deepspace101

Producenti a režiséři komerčních sci-fi pitomin určitě vědí, jak velkým požehnáním je pro ně Will Smith. Nepatří k shakespearovským hercům, kteří by v nich vypadali nevěrohodně, možná i směšně, ani naopak k netalentovaným béčkařům, kteří by každý takový film potopili do odpadních vod. Působí natolik přirozeně a uvěřitelně, že v jeho podání dokážu akceptovat i příběh o muži, jenž zůstal na světě sám poté, co se ostatní lidé proměnili ve vzteklé animáky. A vydržím se dokonce celou dobu nesmát. Tedy skoro celou dobu. :-))

Nechtěla bych být kapitánem vesmírné lodi Hvězdné flotily. Jean-Luc Picard prožije vlastní smrt, stejně tak i polovinu života během pár okamžiků, asimilují ho Borgové, projde si peklem cardassianského mučení v orwellovském stylu, když je to potřeba, brání své plavidlo sám proti přesile, a jako by to nestačilo, čas od času se zjeví Q, aby jej potrápil svými rozmary. Kapitán Picard tím vším prochází poznamenán, avšak nezlomen. Ani v nejtěžších chvílích neopouští své ideály a nevolí nejpohodlnější stezky, přičemž se nemůže opřít ani o polštář šťastného a naplněného soukromého života. Záchrannou síť a oporu nalézá však ve své oddané posádce, která se mu stala rodinou. Nechtěla bych být kapitánem vesmírné lodi Hvězdné flotily, ale moc bych si přála být jako on. Člověkem, který se odvážně vydává tam, kam se dosud nikdo nevydal... i tam, kam ještě nikoho nenapadlo se vydat. Znám Star Trek už od dětství, ale pořád mě překvapuje, jak mnoho v něm nalézám a jakou neotřesitelnou morální autoritu pro mne představuje.

Ačkoliv vymizela v podstatě všechna negativa, která jsem předávání Českých lvů vytýkala před rokem, paradoxně hodnotím letošní ročník hůře než ten minulý. Každý z oceněných dostal dostatek prostoru (i když většina ho nevyužila), nikdo jim neskákal do řeči ani na ně netlačil, ať nezdržují. Povinná kulturní vložka se omezila na krátké vystoupení na české poměry snesitelné Ivy Frühlingové. Jenže – sice vím, že budu v menšině, ale mně tam chyběl ten pro Lvy už dlouho charakteristický "trapný a křečovitý" humor, který dělal každý z večerů tak originální a interesantní. Moderování Jana Budaře slibovalo mnohé, sám na pódiu ovšem neměl komu nahrávat, tudíž ani možnost skórovat se nenabízela často. Celý pořad se stal uhlazenějším, umírněnějším, držícím se v bezpečných vodách a neodbočujícím z tisíckrát vyjetých kolejí, po nichž se vydávají ostatní podobné ceremoniály a jimž se až doteď Lvi vyhýbali. Objektivně vlastně nemám co zkritizovat, akorát jsem se přistihla, že zívám.

První řada byla skvělá. Kde tvůrci ubrali na přesnosti historických faktů, tam přidali na přesvědčivém a velice působivém vykreslení poměrů v tehdejší společnosti. Tohle v učebnicích nenajdete, tento Řím dýchá, žije, vře, umírá. Omráčí vás intenzivními vůněmi, pachy, sytými barvami, stáhne vás na dno svých neřestí a intrik. Užasnete nad jeho vyspělostí a současně budete děkovat bohu, že nemusíte žít pod hrotem meče jeho nelítostnosti a krutosti. Druhá řada vysoko nastavenou laťku neudržela, nespadla ale ani výrazně hluboko. Jako by to po Caesarově smrti neměl kdo táhnout jak historicky, tak příběhově. Nebo na mě toho vraždění a prolité krve bylo možná už příliš...

