Petrus1

Prosím o zapsání této chaty v lesích na seznam děsivých míst, které musí každý správný úchylák, který se honí (nejen) za přízraky, navštívit. Dveře se tam jistě netrhnout, vstup povolen i vícečlenným skupinám a megaúchylům doporučuji si rezervovat pobyt na více nocí. Přemýšlím, že posmrtně by to nebyl špatnej (hand)job. ;)

"Lucy vzala sekeru, ztrestala s ní nevěru. Dej si pozor na Lucy, rozseká tě na kusy." Já myslím, že by manželé měli vždy dodržovat dvě základní pravidla: 1. předpokládat, že se partner může kdykoliv vrátit domů dřív a za 2. nikdy se domů nevracet dřív, než slíbil. V tomto případě byly porušeny zásady obě. Lucy, která vypadá jako lehká děva - zmalovaná, s cingrlátky na rukou, provokativní chůzí a naprosto obřím obočím (které se prý vrací do módy... no nazdar!) - se v dobré náladě vrací domů, kde nachytá manžela v posteli s jinou. No, některé ženy tuhle epizodku těžko nesou a když má Lucy po ruce ještě sekeru a rudo před očima... seká do nebohé spící dvojice jak šílená. Bohužel před očima své dcery. No a taky jako šílenec zůstane 20 let zavřená v blázinci. A když rada lékařů usoudí, že je způsobilá k běžnému životu, přijíždí na bratrovu farmu, kde žije i její dcera. Rodina ji přijme vřele, stejně tak jako prostředí - ideální pro vražedkyni - bourání prasat, sekání hlav slepicím a kuřatům... Navíc dcerunka si maminku vystajluje k obrazu svému, tak jaxi ji pamatovala jako dítě. A taxe z postarší vyplašené dámy opět stává sebevědomá zmalovaná cingrlátky ověšená stará-mladá. A hned jak uvidí mladý maso (snoubence své dcery), vyprsí se, zavrtí boky a koketně ho svádí. No, po dvaceti letech v blázinci se není co divit. Sebevědomí ji ovšem dost klesne, když se na farmě objeví její psychiatr. A to se pak začnou dít věci. Sekera zasviští častěji, než bych čekala. Zase se mi potvrdilo, že je to mocný a vhodný nástroj do hororu... rozuzlení není žádným velkým překvapením a to vysvětlování na úplný závěr bych klidně oželela. Co ovšem tento thriller celou dobou táhne, je herecký (šílený) výkon Joan Crawford.

