deepspace101

Kdysi jsem četla článek, podle něhož Rob Bowman chtěl natočit vzrušující akční snímek, ale jeho původní záměr překazili producenti usilující o co nejnižší věkovou hranici přístupnosti. Během první půlhodiny jsem s jeho autorem nemohla souhlasit. Elektra a temná legenda, jež ji doprovází, mě rozhodně zaujala. Navzdory mým pochybnostem o obsazení Jennifer Garner do role tajemné bojovnice v červeném se své úlohy ujala poměrně přesvědčivě a k vyjádření schopností své hrdinky jí místo okázalých bojových scén stačilo prosté přišpendlení cizího rukávu ke zdi. Jenže postupem času se ukázalo, proč asi tvůrci hledali představitele hlavních postav mezi seriálovými herci. Jako by se celý film pozvolna přenášel do televizního prostředí a divák se najednou ocitl uprostřed tuctového amerického rodinného dramatu, okořeněném několika akčními momenty a čím dál tím více nepříjemně působícími chladnými filtry.

Timurovi Bekmambetovovi a jeho partě se povedla věc takřka nevídaná – obsáhlou knižní předlohu (spisovatelé sci-fi a fantasy se obecně vyznačují neschopností vyjadřovat se stručně) dokázali převést na filmové plátno, aniž by divák trpěl pocitem, že mu něco uniká, nebo byl nucen zmateně tápat. Skoro až s radostí jsem sledovala, jak hladce do sebe všechno postupně zapadá. Jindy doslova bezkrevné a nudné příběhy o upírech a podobné havěti zde konečně dostaly zajímavou, originální a vzrušující podobu. Forma však tentokrát bohužel nestačila obsahu. Nočnoj dozor totiž není žádný Matrix, ptáci létající kolem paneláku opravdu nestačí. A co si budeme namlouvat, ruská města mají do malebnosti daleko a v bytovém designu je v největší zemi světa také ještě co dohánět. Když si ale představím tento snímek s pořádně nablýskaným vizuálem a nadupanou hudbou, jednalo by se o trhák, který by většině svých západních bratříčků vytřel zrak.

Sekvence před úvodním "Iron Man" titulkem se bezpochyby povedla a svou černohumorností mě plnu očekávání, jestli si film nastavenou laťku dokáže udržet i nadále, přiměla usadit se pohodlně do křesla. Vždyť kolikrát se člověku naskytne příležitost spatřit, jak hlavního hrdinu sejme puma z vlastní továrny? :-) Touto scénou ovšem veškerý cynismus končí a vystřídají ho rádoby vtipné hlášky, jimiž se postava Roberta Downeyho Jr. nejčastěji snaží oživit nudné plácání se svou sekretářkou, avšak vytváří spíše dojem psa, který chce kousat, ale zvládne sotva polohlasně štěkat. Charismatický herec ještě automaticky nezaručuje charismatického filmového hrdinu. Nevyhneme se ani dojemným výjevům s ochotně umírajícím přítelem, jenž očividně věděl, že přesně podle žánrových pravidel přišel jeho čas, poněvadž našeho železňáka by už jen zbytečně zdržoval. Závěrečný souboj "plech na plech" se ve svém úsilí diváka ohromit míjí účinností a holohlavý Jeff Bridges v roli záporáka působí spíš jako důchodce nad hrobem. Proč zrovna v těchto vypatlaných spektáklech panuje tendence tak často obsazovat mé oblíbené herce, to opravdu nechápu. Copak Edward Norton, Kevin Spacey nebo zde přítomný Robert Downey skutečně touží chrlit ze sebe jeden klišovitý blábol za druhým? Herecká profese je asi vážně tvrdá řehole.

