Roman Albach

Casablanca. Kultovní film s nesmrtelnými hláškami, s přitažlivě nevinnou Ingrid Bergman a zhrzeným Humphrey Bogartem. Snad poprvé vkusně zpracované téma dva muži, jedna žena, kdy oba muži jsou charakterními jedinci. Tento film se už asi nedá hodnotit nezaujatě. Průměrný? Nadprůměrný? Nebo naopak podprůměrný? Jde to vůbec říct? Bavíme se přece o Casablance! ;-)

Věřím tomu, že ve své době byl tento film kontroverzní, protože bez skrupulí ukázal, jak také můžou žít a žijí mladí Italové. Život jim utíká mezi prsty, nudí se, žijí u svých matek a přemýšlí, co by dělali, kdyby. Mají pocit, že ostatní jim nerozumí a nevidí jejich úžasné schopnosti, které v malém zaplivaném městě nemůžou vůbec využít. Povrchnost jejich života je až děsivá. Konfrontace s malým dvanáctiletým hochem, který narozdíl od nich už dokáže vzít život do svých rukou, je velmi působivá. Pokud se ale na tento film dívám z dnešního pohledu, tak o "ztracených generacích" byla natočena celá řada jiných výborných snímků. Tento se mi líbil, ale nějaký neopakovatelný, hluboký filmový zážitek jsem neprožil. Proto ty tři hvězdičky.

Ze Snídaně u Tiffanyho mám téměř stejné pocity jako z Prázdnin v Římě. Film se pomalu rozjíždí, seznamenuje se s postavami a Holly ještě tak úplně nerozumíme. Ale po několika desítkách minut vidíme, že ta holka vůbec není tak plochá a jednoduchá, jak by se na první pohled mohl zdát. Že si vytvořila svůj vlastní svět, kterému se snaží věřit a v jehož středu stojí ona. Později pochopíme, co všechno ji k tomu vedlo a jak citlivá duše se nachází uvnitř. To postupné poznávání jedné dívky a jejich tužeb je jedinečné. Audrey Hepburn se zhostila role Holly dokonale. Díky ní patří Snídaně u Tiffanyho ke klenotům světové kinematografie.

Smekám před Sophií Lorenovou, která jako 26 letá bezdětná herečka dokázala dechberoucím způsobem ztvárnit postavu matky bránící svoji jedinou dceru a zcela právem dostala (jako první) Oscara za nejlepší herecký výkon v hlavní roli ačkoli film je italsko mluvící. Pro mě osobně jeden z nejlepších italských filmů všech dob....

Ještě dlouho po zhlédnutí tohoto filmu mi zněla v uších ukolébavka, kterou broukala Mercedes umírající Ofélii. Krásný film, který strhujícím způsobem propojil pohádku a válečné drama. Ivana Baquero byla pro mě velkým překvapením, protože dvanáctiletou Ofélii nehrála, ona jí byla. Dospívající dívka při své snaze dostat se zpátky do pohádkového světa předvedla tolik odvahy, že by jí dospělí mohli jen závidět. Od začátku filmu jsem měl o ní strach a doufal jsem, že svůj boj jak ve skutečném, tak pohádkovém světě vyhraje. Bohužel pozdě jsem pochopil, že není možné zvítězit v obou současně. Ale zvítězila alespoň v tom lepším.

Lída Baarová jako komtesa Blanka mluvící staročeštinou je tak vtipná, že Dívka v modrém je jedna z komedií, kterou můžete vidět stále znova a znova. Mnoho komedií natočených ve 30. letech patřily do té doby a dnes se jim smějeme především díky roztomilé naivitě a přehrávání herců. Toto ale není případ právě Dívky v modrém. Je to komedie nadčasová s výbornými hláškami.... (např. Blanka ke kouřící dívce: "Párátko ti hoří")

Můj první a zatím i poslední film, který způsobil, že jsem po jeho zhlédnutí nemohl spát, svíral se mi žaludek a jen jsem pořád přemýšlel nad životem dvou kovbojů, co se poznali pod Zkrocenou horou. Těžko se mi komentuje film, který u mě přesáhl hranice filmu... Smekám před geniálním Angem Lee, výborným Jakem Gyllenhaalem a Heathem Ledgerem. Nikdy neodpustím Akademii, že tomuto snímku nedala Oscara za nejlepší film.

Jednoznačně nejlepší romantická komedie, kterou jsem viděl. Jen nevím, jestli označení komedie je správné. Začátek trochu línější, vše se zdá předem nalinkované, ale přesto vás ten film po pár minutách uchvátí. A samotný konec z tohoto snímku dělá film s velkým F. Když jsem viděl Prázdniny v Římě poprvé, měl jsem strach, že se za odcházejícím G. Peckem objeví Audrey Hebburn... zaplaťpánbůh, že tomu tak nebylo a divák může zatlačit slzu a uvědomit si, ano, takto by to přeci bylo.

Natáčení Poutnice ze Sans-Souci bylo pro Romy Schneider svým způsobem terapií. Po tragické smrti syna Davida potřebovala znovu najít půdu pod nohama a přesvědčit se o tom, že život jde dál, že je schopná stále točit. Proto do role nacisty pronásledované Elsy Wiener dává to nejlepší. Scéna s 12 letým Wendelinem Wernerem, ve které tento hoch hraje své adoptivní matce na housle, patří asi k tomu nejsilnějšímu. Romy Schneider alias Elsa Wiener začíná spontánně plakat. Ve Wendelinovi nevidí jen herce, ale také kluka tak podobného jejímu nedávno zesnulému synovi, který tuto roli měl dokonce hrát. Film, zde překračuje hranice mezi iluzí a skutečností. Romy si to dobře uvědomovala, a proto v úvodu snímku prosadila věnování "Davidovi a jeho otci". Ano, je to osobní. Příliš osobní, ale jak Romy odpověděla ve svém posledním interview: "A co je dneska ještě osobní? Mám pocit, že patřím každému. Takže, když už tedy patřím všem, ať taky všichni vědí, kdo patří mně a koho jsem ztratila...." ... uvědomil jsem si, že jsem jaksi odběhnul od recenze. Poutnice je každopádně výborným snímkem o pomstě, spravedlnosti, vině a nevině, zbabělosti a odvaze. Vedle jedinečné Romy Schneider musím také vyzvednout výborný herecký výkon Michela Piccoliho a Marie Schell.

Horror? Duchařina? Psychologický thriller? Je potřeba tento film takto zařazovat? Já myslím, že ne. Příběh doktora Nina Contiho, který dvacet let "čeká" na svoji osudovou lásku je prostě dechberoucí, napínavý a krásný. Sedíte před obrazovkou jako přikovaní a netrpělivě čekáte, co přinesou další minuty, jak se tento příběh bude vyvíjet, co je pravda, co je fikce, co vzpomínky, co přízraky. Přízrak lásky je jeden z mých nejoblíbenějších filmů s Romy Schneider. Natáčení pro ni nebylo lehké, protože zrovna prožívala manželskou krizi s D. Biasinim. Nikdo nemohl v této době ani tušit, že to nejtěžší Romy teprve čeká a že divákům se už představí pouze ve dvou filmech...