Onibabu jsem dlouho odkládala. Já jak někde vidím škatulku "psychologický", raději od toho dávám ruce pryč, protože vím, že mě to nebude bavit, absolutně nepochopím, co tím tvůrce chtěl říct a budu se děsně, předěsně nudit. Jsem přece jen zastáncem přímočařejších projevů. Ale měla jsem v sobě takové zvláštní vnitřní rozpoložení a nějakej ten panák Tatranskýho čaje mi dodal kuráž, abych se do toho pustila... Dokonce se mi podařilo přemluvit toho svého medvěda, aby se díval se mnou. I když jsem předpokládala, že u toho buď usne nebo bude celou dobu brblat, jaká je to kravina. Překvapil. Nebrblal a do zimního spánku se uložil až po hodině. Já vydržela. Můžu snad i říct, že mě to opravdu zaujalo. Teda ne až tak, že bych u toho masturbovala blahem a začala tu vypisovat jak mě japonské historické dílo uchvátilo svou syrovostí v boji o vlastní přežití, udržení si blízkého člověka, či touze po milostných hrátkách. Za trochu lásky, sexu a něhy běžela bych světa kraj, běžela bych trávou a rákosím a běžela bych bosá... postavila bych se démonům, běžela průtrží mračen, abych mohla spočinou (nejen) v náručí milovaného muže. I když milovaný muž je válečných zběh, který v boji nechal mého manžela, je línej jak veš, protože většinu času prospí a je to ničema, který chce ženu (ještě, aby nechtěl, když byl ve válce). A ženy chtějí zase chlapa (ještě, aby nechtěly, když všichni muži odešli do války). Vlastně těžko říct, kdo z těch třech je víc nadrženej. I když stará žena se ničemy chce spíš zbavit, aby ji neodvedl snachu. Tak tam provokativně chodí s odkrytým ňadrem, snaží se chlapa přitáhnout do své vlastní díry a když dostane košem, musí si vystačit aspoň se starým stromem. Je mi ji docela líto, protože nikdy neviděla nic tak hezkého, aby ji to vyrazilo dech. A to já zase jóóó, heč. A jak víme, ženský jsou zvědavý a příležitost dělá zloděje, není nic jednoduššího nežmladé nabulíkovat spoustu báchorek o démonech a trestu za smilstvo a cizoložství, za které přijde člověk do pekla, kde je hora jehel a jezero krve a trest za hříšnou lásku je vůbec nejhorší. "To, co děláme, není hřích. Každý to dělá." A dál bych to asi nerozebírala - sejdeme se v pekle. ;) A když stará žena dospěje k realizaci svého plánu, konečně se z toho nakonec aspoň na chvíli stane jakž takž horor. "Jako by země byla vzhůru nohama." Ano, vždyť stěžejním, stále se opakujícím motivem jsou kozy, tráva, spánek a především díra. A to nejen ta v zemi. "Díra. Hluboká a temná. Její temnota trvá od dávných věků." A Freud slintá blahem. Jeden ze 101 hororů, které musíte vidět, než umřete "Herecké výkony hlavních představitelek filmu patří k nejsilnějším v dějinách hororového žánru... Režisérova důmyslná práce s tělesností a sexualitou předvádí hlavní hrdinky jako polopříčetné kreatury, v nichž okolnosti probudily primitivní, vlastnické a poživačné touhy - ale které jsou zároveň schopny jednat se svým nedalekým sousedem ve vší úctě. Takovou premisu můžeme vnímat jako škarohlídskou nebo mrazivně upřímnou, ovšem Shindó z ní vytěžil film výjimečné síly." Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete "Onibaba zobrazuje historii jako vyprávění o neskutečné hrůze z pohledu poražených. Tak vytváří alegorickou výpověď o životě uprostřed nedostatku a třídní a rodové nenávisti; rovněž tak odhaluje myšlenkové podněty, které jsou zcela zásadní pro samotný hororový žánr... Proměnou démonické masky na zástěrku zohyzděné tváře hibakuše - skupiny lidí, kteří byli v Japonsku po konci druhé světové války natrvalo stigmatizováni - Šindó geniálně propojuje konvenci žánru a až příliš reálnými hrůzami své rodné země." Nooo, týwoe, tak to by mě ani v nejhlubší díře na světě nenapadlo. Kam na ty rozbory opravdoví odborníci chodí...

