deepspace101

Kdykoliv slyším spojení "dokumentarista Michael Moore", musím se usmát. Tenhle člověk totiž žádné opravdové dokumenty netočí. Jeho snímky jsou tak otevřeně tendenční a o ničem skutečně nevypovídající, že si to musí uvědomovat i on sám. A mně osobně nepřijde ani nijak zvlášť vtipný jeho humor.

Zapomeňte na nové Supermany, Batmany, Transformers a jiné sterilní hollywoodské spektákly, zapomeňte, zapomeňte, zapomeňte! Klan létajících dýk je totiž akčním filmem nového tisíciletí! Nikdy jsem si ve výše zmíněných snímcích nevšimla, že by i stříkající krev byla zobrazena s citem a grácií, téměř jako takové malé umělecké dílo samo o sobě, nezkoumala jsem titěrné detaily, výplety klobouků, malované vzory, nepředstavovala si práci šikovných rukou, které jim daly vzniknout, nežasla nad použitím odstínů zelené barvy... I když ve mně zahlodala obava, jestli vizuální nádhera není samoúčelným pokusem zastřít absenci silnějšího příběhu, Zhang Yimou se na švestkách nachytat nenechal a schránka posázená drahokamy nezůstala uvnitř prázdná. Vdechl život až absurdně krásné perle, jejímž leskem se kochám s neskrývaným potěšením.

Nadstandardní romantická komedie, díky níž si budu název Monticello pamatovat do konce života. :-) Herecké výkony obou představitelů hlavních rolí působí civilně a přirozeně, aby i největšího cynika přesvědčily, že ač je to sebenepravděpodobnější, zamilovat se do sebe mohou i tak rozdílní lidé jako americká vegetariánka a francouzský požitkář – což nádherně ilustruje má oblíbená scéna, v níž George předvádí své skladatelské umění hrou na klavír. Oceňuji také, že se tvůrci vyhnuli zbytečné patetičnosti a nepřisoudili postavě Gérarda Depardieua původ v zemi třetího světa.

Rebecca je hrdinka k pohledání. Nehty si lakuje natěračským štětcem, v každé situaci ze sebe chrlí jednu vtipnou hlášku za druhou, její tank ji poslouchá na slovo a i při návštěvě bordelu si umí udělat čas na menší muzikálové číslo (proč mi Lori Petty v této roli tak moc připomíná punkovou verzi Gwen Stefani?). Ovšem ani ostatní postavy nezůstávají pozadu. Můžeme popatřit na tmavovlasou a obrýlenou Naomi Watts, patřičně zlého zlouna Malcolma McDowella, zvrhlého Iggyho Popa nebo podivné klokaní bytosti, mezi nimiž najdeme Jacka Kerouaca, bývalého psa povýšeného na člověka či umělce, vedle jehož veršů vypadá Lennonova I Am The Walrus jako zcela smysluplná a pochopitelná říkanka pro děti. Tank Girl vás vezme na nádherně anarchistickou jízdu postapokalyptickým světem budoucnosti, plnou parádní muziky (Portishead potěšili) a stylových komiksových sekvencí, a za volant posadí zatraceně cool hlavní hrdinku s řidičákem z autoškoly Šílenec s. r. n. Na rozdíl od mnohamilionových líbivých spektáklů mě tento snímek okouzlil svou odzbrojující upřímností, totální ujetostí a překvapivou zábavností.

Strhující seriál o partě detektivů, kteří se k řešení případů nedobírají pomocí špičkové techniky v hypermoderních laboratořích, ale poctivou a špinavou policejní prací v nevlídných ulicích Baltimoru nebo na oprýskané a stejně nevlídně působící policejní stanici. Ano, poctivost je to správné slovo. Lze ji vidět v každém záběru. Dokonale vystihuje scénář, režii i herecké výkony. Z novějších seriálů bych Zločin v ulicích přirovnala ke skvělému Policejnímu odznaku. Zmíněná špinavost je sice spíše doslovná, nic, co by se blížilo chladnokrevné vraždě kolegy, tady nehrozí, přesto mi z hlediska hutnosti atmosféry a vizuálního dojmu připadají tato dvě dílka velmi podobná. Mezi detektivy jsem si nejvíc oblíbila dvojku Bayliss & Pembleton a Johna Munche, který později přesídlil do New Yorku, respektive do Zákona a pořádku. Zajímavostí je, že Richard Belzer si tuto roli zopakoval ještě v množství dalších seriálů, včetně například Akt X.