Beowulf aneb Je třeba zabít Angelinu Jolie, ale nikomu se do toho nechce. A komu by se taky chtělo, že? :-) Na jedné straně jsou hrany severské drsnosti viditelně obroušeny, na straně druhé nevěřím svým očím, že v USA natočili velkolepý akční trhák neobsahující vůbec žádný patos. Jak to sakra Zemeckis dokázal?! Vždyť tím zbořil životní jistoty spousty lidí na celém světě. Jelikož nepatřím mezi otrlé diváky, chválím šokující, ale zároveň ohleduplné zobrazení drastičtějších výjevů (o ukousnutou hlavu či utržené končetiny není nouze), které je pro mne činilo bez problémů snesitelnými. Svou zásluhu na tom má samozřejmě i animace. CGI sice zrovna dvakrát nefandím, nicméně "videoherní" look se mi ve filmech většinou líbí. Přijde mi to sympatičtější než hraní si na realitu skutečnější než skutečnost. Animace je v Beowulfovi výborná – až na postavy. Kámen úrazu představují jejich prázdné, neživé pohledy, jako by všichni byli nevidomí. Také pohyby vypadají často divně a nepřirozeně (zběsilé uhánění na koni měli radši vynechat). Vida, v akčním žánru je pořád kam jít. A to jsem si začínala myslet, že už je pro mne mrtvý.

Cítím se trochu podvedena. Vydala jsem se do kina na inteligentní, pro duši hřejivý film, skončila jsem v divadle na jedné z těch her z nevyčerpatelné zásoby anglických komedií (nižší kategorie), na kterou se vypravíte, když zrovna nemáte chuť na Hamleta nebo Višňový sad. Ale vlastně je to moje vina. Trailery lžou, říkala jsem si, nikdy neukazují, jaký film doopravdy je. Jenže tentokrát mluvil pravdu a byla to moje chyba, že jsem mu nevěřila. V Králově řeči se najde pár dramatických míst, kdy se scénář začne nořit do hloubky. Vzápětí se však zachová jako nafukovací míček, jenž se neodbytně dere zpátky na hladinu – scéna je rychle utnuta a náš milý král se už opět vesele válí po podlaze. Zřejmě ještě budeme muset počkat, až uběhnou nejméně dvě století. Současníkovi nezbývá než si vystačit s příběhem o členovi britské královské rodiny, jenž se uměl poprat s koktavostí a spřátelil se s člověkem bez odborného vzdělání, a dokonce, ó ty hrůzo hrůzoucí, bez rytířského titulu. Malý krůček pro lidstvo, obrovský skok pro krále. Já jako jedinec žijící v zemi, kde zatím po celý můj dospělý život zastává nejvyšší funkci osoba, jíž si nevážím, takový vhled do života monarchy asi nedokáži zcela docenit. Mnohem víc by mi imponovalo, kdyby se Bertie postavil všeobecnému mínění o tom, co je přijatelné a normální, a snažil se ukázat, že i zadrhávající vladař může (například s pomocí slabších sedativ) vykonat velké skutky a stát se významnou postavou dějin. Musíte mi prominout, odrecitování řeči stejně bezobsažné, jako bývají projevy dnešních politiků, kdy jediným vítězstvím je to, že ji dovedl nahlas přečíst, mezi velké skutky nepočítám. Je také otázkou, jak se do historie zapíše režie Toma Hoopera. Způsobem, jakým vede herce, připomíná postarší dámu, která členy štábu oslovuje drahoušku a nad nepovedenými záběry spráskne ruce a s ruměncem na tváři utrousí: "Ach, božínku." Toto vedení se jakž takž vyhnulo dvěma hlavním představitelům, kteří jsou mimochodem úžasní jako vždy. Geoffrey Rush nepůsobí zženštile, Colin Firth nezapomíná být správně nepříjemný a umíněný. The King's Speech předvádí v rámci svého žánru slabší standard – nic víc, nic míň.

Zařadit do hodinového sestřihu ze sólového koncertu Davea Gahana pouhé čtyři jeho skladby mi přijde poněkud tristní. Běžný divák jistě ocení, když zaslechne povědomou melodii, ale když už frontman Depeche Mode jede vlastní šňůru, možná by se to dalo považovat za vhodnou příležitost představit širšímu publiku i jeho vlastní písničky. O to více mě zarazil titulek (který byl tradičně celkově dost mimo), kde byl uveden jako autor. Přitom I Need You příjemně šlapala a téměř rocková Bottle Living sršela slušnou dávkou energie (a kdyby se očesala o elektroniku a kapku přitvrdila...). Depešácké songy v novém aranžmá, kterým se na záznamu dostalo největšího prostoru, bych popsala následovně: takhle nějak by DM zněli, kdyby byli nudná poprocková kapela bez špetky smyslu pro originalitu a nápaditost. Ovšem to bych je asi neznala, protože by po nich dneska neštěkl pes. V tomhle ohledu to byla zajímavá zkušenost, taková exkurze do alternativní reality, po jejímž absolvování se s radostí vracím do té naší.