Vítejte na palubě. Vysloužili jste si jednosměrnou jízdu první třídou na malebné lehce Ďábelské ostrovy na Guyaně. Jídlo jest podáváno za každého počasí. Na lodi sice panuje pekelné horko, ale pravidelné sprchovaní studenou vodou vás ochladí. Pokud jste více majetní, navrhujeme zajisti si osobní ochranku, větší množství peněz ukryjte ve svém vlastním análním sejfu. Garderoba netřeba, ošacení v podobě apartních šedých oblečků i s tralaláčkem jest v ceně. Po příjezdu bude vyměněno za čisté slušivé pruhované pyžamo. Spousta nadstandardních služeb zajištěna - pro milovníky BDSM okovy dostupné již během plavby, v destinaci pak možnost lovení krokodýlů či motýlů. Přivítání bude vřelé od místních obyvatel, i pár lehkých holek se na vás koketně pousměje. Pro hloubavé zájemce dopřejeme čas k rozjímání naprosto o samotě nejprve na dva - a pokud to bude málo - později i na pět let. Tenhle styl pokání jest doprovázen velmi nízkým přídělem jídla. Masturbujte tedy co nejméně, odebírá to sílu. "Jsem Motýlek. Jak vypadám?" ... Cpát se u toho uherákem mi přišlo jako silně barbarské. Takový kriminály by měly být i u nás, to by bylo ušetřeno peněž daňových poplatníků. Tam já bych nevydržela ani den. Já bych snad nevydržela ani natáčení, už to musel být zážitek. I přes delší stopáž je to film, který absolutně nenudí - já si během něj dokonce nešla ani nalít víno (ještě, že na to mám lidi ). Motýlka jsem viděla naposledy snad jako dítě a jediný, co mi utkvělo v hlavě byla plavba a počítání vln. Což mě docela překvapuje,... že jsem si z toho neodnesla nějaké trauma. No, ale možná nějaké skryté poučení do života o předsudcích, dobru a zlu - pomohou vám lidi s leprou, ale nakonec vás do zad bodne samotná matka představená... Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete "Srdceryvnou podívanou doprovází hudba Jerryho Goldsmitha, která odráží tropický horizont a činí z Motýlka spíše příběh konfrontace člověka s přírodou než akční drama. McQueen se stává obětí výzkumu, kam až sahá lidská loajalita a jakou člověk vydrží bolest. Jeho hrdina trpí neúměrně dlouho. Pozorného diváka zarazí, jak málo obsahuje film dialogů. Působivost Motýlka tak spočívá na záblescích hereckého umění a čiré hrůzy uvěznění." Jeden z 501 filmů, které musíte vidět "Tento film je posledním ze série veleúspěšných snímků s McQueenem, jako jsou Velký útěk, Bullitt a Útěk, v nichž vytvořil postavu drsného flegmatického bojovníka o přežití."

Já se prostě zařekla, že u některých filmů budu radši držet hubu a krok. Po čemž spoustu chlapů, kteří si denně hrají s koulema, touží. Mlčím. Já bych z toho napsala několika hodinový elaborát. Něco tak sexuálně provokativního by se krásně rozebíralo...hmmm, jsem připravena

Šedesátkový horory já moc ráda, ale nemůžu si pomoct The Sadist mi zas tak úžasný (jako tu většina lidí zmiňuje) nepřipadá. Bylo tam tak nějak málo sadismu. Spíš to celý jede na psychickém teroru a hlavní postavě. Jenže ta mě bohužel sere od první minuty, kdy se objeví na obrazovce. Chová se jak nějaká vidlácká retardovaná gorila, která popadla za vlasy svou malou nezletilou Judy a vzala ji na jízdu plnou zabíjení, kterého mi zas až tak moc nevidíme. Judy rozumu moc nepobrala a taxe její pudové chování omezuje jen na sexuálně provokativní svádění, pití a sbírání blýskavých předmětů. Za to její milej Charlie je vychcanej jak mraky a nenechá se jen tak ukecat nebo přelstít. Jeho devízou je dokonalé ovládání zbraní, která se ale v závěru - kdoví proč - nějak vytrácí. Učitelka Doris je sice docela pěkná kost, ovšem její někdy hysterické, jindy naivní nebo nelogické chování je na přesdržku. Ke konci to konečně začne víc řezat na akční pilu a při úplném vrcholném závěru jsem málem umřela hrůzou jen, když jsem se na to dívala! Brrrrr.

