deepspace101

"Tady je Howard W. Campbell Jr., poslední svobodný Američan..." uvádí Nick Nolte své rozhlasové vysílání a předvádí nejlepší herecký výkon kariéry. Sheryl Lee v "Říši pro dva" září v červených šatech a na kratičký okamžik se vrací záblesk Laury Palmer. Mother Night velmi, velmi věrně adaptuje knižní předlohu. Liší se nepatrně v detailech – například na vlastní uši uslyšíme, co Campbell pouštěl do éteru – a v přidané hodnotě lidštějšího a méně chladného a odtažitého dojmu díky přítomnosti živých, dýchajících herců. Vonnegut rozehrál ďábelskou hru o svědomí, která se na filmovém plátně jeví stejně nemilosrdná jako na stránkách knihy.

Magická hlubina... tak by se Soderberghovo dílo mělo jmenovat, kdyby ten název už nebyl zabraný, protože přesně to vidím, když se dívám na Solaris. Pohltí mě záplava opojné modři, vtáhne mě do sebe vlna pocitů. Pocitů více bolestných než příjemných, přesto se nemohu nabažit, nemám stále dost. Co snímek ztrácí ve filozofické rovině, to nahrazuje silným prožitkem. Triky a výprava neplní pouze funkci povrchní krásy, ony posouvají film do další dimenze. Podmanivost kamery a hypnotičnost hudebního doprovodu přiměje toužit po věčnosti strávené ve snu, ustrnout v okamžiku při pohledu do tváří George Clooneyho a Nataschi McElhone... Solaris je omamná jako droga. Není skutečná, ale já se jí nedokáži a nechci vzdát.

Žasnu, že jsem v dětství neumřela hrůzou. Náznaky mrazu mi po zádech běhaly už při úvodních titulcích. To se mi dlouho nestalo. Udivuje mě, že mi v paměti neutkvělo víc než "NERAK" napsané na okenní tabuli. Ztracené vzpomínky se nakonec ukázaly být výhodou, díky nim jsem si mohla plně vychutnat tajemství a atmosféru filmu. Příběh má co nabídnout a odsýpá v příjemném tempu bez zbytečných natahovacích scén. Fandy NCIS (mě) potěší obsazení Davida McCalluma. Kdyby se přepsaly naivní dialogy s neúmyslně úsměvnými momenty (ústřední blondýnka je i bez nich na facku), pozměnil závěr a přitlačilo se na pilu, byl by z Watchera regulérní horor pro dospělé. Po Blair Witch další důvod, proč se bát chodit do lesa. :-)

"Barbaro, přines videokameru, Doug dosáhne vrcholu." Will Ferrell a Chris Kattan jsou dva zoufale nevtipní trapáci. Nahazují sval, neúspěšně se snaží sbalit nějakou roštěnku a touží po vlastním klubu, který bude jako Roxbury (tedy až je tam pustí). Pokud jste z předchozích vět získali dojem, že Noc v Roxbury zrovna nezve k duševním hodům, vaše tušení je správné. Je to film určený pro velice specifické publikum. Příhody tesilového dua dokáže ocenit zejména ten, kdo a) pravidelně v sobotu koukal na Eso s Terezou, b) vzhlížel k osazenstvu Jump Street 21 jako k nedostižným frajerům (Richard Grieco je takový americký Sagvan Tofi, že?), c) má ve svém okolí člověka, který drží tělesný tuk pod dvěma procenty (tahle je pro tebe, Stane ;-D). Dvě hvězdičky nevypadají jako moc, ale u takové kraviny je to hodnocení pro nejvyšší ligu. To přerušení svatby je fakt geniální.

Nevím, kolik existuje filmů, které pojednávají o vzestupech a pádech prvních amerických ropných magnátů. Snad prostředím je There Will Be Blood neotřelý. Ale uniká mi, co má být na tomto umělecky přepjatém snímku – krom hudby – výjimečného. Životní cesta Daniela "Džejára" Plainviewa vypadá jako obkreslená podle klasické příběhové šablony dramatického žánru. Jednobarevnost jeho charakteru ani žádná vybočení nenabízí. Chybí překvapivý moment nebo nečekaný zvrat či náznak scenáristovy invence. Opravdu někdo trpí romantickými představami o těžbě ropy a tvrdém byznysu? Copak to vůbec lze? Mezi námi žijí lidé, kteří mají místo svědomí počítající pokladnu a cit nahrazují neukojitelnou touhou po moci. Kvůli tomuto zjištění se nepotřebuji dívat na více než dvě hodiny trvající filmařský výtvor, mně stačí, když si projedu pětiminutový souhrn denních zpráv. Silněji než snahu o zásadní, zneklidňující sdělení vnímám v Až na krev jasný tah na oscarovou branku. Hned od úvodní scény. Akademici si na špinavé, hekající, naturalisticky zachycené herce potrpí.

Novinář bez bázně a hany přijíždí do ostrovního domova důchodců, aby tam na žádost bohatého magnáta vyšetřil dávné zmizení mladé ženy. Úkol se to ukáže být nadmíru obtížný. Nacházíme se ve Švédsku, tudíž nepomůže ani to, že polovina podezřelých je po smrti a druhá polovina jednou nohou v hrobě. Vlivem dlouhodobého působení tmy a zimy se u tamějších seniorů hromadně projevují psychopatické sklony, o čemž se osobně přesvědčí oba hlavní hrdinové. Postavy se striktně dělí na hodňáky a zlouny a soutěží v příslušných kategoriích. Týdenní pobyt na skautském táboře vyhrává Mikael Blomkvist, kdo získá titul Nejúchylnější psychopat roku, zjistíme na konci filmu.