"Kto nakŕmi pavúkov? Kto pooberá čerešne?" Kvalita pořadů o počasí kolísá v závislosti na počasí, kvalita Partičky se složením partičky. Vyhovuje mi, že se zde objevují především slovenští herci, které neznám a nemám je spojené s různými nováckými a primáckými telenovelami. Známé tváře se zatím osvědčily málokdy (ono třeba od Ani Geislerové se nedá mnoho legrace čekat). Konstantu, a to značně rušivou, představuje chování moderátora – ten je na zabití vždycky. Očividně trpí závažnou chorobou, která se projevuje nezvladatelným předváděním "nenuceného" smíchu. A zná Dangl i jiné než "příjemné" přívlastky? Chvíli mi trvalo, než jsem si na humor Partičky zvykla, i dnes se občas v duchu ptám, co je na tom vlastně vtipného a čemu se směju, ale o přemýšlení tady nejde. Naopak je krajně nežádoucí. Stačí kopnout rozum do kouta, přistoupit na jejich hru a nechat se unášet na vlně absurdního humoru, dobré nálady a kouzla okamžiku. Vzhledem k odpadnímu standardu televizních pořadů českých a slovenských komerčních stanic mě Partička velmi příjemně překvapila. Doufám, že z vysílacího programu Markízy hned tak nezmizí. Protože když dojde na krmení pavouků, padám smíchy ze židle. :-D

Star Trek z doby, kdy se na můstku Enterprise běžně vyskytovaly osoby, které by ruským přízvukem mohly řezat plech, u Hvězdné flotily frčely pyžama a minišatičky (šedesátá léta se nezapřou) a proces teleportace trval nekonečně dlouho, u mě na pozdější série trochu ztrácí. Nikoliv kvůli zastaralým trikům, na těch mi nezáleží, ale kvůli embryonální fázi vývoje esence startrekovského univerza, to jest morální a myšlenkové stránky, a z dnešního pohledu přílišné "komerčnosti". Kapitán Amerika, tedy James T. Kirk, trpí neustálou potřebou se s někým rvát (v tehdejším podání spíše se přetahovat, válet a políčkovat), v případě nouze přenechá tuto jistě nemilou povinnost někomu z podřízených, a jako správný chlapák má samozřejmě děvče v každém přístavu, respektive na každé planetě (a je-li potřeba, opět se najde ochotná dobrovolnice mezi posádkou). Přitom je nad všechna slunce jasnější, že nejzajímavějším charakterem na palubě je pan Spock, jenž se o poznání méně válí, poněvadž k ochromení protivníka mu stačí jediný hmat, a jemuž nad Kirkovými skutky pochopitelně často povyjede obočí. Budoucnost naštěstí přinesla více Spocků než Kirků a já se stejně nemohu ubránit nostalgii a vděku – takhle to tenkrát všechno začalo!!!

Úplně vidím ty nadšené zástupy americké mládeže s naondulovanými vlasy a rukama plnýma popcornu a papírových pohárků s colou, jak se v osmdesátých letech hrnou do kin na Top Gun. A jak jim závidím! Taky bych to chtěla zažít. Tohle musela být ve své době pecka! Příběh plný neprůhledných pohledů za slunečními brýlemi a zjišťování, který z těch drsně drsných vojenských pilotů je větší macho. Val Kilmer nasazuje těžký kalibr žvýkání žvýkačky s otevřenou pusou, jenže chudák netuší, že v létání Toma Cruise je cosi geniálního. A na to by nestačil ani Orbit bez cukru. Na druhou stranu, dnes si můžu víc užít pohled na Anthonyho Edwardse s plnohodnotným vlasovým porostem (páni, skoro bych nevěřila, že ho kdy měl), Meg Ryan jako tuctovou domácí puťku a Clarence Gilyarda Jr. bez jeho kolegy, který kope rychleji než elektřina a zásadně s otočkou.