Jedna věc se Children Of Men přiznat musí, atmosféra temné budoucnosti, kdy lidstvo stojí na pokraji vyhynutí, působí až nepříjemně realistickým dojmem, který by si asi nikdo nepřál zažít na vlastní kůži. Jak by také ne, když spousta scén vypadá, jako by vypadla z dnešních televizních zpráv z válečných zón. Člověk je při jejich sledování přinucen uvažovat nad otázkami, na které by se raději neptal. Je opravdu možné, aby přímo v jedné ze současných bašt demokracie, ve Velké Británii, k něčemu podobnému došlo? A není od nás trochu pokrytecké, když si oddechneme uchlácholeni myšlenkou, v jak relativně bezpečné, klidné a svobodné společnosti žijeme, zatímco na jiných místech naší planety se právě teď podobná zvěrstva dějí? Použití "rozkývané" ruční kamery je tentokrát zcela namístě; když neúnavně – v jistém okamžiku dokonce s objektivem potřísněným kapkami krve – sleduje Clivea Owena při jeho probíhání bojovou vřavou, divákovi skutečně nezbývá než tajit dech. Jenže – ať už je vizuální stránka sebepůsobivější, pořád ještě nezakryje fakt, že film vyvolává pocit, jako by byl jen nepatrnou součástí nesrovnatelně větší skládačky. Scenáristé se inspirovali pouze jednou z dějových linek knižní předlohy, což je velmi znát, poněvadž příběhu očividně chybí hlubší a ucelenější myšlenka, která ovšem pro mě představuje hlavní smysl, proč se na snímky tohoto typu dívat (nebo proč je točit).

Nedá se vyhrát – zatímco japonská verze se snaží diváka unudit k smrti, ta americká ho dorazí trapností. Shimizu sice tentokrát nechtěl točit znovu úplně to samé, a ústřední dějová linka se skutečně liší, ovšem jinak opět jen překopíroval "osvědčené" scény, doplnil je hromadou patetických blábolů, které kupodivu vytěsňují i lekačky, takže Kayako a Toshio se už neobjevují všude, ale spíše všude a nikde, a měl hotovo. Při srovnání s originálem bych vyzdvihla hudbu, která sice nevybočuje ze šedi průměru, ale není aspoň tak únavně odporná. Nezbývá než doufat, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, a Takashi Shimizu už s ní dá konečně pokoj.

Všichni jsou blázni, jenom já jsem spirála... pardon, letadlo. Nemám ráda, když se o umělcích, kteří dělají věci jinak než ostatní a disponují obrovskou fantazií, říká, že musejí být šílení nebo přinejmenším na drogách. V případě režiséra Higuchinského a jeho štábu, který se podílel na natáčení Uzumaki, si ale dovolím udělat výjimku a k podobně upjatým lidem se připojím. Tady se v cateringu musely do smaženice dávat hodně podezřelé houby. Snímek na mě působí dojmem, že jej má na svědomí parta mladých filmařů, která se ve svém studentském debutu snaží přijít s něčím, co tady ještě nebylo, a rozhodně se nenechává svazovat žádnými předsudky ani zažitými postupy. Což by i vysvětlovalo poloamatérskou kameru a střih, které se poněkud neohrabaně pokoušejí navodit atmosféru podivnosti (avšak tady to vychází spíše jako potrhlost). Ono to ovšem není moc potřeba, protože scénář a režie jsou dostatečně ujeté samy o sobě. Upřímně řečeno, u některých civilnějších scén, jako třeba jedení melounu, si nejsem jistá, zda to tvůrci ještě pořád myslí vážně, nebo už přešli k přímočaré frašce. Ve srovnání s filmy jiných "divných" režisérů (například Davida Lynche) ale Higuchinského dílo postrádá jakési vnitřní charisma, kterým by si dokázalo diváka podmanit a uchvátit ho natolik, aby se do snímku naprosto ponořil a už nikdy se nechtěl vrátit zpět. Nicméně originalitu a nápaditost Uzumaki upřít nelze (jen považte – lidé měnící se v hlemýždě!) a v lepším provedení by se mohlo jednat o výjimečný počin.

Ve srovnání s většinou ostatních asijských hororů jsem se u Předtuchy nudila méně než obvykle. Přesto nemohu přehlédnout překvapivě nezáludný příběh bez nápadu a vývoje, jenž pojednává doslova o ničem. Jako by se scenárista spoléhal na to, že v rámci žánru mu divák absenci jakékoli promyšlenosti promine. Prominula bych, horory si vystačí i s hutnou atmosférou, ale to by vrcholem strašidelnosti nesměly být noviny vydávající srandovní zvuky. Není mi jasné, koho tím tvůrci zamýšleli obalamutit. Když vezmu do úvahy třeba tematicky příbuzný snímek The Mothman Prophecies, působí na mě Yogen prostoduše jako film pro děti.

