je však vyšší, než se na první pohled může zdát. Přeci jen šlo o první vystoupení Johna Lennona po několikaleté odmlce a navíc o jeho první sólový koncert bez účasti Beatles.