Černá labuť je stejně povrchní a přímočará jako zbylé dva Aronofského filmy, které jsem v uplynulých dnech zhlédla. Ovšem v tomto jediném případě mi zmíněný režisér představil postavu, na níž mi záleželo. Natalie Portman se pro roli baletky hodí a svého Oscara si zaslouží – uvěřila jsem jí oba póly jejího filmového charakteru, její touhu po dokonalosti i jiskření mezi ní a Vincentem Casselem (bod rovněž pro něj, příjemně mě překvapil). Přesvědčila mě i úzkostná atmosféra "vrcholového" umění. Smutným faktem zůstává, že v Black Swan se propracovaná psychologie postav nahrazuje šplíchanci krve divákovi do tváře. Asi se nepočítá s tím, že by drama, které se mu odehrává před očima, jinak pochopil. Darren Aronofsky by své publikum nemusel tolik podceňovat. Úsměv budí také představa, že by někdo, kdo nestrávil celý život zavřený v jeskyni na Marsu, mohl přisuzovat Natalii Portman větší schopnosti, než jakými je obdařena dobrá herečka. Naučila se půvabně mávat "křídly" a hopsat (zabíraná od pasu nahoru), jako by tančila na špičkách, ale člověk nepotřebuje vědět, že Louskáček není nástroj na drcení skořápek ořechů, co má doma v kuchyni, aby poznal, že za ztělesněním krásy a vznešenosti ladných panenek se ukrývají léta dřiny a odříkání. Za ukázky z profesionálních baletních čísel náleží Labuti velká pochvala. Nedivila bych se, kdyby po promítání tohoto snímku stoupla návštěvnost baletních představení.

Na rozdíl od mnoha jiných hodnotitelů si nemyslím, že Fontána má nebo měla mít filozofický podtext, ačkoliv je zacílena na přemýšlivější publikum. Její účel vnímám ve smyslu útěchy, pročež chápu, proč spoustu lidí oslovila. Pro smýšlení nastupujících generací západního světa přestávají být tradiční křesťanská schémata vyhovující a naplňující. A potřebují být nahrazena, protože obavy ze smrti či ztráty blízké osoby zůstávají. Myšlenkově mi Fontána připadá plytká, dalo by se dojít o hodně dál než k mudrování o koloběhu života a smrti; respektive člověk, který si tímto již prošel, dál pravděpodobně bude – i já tam jsem. Nepopírám význam duchovního života, už z důvodu, že jsme ho schopni, ale osobně jsem zdrženlivější, poněvadž se neodvažuji tvrdit, že vím, jaký tento význam je. Příběh snímku ilustrují hezké, ale nijak dechberoucí obrázky a doprovází jej hudba, která stojí za povšimnutí. Kdyby nic jiného, Fontána dala světu Mansellovu Death Is The Road To Awe. Čekala jsem, že ve filmu více vynikne, že bude doprovázet emocionálně gradující scény, až nakonec vybuchne do oslnivé koule strhujících zvuků, která bude zářit do nekonečného prostoru. Ve skutečnosti však příliš rychle vyprchá do ztracena. Zaposlouchání se do soundtracku, při zapojení vlastní fantazie, mi přineslo větší a intenzivnější zážitek. S Aronofského vizí souhlasím z biologického hlediska, ale z hlediska víry se s ním neztotožňuji. Věřím ale, že tyto úvahy v sobě nenesou tolik potenciálu zneužitelnosti jako, řekněme, některé dřívější.

"Je tohle nebe?" "Ne, Iowa." V roce 1989 po amerických kukuřičných polích ještě neběhali šediví mužíčci, ale dávno mrtví profesionální hráči baseballu. A byla to mnohem větší zábava. Kevin Costner kvůli nim prodrandí polovinu Států v dodávce, aby s "pistolí" v ruce přinutil Jamese Earla Jonese jít na zápas. Jako námět to na papíře muselo vypadat hodně divně, ale jako film, který vám má zanechat zasněný úsměv na tváři, to funguje bezvadně.

"Ameriku miluju. Ukažte mi zemi, která přešla od barbarství k dekadenci, aniž se mezitím obtěžovala vytvářením civilizace." Lze takovou repliku pronést zcela suše a bez vtipu? Ano, lze. Čeho se u adaptací nejvíc bojím a co současně očekávám s největším napětím a zvědavostí, je scenáristova a režisérova invence. A Good Woman Howarda Himelsteina a Mikea Barkera se snaží být komedií i moralizujícím dramatem, ale střílí slepými náboji a neumí naplnit podstatu ani jednoho. Nedokáže správným způsobem vyplnit "dutost" Wildeových postav a humor ztratil veškerý jeho švih, jiskru a eleganci. Nejvtipnější je obsazení Helen Hunt do role protřelé "prostopášnice" a Scarlett Johansson do úlohy počestné manželky. Hunt sice jako inteligentní žena, která dokáže během okamžiku okouzlit muže, vypadá roztomile, ale nedostává mnoho prostoru, aby mohla svůj part pořádně rozehrát. O Johansson platí totéž. Většina ostatních herců je nevýrazná a stejně nevýrazné jsou i jejich výkony. "Ženy nevěří ženám, ani muži nevěří ženám, takže ženám nevěří nikdo." Nedá se věřit ani tomuto filmu.