Snímek působící tak neuvěřitelně sterilním dojmem, že to až vyráží dech. Několikahodinové zírání na bílou zeď je proti tomu vyloženě adrenalinový zážitek. Hlavní postavy jsou zoufale nezajímavé, navíc zahrané herci, jejichž tváře si nezapamatujete ani na pět minut, děj postrádá jakýkoli náznak něčeho, čemu by se děj aspoň dalo říkat, hrdinové se prostě jen střídavě objevují na obrazovce, a výsledný dojem nezachraňuje ani snaha o "ohromující" triky. Jak se k tomuhle přimotal Kevin Spacey, je mi záhadou jako pátý Eukleidův postulát.

Seven Ages Of Rock rozhodně není špatný dokument. Samotná značka BBC představuje záruku dostatku archivního obrazového a zvukového materiálu i přístup k nejpovolanějším osobám, které "byly při tom". Jenže co je to platné, když se z obrovského oceánu rockové hudby vyloví pár největších ryb. Tyto kapely jsou navíc prezentovány jen ukázkami z několika skladeb, někdy dokonce z jedné jediné, což považuji za absolutně nedostatečné. Takový přístup mě pouze utvrdil v přesvědčení, že muziku má člověk poslouchat, ne se koukat, jak o ní někdo vypráví. Osobně si též s oblibou rozšiřuji posluchačské obzory, tudíž mi chyběla sonda mezi interprety, kteří nepatří k nejznámějším z nejznámějších. Echobelly ("nejlepší kapela z těch, které nikdo neznal") a spol. by si určitě zasloužili zásadnější zmínku než pár sekund v předělu.

Barmanka Rita v podání křehké Meg Ryan nespí, pije jako duha, bojí se života a doopravdy ji neznají ani vlastní rodiče. Přesto jednoho dne potká muže, Petera Hoskinse, do něhož je schopna se zamilovat a který její lásku opětuje. Mladý pár najde společné štěstí, dokonce se brzy koná svatba, ale tím příběh tentokrát nekončí. Všechno naopak teprve začíná... Romantický film, jenž se vyznačuje především výraznou jinakostí, která se možná mnoha lidem líbit nebude, ale já si právě jí cením nejvíc.

Otázkou je, co já na tomhle filmu vlastně vidím. Chování a motivaci hlavní hrdinky nerozumím, ve svatebních záležitostech se nevyžívám a Matthew McConaughey má do mé představy o princi na bílém koni hodně daleko. S mou náklonností k Svatbám podle Mary je to jako s láskou – nedá se rozumově vysvětlit. Když ono se na to tááák hezky kouká. :-) Pro celuloidovou cukrovou vatu mám zkrátka slabost, a když mi filmaři nadělí krásný, milý, pastelově barevný dárek, zabalený do hedvábného papíru, ovázaný stužkami a ozdobený květinami, udělá mi to radost. Podobných snímků jsou mraky, takže opravdu nevím, proč si medím zrovna v příhodách svatební agentky Mary Fiore. Ale slibuji, že si je budu pouštět, dokud na to nepřijdu.

Semir a jeho parťák jedou v autě po dálnici a vtipkují (ať žije německý humor). Na dálnici dojde k hromadné nehodě, k níž se připlete i cisterna. Obrovský výbuch. Uplyne pár desítek minut. Semir a jeho parťák pronásledují zločince ujíždějícího v motorovém vozidle. Semir se pokusí přeskočit z automobilu na automobil. Semirovi vypadává zbraň z ruky. Zločinec naráží vozidlem do překážky. Obrovský výbuch. Semir stihne včas seskočit, přičemž utrží několik mužných krvavých šrámů v obličeji. Semir a jeho parťák stojí a vtipkují... Kdyby měla Kobra 11 dvě řady, přišlo by mi to snesitelné, možná dokonce zábavné. Ale čeho je moc, toho je příliš.