Petr Nectinec

Může někdo obdivovat policejního hrdinu, spáchajícího sebevraždu, pravda, cizí rukou, pro totální selhání s potrestáním vraha? Může se kdokoli ztotožnit s hrdinou, zavazujícím k odplatě za vlastní selhání své malé dítě? Lze předpokládat sympatie diváka s hrdinou, neschopným běžné komunikace se ženou i synem, natožpak jakýmkoli projevům lásky k nim? Inu, v Česku se opět pár lidí rozhodlo, že ano. Hrdinu vylepšili ekonomickou jasnozřivostí a nechají ho ve finančně nejisté době odmítnout veškeré manželčiny nápady co provést s našetřenými potenciálně bezcennými penězi, aby jim a synovi zajistily život i v budoucnu, nadali ho bojovým uměním popadnou protivníka za klopy saka a točit se spolu tam a zpět a věnovali mu bystrý mozek, s jehož pomocí za sebou pečlivě maže stopy při pátrání po zločinci, kterým, jak všichni víme, je někdo z jeho kolegů mající také k ruce policejní aparát. Manželku obdařili výstřihem, syna fotbalovým míčem, ulice vodou, ostatní postavy dlouhými kabáty a cigaretami, dialogy němčinou a scénu dobovými rekvizitami. Vybrali ve světě nepoužívaná, lokálně však osvědčená tempo vyprávění a práci s herci, zaváhali s hudbou, ne však s kamerou, a přidali správně dlouhé titulky. Takhle se ve stínu dělá oskar.

Film je možná výtvarně hezký, zaplněný hezkými herci a zejména herečkami, dekoracemi a pro některé ročníky i retro atmosférou. Příběhem je ovšem vycpán velmi plytkým: dva manželé s odrostlými, ne však samostatnými dětmi si špatně zařídili život (vzájemně nekomunikující a nemilující se workholik a žena v domácnosti), což se vlivem vnějších okolností tak nějak samo náhle vyjeví. Další vnější okolnosti přimějí manželku převzít řízení jejich společné investice – tedy po rodičích zděděnou továrnu, kterou dosud řídil její manžel. Metody, které žena namísto muže používá, jsou na obraze hezké, ve skutečnosti naprosto machiavelistické. Dočasně odstrčeným manželem využitá stejná metoda ji ovšem řízení rychle zbaví a ten tak opět přebírá vedení továrny. Znovu odstrčená manželka se následně rozhodne věnovat tomu, co lze – stejně jako řízení továrny - dělat bez jakékoli kvalifikace. Politice. I bez prozrazení podrobností je tak nabíledni, že oba jsou nyní ve zcela stejné situaci, ve které byli na začátku: mají špatně zařízený život (manžel je znovu workholik a manželka namísto osamocené ženy – loutky v domácnosti osamocenou ženou – loutkou v politice). Konec filmu proto vnímáme jako zcela nepatřičný a ptáme se – proč to končí právě teď? Dobrá, víme alespoň, že ani Catherine Deneuve ani Fabrice Luchini nemají pro své chování nijak pevná měřítka a že on ani ona neváhají pro uskutečnění svých cílů udělat téměř cokoli. Ale k čemu tedy takto rozehraná partie má být? Zkrátka za celou dobu promítání se chování ani osudy postav nijak nevyvinou, nikam neposunou a ničeho nedosáhnou. François Ozon prostě na plátno nastrčí prefabrikovanou kostru, obalenou pestrými prefabrikovanými šaty, k tomu pustí adekvátní hudbu, a až po devadesáti minutách zavoní, tak to své kočovné divadlo sbalí a odjede k dalšímu městu. A divák? Jestli ho tohle baví, tak si počká na další námezdní režiséry, kteří mu za týden předvedou nějaké takové stejné mrtvolky, kterým bude znovu závidět jejich prefabrikované šaty a znovu je litovat pro jejich smutné osudy.

Na film Tron Legacy 3D jsem zamířil kvůli recenzi http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=685998. Opravdu jsem neočekával složitý, ale v podstatě žádný příběh a už vůbec ne nějak zdokumentovanou motivaci postav. Nadšení pro objevení nových filmařských světů bylo tou jedinou pozvánkou. A výsledek? Nadšení chápu. Architektura filmu je obdivuhodná, pohyb kamery – když se hýbe – také. Hudba Daft Punk koresponduje s filmem. Kostýmy a s nimi temná atmosféra snímku, rozetnutá světelnými stopami strhující. Čekáte na „ale“? Tempo je nezvládnuté. Film nebo režisér nebo producent se berou příliš vážně, žulový nebo spíš mramorový pomník. Avízované akce lze spočítat na prstech jedné ruky a upovídaná vycpávka se statickou kamerou převažuje. Herce přeskočme, kostýmy dominují, ale to je vlastně správně. Postprodukce z filmu odkapává, až máte pocit, že těch pár živých herců a natáčecích dní byl zbytečný přepych. Pokud nyní popisujeme film o světu (a filmu) budoucnosti, nenacházím paralelu – přelomovou paralelu - s filmy Avatar či Matrix, ale o pár let dříve u filmu Sky Captain and the World of Tomorrow, Svět zítřka. Zápletka je také triviální, ale lepší, neboť beze zbytku využívá rodokapsovou látku z počátku minulého století, stejně uhranutou přicházejícími technologickými možnostmi, jako jsme nyní uhranuti my. Hlavní hrdina a hrdinka také bojují s monstry schopnějšími, než lidstvo. Jedinou zbraní těchto hrdinů proti monstrům, stejně jako jedinou zbraní hrdinů Trona je improvizace jako protiklad předvídatelného chování strojů či programů. Živých herců rovněž málo, postprodukce rovněž nadmíru. Zobrazený svět Světu zítřka je fantasijní a opravdovému světu se nepodobá o moc více, než svět Gridu světu našemu. Jen jednající postavy jsou z masa a kostí a trousí i humor, ne jen mramor. Na závěr tedy také trochu věštění budoucnosti: film Tron Legacy zapadne stejně jako zapadl film Sky Captain and the World of Tomorrow; stejně tak se ani z něj ani po čase nestane kult; jako vize budoucnosti lépe obstojí postprodukčně stejný vizuálně staromódní Sky Captain, protože má lidsky jednající hrdiny. A hudba Daft Punk nestojí za moc.