Kdo dřív umře, je déle mrtvý, ale aspoň už nemusí sledovat tento film. Země jeho vzniku mne měla varovat. Hned v úvodu jsme konfrontováni s ukázkou proslulého německého humoru, která hovoří za vše. Když hlavní hrdina pozabíjel většinu domácího zvířectva (se zbytkem mu pomohla policie), zachvátily mě pochyby týkající se scenáristova duševního zdraví, naštěstí se po chvíli raději vrhl na kopírování situací z vydařenějších amerických a britských komedií, což bych mu rozhodně nevyčítala, kdyby ovšem pointy neprozrazoval deset (a více) minut dopředu. Dramatická část příběhu rovněž nefunguje, takže mé naděje na německé Dead Like Me nebo Pushing Daisies definitivně pohasly a musela jsem se hodně přemáhat, abych vydržela až do závěrečných titulků.

Jeden z mála televizních pořadů, které mě ještě baví sledovat. Líbí se mi jeho střídmé pojetí, na zbytečnou pompéznost a falešné pozlátko nejsem zvědavá. Pavel Liška i Bolek Polívka se jako moderátoři celkem drželi a jejich předtočené scénky neměly chybu (obzvlášť Kolja a Zapomenuté světlo). Vadily mi jen dvě věci: Byla bych ráda, kdyby ocenění mohli říci více než jednu větu, aniž by jim někdo skočil do řeči s tím, že "přetékají do basketbalu". Děkovačky, jež by obsahovaly třeba i nějakou tu hezkou myšlenku, se tedy téměř nekonaly. Druhá výtka patří "kašpárkovské" kulturní vložce. Nevím, jestli měla i jiný než "umělecký" význam, přiznávám, že mi možná unikl, poněvadž jsem si během ní raději zašla pro čaj, ale co se podobných hudebních příspěvků týče, já bych uvítala spíše skutečného umělce, který má světu co nabídnout. Brala bych klidně i muzikanta z ulice, hlavně ať jeho vystoupení působí upřímně, opravdově a od srdce. Nevyžaduji formální dokonalost, mnohem více si vážím odvahy a nápaditosti.

Příběh filmu je postaven na slibném a lákavém základu – Cris Johnson dokáže vidět budoucnost a tuto svou schopnost se neostýchá kdykoli využít. Podobná témata mě vždycky zajímala, pročež jsem se odhodlala zhlédnout snímek, v němž hlavní roli ztvárnil Nicolas Cage. Jeho herectví je kapitola sama pro sebe (při jeho "zamilovaném" výrazu jsem se smíchy neudržela), navíc mu tady sekunduje Jessica Biel, která působí nevýrazně a jejíž herecké schopnosti ve mně nebudí přílišnou důvěru. Zbývá tedy už jen jediná postava, jíž je věnován trošku větší prostor, a tou je agentka FBI, jež do našeho hlavního hrdiny vkládá nemalé naděje. Výkon Julianne Moore mě sice přesvědčil, ale celkový dojem se mu zachránit nepodařilo. Scénáři chybí nápaditost, z daného tématu se dalo vytěžit mnohem, mnohem víc. 92 minut uteče jako voda, přesto divák nemá pocit, že by se za tu dobu na obrazovce něco zásadního událo. Ovšem nemohu tvůrcům upřít, že se jim povedlo vyhnout některým klišé. Cris Johnson si dá poměrně načas, než se připojí k FBI, teroristé se nenechají snadno odprásknout, aniž by svým protivníkům předtím nezatopili, je však škoda, že se o nich prakticky nic nedozvíme. Next nezaujme ani nevábným vizuálem, ať už se jedná o použití vyloženě hnusných filtrů nebo o nepřesvědčivě vypadající digitální triky, jejichž umělost příliš bije do očí.