Částečně spoilerový komentář... Jo, jo, v určitém (mém) věku už je docela problém sehnat starou bandu a vyrazit na pivo (či brunch) nebo dokonce uspořádat výlet bez bab a děcek někam, kde by si to všichni užili. A když k tomu o jednoho kámoše ještě přijdete, protože ten tupoun s hrdostí a láskou k instituci manželství odmítá odevzdat svůj snubák a vy se mu chcete post-mortem zavděčit a uctít jeho památku někde ve švédských kopcích, máte o zábavičku postaráno. Jako bonus navíc s sebou máte takový vemeno, který si při obyčejné chůzi dokáže urvat meniskus (něco podobnýho by se při mým štěstí stalo i mně), hned vám čarokrásná příroda Švédska může být, pánové, u hráze. :-) Je na čase zvolit co nejkratší cestu do civilizace. Nevadí, že to bude pře les, tedy mnohem náročnější terén na zraněné koleno, hlavně, aby to bylo rychle za nimi a mohli si dát steak, sushi, hambáč nebo kebab. A tak tyhle čtyři pičky procedí do mobilu mezi zuby "Brexit" a vydají se do hlubokého lesa. Evidentně nejsou hororovými fandy, protože by jinak nikdy nemohli vlízt do něčeho tak podezřelého jako je chata v horách. Sice to nejprve vypadá, že by se mohli v noci vzájemně opíchat, ale nakonec jsou vyděšení, nazí, krvaví a s flekem na teplácích z úplně jiného zážitku. Zdejší lesní svenska hednarna totiž uctívá nějakýho levobočka Lockiho, kterej vyvrhuje nejen zvěř a jehož zjev se dá těžko popsat (snad jako Šiva, Stromovous a obří kráva v jednom). Zlatý naše lesy zamořený divočáky nakaženými africkým morem. Do Švédska nejedu. Omezím se na uctívání Sabatonů a masových kuliček alá Ikea.

"Sucky, sucky, sucky... fucky, fucky, fucky... juicy, juicy, juicy... money, money, money." Prostě celej Rob. Začínám nabývat dojmu, že máme společných mnoho zájmů. Horory, krev, sexuální narážky, prostořekost a klauny. Což o to, i jeho žena se mi líbí, ale nějak mi připadá, že někde zapomněla kozy. Ale i přes to jen svým zjevem vzruší kdejakého bezzubého staříka. Trochu jí, kočce, závidím. Mám ráda přesně tenhle typ klaunů, kteří nerozdávají radost, úsměvy a štěstí, ale hrůzu, děs a smrt. "Máte štěstí, vyjebou vás ti nejlepší." Nooo, nevím, viděla jsem už i lepší klauny, ale to by nebyl Rob, aby si je neudělal tak nějak po svým. Je to vlastě samá "hlava" - death, psycho, schizo, sex, sick a jako největší motherfucker: Doom-head. Když selže trpaslík jako španělský Hitler, motorové pily, dokonce i smrt a sex.... přichází on, aby tuto špinavou a krvavou hru dokončil. Práce je pro něj vším a to i v případě, že je vyrušen z naprosto dokonalé "romantické" chvilky. Velmi ráda bych se vyjádřila k tomu, co se cca kolem 70. minuty na plátně děje, ale byla bych zas za úchyla, taxe omezím jen na hrdelní hmmmm... ;) Škoda, že si tu nezahrál klauna i Sid Haig, protože tomu bych to, že má King Konga v kalhotách, i uvěřila. Tak hlavně, že si alespoň Malcolm McDowell zase užil trochu toho ultranásilí. V dnešní době jsou únikové hry docela v kurzu, tak bych jejich českým tvůrcům tuhle jednatřicítku doporučila jako docela dobrej vzor.

Až jednou budu krásná a hubená blondýna, koupím si bílou podprsenku a na kozy si nechám vykérovat červený srdíčko... to aby případný úchyl věděl, kam mi má zarazit svůj... krumpáč. Krom Masakru na svatého Valentýna nevím, jaký jiný lepší film by se pro tenhle perverzní svátek hodil. Partička postpubescentních nadržených chlapců a jejich přítelkyň nehodlají uposlechnout varovaní místního poldy, aby nepořádali ples, protože se ve městě objevil vraždící maniak. No, ale chuť po chlastu a sexu je silnější, takže si uspořádají soukromou Valentýnskou párty. Děcka, není čas na píchačku, pobíhá tu vrah! Každopádně je to docela pohodovej osmdesátkovej slasher s nápaditýma vraždama. Krumpáč se jeví jako dobrej vražednej nástroj pro horor. ;) Kazí ho poměrně dost hluchých míst a zbytečné tahanice, dohady a rvačky o Sarah. Chlapi, řeknu vám to upřímně, ona vás chce oba. Nejlépe oba naráz. Kupodivu se mi moc líbí soundtrack “The Ballad of Harry Warden“ , že já nakonec budu skrytá romantička?! Hovno. Jediný, co mě opravdu potěšilo bylo rozesílání originálních Valentýnských bonboniér. Ano, ano. Konečně někdo pochopil, že posílání kreslených srdíček je blbost. Kreslené srdíčko totiž vůbec jako srdce nevypadá. Vypadá jako prdel. Takže pokud vám někdo něco takového pošle, zřejmě to nebude láska, ale touha po análu. Já letos posílala obrázek živého srdce. Toho opravdového... to je láska. Ale příští rok se zdokonalím, nakoupím pravá srdce a rozešlu všem svým láskám... prasečí... prozatím... bloody Valentine for all...

Takže hrabě Drákula kousnul a proklel nějakého černého prince, protože mu nechtěl prodat svoji manželku, zavřel ho do rakve a zazdil na hradě. Super, takže Drákula byl rasista a otrokář. Asi o dvě století později do Transylvánie přijíždí zpěvák z Boney M se svým teplým bílým přítelem, aby koupili Drákulův inventářem a odvezli si ho do skladiště v LA s plánem vše dobře zpeněžit. Tam se hned nedočkavě pustí do otvírání rakve a rozdělávání beden. Jenže když je někdo zvyklej si tak akorát lakovat nehty a vezme poprvé do ruky páčidlo, je jasný že se zraní. Je to sice jen škrábnutí, ale pach krve dokáže probudit Blaculu... Hošan má pocit, že na to povrchové zranění asi umře. A má tak trochu pravdu, akorát tam umřou oba. Resp. se z nich stanou upíři. Že to celý zní hrozně? Mnohem horší je se na to dívat. Je to naprosto zbytečná nebetyčná kravina s děsnými herci, hroznými maskami a ještě otřesnější hudbou. Blacula nemá absolutně žádné charisma, chová se jako by do „dnešní“ doby patřil – dokonce jde i do nějakýho černošskýho klubu, kde řve a vlní se příšerné hudební trio. Navíc to připomíná nějakou pošahanou lovestory. Absolutně nechápu, proč to je jako Jeden ze 101 hororů, které musíte vidět, než umřete a hlavně proč to vůbec měl někdo potřebu točit? Protože černoši chtějí mít svého Drákulu, tedy Blaculu? To by nás mohl brzo čekat Činakula, Hispankula, Molekula, Mojekula... no zlatej Kubula a Kuba Kubikula... “Crainův film vyvyšuje nad ostatní žánrové realizace té doby především fakt, že Mamuwalde není v jádru ničema, jeho prokletí má na svědomí bílý aristokrat (Dracula). Otroctví dělá z lidí monstra a Blacula je toho (ne)živým důkazem. Přestože hrdina potřebuje vraždit, aby přežil, je prezentovaný spíše jako tragická figura; jako zrůdu jej vnímá pouze „bílý muž“. Což mu má Mamuwalde – a s ním mnozí jiní hrdinové filmové „blaxploatace“ - za zlé. Kdežto doktor Thomas, který představuje „černou“ variantu Van Helsinga, s „bílým mužem“ spolupracuje a usiluje a Blaculovo dopadení.“